Kráčela jsem ulicemi Londýna. Popravdě jsem ani nevěděla, v jaké části toho velkého města jsem. Bylo mi to jedno.
On si mě pozval na ples, který byl, jen tak mimochodem, pořádaný pro mě a pak udělá tohle. Nechápala jsem to. Pravděpodobně ani ty dopisy nepsal on. Kde by se to v té jeho hlavě vůbec vzalo?
Za mnou jsem zaslechla nějaké kroky a smích. Opilecký smích, řekla bych.
Přidala jsem do kroku, i když na těch podpatcích to šlo jen horko těžko.
"Co tu dělá tak krásná slečinka v noci sama?," objevili se nějací kluci přede mnou i za mnou. Byla jsem obklíčená. Nebylo úniku.
"Nechte mě jít," pokusila jsem se znít v klidu. V tom mě jeden z nich popadl za ruku a přitiskl si mě zády na jeho hruď. V tom okamžiku jsem se už vážně bála.
Otočila jsem se k němu, položila si ruce na jeho hruď a snažila se ho od sebe odtlačit co nejdál. Nešlo to, byl až moc silný a já až moc slabá.
"Co si myslíš, že děláš, kočičko?," smál se mi. Bylo mi úzko. Kdybych si aspoň zavolala taxi, nic by se nestalo, jenže to bych nesměla být neustále tak paličatá. Byla jsem naštvaná sama na sebe.
Druhý chlap mě prudce zatáhl za vlasy, čímž si ne přitáhl k sobě. Křičela jsem bolestí, nechtěl mě pustit.
Další dva ze mě začali strhávat silou ty nádherné šaty. Už mi začalo docházet, k čemu se schyluje a co mě nemine. Ta představa se mi hnusila a nechtěla jsem to!
Prala jsem se s nimi, co mi síly stačily. Bohužel jsem neměla proti nim nejmenší šanci, jelikož jich bylo asi šest a já byla sama a ještě k tomu ženská.
Neměla jsem už ani sílu na to, se s nimi prát. Byla jsem vyčerpaná a tak už jsem je nechala, aby ze mě ty šaty prostě strhli.
Moje nejhorší obavy se právě naplnily. Dva chlapi mě drželi a jeden z nich mě začal drsně líbat. Nespolupracovala jsem, s tímhle ne. Bez varování do mě silně vnikl, v tom jsem křičela o pomoc a bolestí. Nedával vůbec pozor, jestli mi ubližuje. Přirážel hluboko do mě, na což jsem nebyla zvyklá a nepředstavitelně moc to bolelo.
Vystřídali se všichni. Úplně všichni.
Nechali mě na ulici, samotnou a nahou a hlavně zraněnou. Když jsem se z posledních sil nahla pro roztrhané šaty, abych se nimi alespoň přikryla, všimla jsem si, že silně krvácím. Pomalu, ale jistě jsem ztrácela vědomí.
"Bethany?!," to bylo to poslední, co jsem slyšela.
Louis's POV
Tomlinson to zase posral na plné čáře! Proč musím být takový zkurvysyn?!
Vždycky něco udělám a až pak si uvědomím následky, ale to už jsem prostě já. A nenávidím sám sebe za to.
Jessicu jsem ani nepozval. Přišla sama, v podstatě se sama i pozvala. Nechtěl jsem dělat před všemi známými scény, kdybych ji vyhazoval.
Ale s čím mi Beth vyrazila dech, bylo jednoznačně to, že mě ta její povedená kamarádka neudala.
Já žil ve strachu, kdy si pro mě přijede policie, kvůli tomu jsem se i přestěhoval do Paříže a řešil všechno s Harrym, který zůstal doma v Londýně. Nakrklo mě to. Tolik zbytečně ztraceného času.
Z balkonu jsem šel do domu. Zůstal jsem nahoře a sledoval všechny, jak se skvěle baví. Všechny, až na mě. Což byl docela paradox, jelikož jsem tohle všechno uspořádal já sám pro osobu, kterou miluji nejvíc na světě.
