Ráno mě probudil doktor. Ten samý doktor, co u mě byl i v noci a ten, co mě operoval.
„Zdravím, slečno Montgomeriová, jak se cítíte?," pousmál se na mě.
Myslím, že to byla naprosto zbytečná otázka a sám to moc dobře věděl. Bolelo mě v podbřišku, celkově mě bolelo celé tělo. Asi bych strávila dlouhou dobu nad pojmenováváním jednotlivých částí svého rozbolavělého těla.
„Nevím, co vám odpovědět. Příšerně," sledovala jsem své vlastní prsty. Momentálně to bylo asi to nejzajímavější.
„Policie tu bude do pár minut, proto jsem vás přišel vzbudit a omlouvám se za to. Já sám byl proti tomu, aby chodili takhle brzo. Na chodbě na vás čeká váš přítel, v noci se ještě vrátil."
Louis že tu byl celou noc? Buď tedy neodjel, jak jsem ho o to prosila, nebo odjel a vážně se ještě vrátil. Možná není tak bezcitný. Vím, že mě miluje, jinak by se na to všechno vykašlal, ale přece jen, je zapletený s mafií. Unesl mě. Proč bych mu po tom všem měla odpustit a věřit mu? Už mě to nebavilo. Načapala jsem ho s tou, ani nevím, jak bych to měla říct slušně, děvenkou na plese, který údajně uspořádal pro to, abychom mohli být ten večer spolu a on si myslí, že to bude všechno v pořádku? Plete se.
„Pusťte ho sem."
Doktor odešel a chviličku na to do mého nemocničního pokoje vstoupil Louis s růží.
„Ahoj."
„Ahoj," pousmála jsem se.
„Chci, abys věděla, že tu budu s tebou celou tu dobu, dobře? Vím, že bude těžké jim všechno říct a upřímně, ani nevím, jestli to chci slyšet," podíval se na mě a opatrně vzal mou ruku do té své. Neuhnula jsem, ani jsem nechtěla.
„Jak jsi mě vlastně našel?," tahle otázka mi zněla v hlavě docela dlouho a já prostě musela znát odpověď. Zajímalo by mě, podle čeho mě našel. Nemohl přece vědět, že jsem šla pěšky. Každou normální ženskou by napadlo si zavolat taxi, jenže já jsem Montgomeriová.
„Vážně to chceš vědět?," zeptal se mě nejistě, ale já jen netrpělivě přikývla. „Šel jsem chvíli po tobě taky na vzduch. Přemýšlel jsem a ani jsem nějak moc nevnímal, kam vlastně mířím. Najednou jsem uslyšel ženský křik a slapský smích. Bylo jasný, že jich je tam víc. Ze začátku mě ani nenapadlo, že bys to mohla být ty, ale přesto jsem tam šel. Pak mě začaly napadat různé scénáře, jeden z nich byl ten, že tam skutečně jsi. Po deseti minutách, když to pořád neustávalo, jsem šel pořád dál. Prolezl jsem snad každičkou uličku v okolí. Jenže zlom nastal, když se neozývalo nic, víš? Začal jsem mít fakt strach, protože už mi v hlavě šrotovalo, že to můžeš být ty. No a pak jsem tě našel v jedné temnější ulici, uviděl jsem šaty ode mě a bylo to jasný," povzdechl si.
Celou dobu, co vedl ten dlouhý monolog, se na mě upřeně díval. Měla jsem z toho v očích slzy. Byla jsem mu neskutečně vděčná. Mohla jsem tam vykrvácet, ale on to nedovolil a šel pořád dál. I kdyby to byla jiná žena, zachránil by ji, věřím tomu. Tohle by se dít totiž nemělo. A ať už byl zmrd, jaký byl, dokonce mě i znásilňoval, už věřím tomu, že je jiný. Změnil se od základů. Už to není ten Louis, co chodil domů opilý a já se před ním musela schovávat. Už ne.
Popadla jsem jeho ruku a zrovna, když jsem se usmála, se mi z oka vykutálela jedna nezbedná slza. Propletla jsem si s ním prsty. „Děkuju ti strašně moc, Louisi. Pojď mě obejmout," uchechtla jsem se.
Udělal přesně to, co jsem chtěla. Sedl si na kraj postele a opravdu hodně opatrně mě objal. Já ho ale chtěla mít co nejblíže u sebe, proto jsem si spojila ruce za jeho krkem a nechala ho, aby si hlavou lehl na můj hrudník. Už chtěl něco namítat, ale já jsem ho uklidnila: „Neboj se, nebolí mě nic. Řekla bych to," pousmála jsem se.
Začal mě hladit po mém levém boku a druhou ruku měl propletenou s tou mou. Bylo to úžasné, vážně jsem si to užívala. Cítila jsem se konečně uvolněně. Teda dokud nás nevyrušili policisté. Najednou jsem znervózněla a celé mé tělo se napnulo.
Louis si sedl zase zpět na židli hned vedle mého lůžka a propletl si se mnou prsty a drouhou rukou mě po té ruce ještě hladil.
„Zdravím, slečno Montgomeriová, jsem agent Banks, tohle je má kolegyně, agentka Bennettová, a budeme s vámi vést výslech. Chci, abyste věděla, že nikam nespěcháme, vím, že to pro vás bude těžké, ale nemusíme na nic spěchat. Půjdeme na celý výslech pomalu, dobře?," přikývla jsem.
„Takže, co se vlastně stalo? Odkud jste šla?"
„Tady pan Tomlinson měl uspořádaný ples, takže jsem tam byla, ale potom se mi udělalo špatně, takže jsem odešla. Chtěla jsem si zavolat taxi, ale myslela jsem, že by mi procházka pomohla," zalhala jsem. Tedy jen v něčem. Neřekla jsem pravdu o Louisovi, stejně je tohle nemusí vůbec zajímat.
„Dobře, takže jste se tedy šla projít a co se stalo pak? Kdy jste ho potkala?"
„Abych upřesnila, kdy jsem JE potkala. Šla jsem pořád dál, ani jsem nevěděla kam, protože mi bylo vážně mizerně," věnovala jsem pohled Louisovi, on svůj pohled sklopil, „a najednou mě obklíčili, začali se mě ptát, co tam dělám tak sama a... já... Omlouvám se," z nějakého důvodu jsem nemohla pokračovat. Lehlo to na mě a začala jsem plakat, jenže pokud bych jim to neřekla teď, musela bych jindy a nechtěla jsem to nijak prodlužovat.
„V pořádku, slečno," utěšovala mě agentka Bennettová.
„No, obklíčili mě, ptali se mě a pak mě začali... drsně líbat a bez nějakého varování do mě jeden z nich, mezi tím, co mi svlékali šaty, vnikl. Vystřídali se úplně.. všichni," všechno jsem říkala s přestávkami, zvlykala jsem, nemohla jsem se ani na jednoho člověka v místnosti. Cítila jsem se trapně, poníženě a hlavně využitě, což jsem taky byla.
„Slečno, můžete, prosím, upřesnit, kolik těch mužů bylo?," podíval se na mě agent, otírala jsem si slzy, které mi nepřestávaly téct po tvářích, a přikývla jsem mu v odpovědi na jeho otázku.
„Bylo jich... šest," vydechla jsem poslední slovo. Všechno se to vrátilo – všechen ten strach, který jsem z nich měla. Všechna ta bolest.
„Bože," vydechl potichu i Louis a víc mi stiskl ruku. Podívala jsem se na něj, ale on se díval do země, jakoby rozmrkával slzy.
„Můžeme toho, prosím, pro dnešek už nechat?," zeptala jsem se jich.
„Přijdeme zítra, dobře? Odpočívejte," zvedli se a odešli, za což jsem byla vděčná.
„Beth, já nevěděl, že jich bylo tolik. Typoval jsem tak dva, nanejvýš tři," objal mě.
„To už neovlivníš, nemá cenu se zaobírat tím, co se stalo," zašeptala jsem.
Povídali jsme si do večera. Louisovi se nechtělo vůbec odejít a já se s ním cítila bezpečněji, takže jsme nechali přivést přistýlku a rozhodli jsme se, že zůstane se mnou přes noc. Přistýlka byla stejně k ničemu, jelikož usínal se mnou v mé posteli.
V noci mě vzbudil hodně divný pocit. Louis mě objímal, ale mně to začalo být strašně nepříjemné. Ošila jsem se a to ho probudilo.
„Co se děje, Beth?"
„Prosím, lehni si k sobě."
„Ale, co se st-," přerušila jsem ho.
„Prostě si tam lehni!"
Možná jsem na něj neměla tak vyjet, ale už jsem nemohla déle vydržet jeho dotyk na mém těle Příčilo se mi to. Jsem si jistá, že to bylo tím, co se stalo. Nešlo mi do hlavy, proč to doteď bylo v pohodě a najednou to nabralo takový zvrat.
Tohle bude ještě zajímavé...
______________________________
Nový díl! Skoro po měsíci, stydím se :( :D. Snad se bude líbit :).
Votes & comments, prosím!
DevonneTom, xx. ♥
