Pár dní už jsme spolu nemluvili, já jsem prostě nechtěla. Po tom všem? Ne, díky.
Je to zvláštní, pořád mám nutkání se o něj zajímat, pořád mu vařím jídlo, uklízím tu a on vypadá strašně nešťastně. Zajímalo by mě proč je takový. Vážně mi připadá smutný od toho dne, co se vzbudil s kocovinou. Je to těžká situace. Já spím v jeho, tedy v naší ložnici a on spí dole na gauči. Není s ním něco v pořádku. Tím nechci naznačit, že by mi tam chyběl, možná... ne!
Jako každý den jsem šla vařit, Louis byl celé dopoledne pryč, tak jsem měla alespoň dům sama pro sebe a mohla se do toho pustit. Za těch pár dní už jsem to brala jako denní rutinu.
Zaslechla jsem klíč v zámku, akorát jsem dodělala oběd, takže se to hodilo. Ucítila jsem něčí ruce omotané okolo mého pasu, snažila jsem se z toho vymotat. "Louisi, přestaň," řekla jsem klidným tónem. "Omlouvám se, Bethany, vážně. Čekám, kdy už to konečně pochopíš a přijmeš," řekl smutně. "Okamžitě mě pusť!," vyjela jsem po něm. Štvalo mě, že jakmile řeknu něco já, nemá to absolutně žádnou váhu a takhle jsem to nechtěla. Chtěla jsem, aby pochopil, že jsem taky osobnost a že mám na věci svůj názor.
"Pusť mě a najez se, teď jsem to dovařila," řekla jsem už mírně. S povzdechem mě pustil a sedl si ke stolu, já mu podala jídlo. Popřála jsem mu dobrou chuť a šla nahoru do ložnice.
Sedla jsem si na postel a už jsem si chtěla i lehnout, jenže moji pozornost upoutala fotka na dřevěné komodě. Vzala jsem ji do ruky a cítila jsem, jak se mi slzy hromadí v očích. Začala jsem plakat. Na fotce jsem byla já. Seděla jsem u stolu, byla jsem upravená na tu slavnostní událost. Pamatuji si to úplně přesně.
Byly jsme s tetou na nějakém večírku, něco ohledně její práce. Přemluvila mě, abych tam šla s ní. Neměla jsem s tím nejmenší problém. Bylo to ještě než teta onemocněla. Zemřela před rokem a na to večírku jsme byly před dvěma lety.
S někým jsem se tam bavila a teta mi řekla, abych se na ni podívala a usmála se, udělala jsem to a ona mě vyfotila.
Tu fotku měla jen teta u sebe v ložnici na nočním stolku. Nechápala jsem, jak se mohla dostat sem k Louisovi. Bylo to divné, do toho pokoje jsem po tom už nechodila. Po tom, co teta navždy odešla. Zkrátka jsem na to neměla odvahu a Louis u mě přece ani nebyl. Zůstala jsem tu uvězněná od té párty, ani já sama jsem neměla příležitost jít domů alespoň na chvíli.
Chvíli jsem váhala a uklidňovala se, ale pak jsem fotku vzala a šla směrem do kuchyně, kde už Louis ale nebyl, čekal tam na mě jen plný talíř jídla. Vůbec nic nesnědl. Šla jsem za ním do obývacího pokoje, protože jsem slyšela televizi.
"Můžeš mi říct, kde jsi vzal tuhle fotku?!," zeptala jsem se nepříjemně a ukázala na předmět v mé ruce. "Bethany, já... -," začal vymýšlet nějakou výmluvu, jak jinak. "Okamžitě mi řekni pravdu," řekla jsem a položila fotku před něj na konferenční stolek.
Louis's POV
Do prdele! Začal jsem si v duchu nadávat a přemýšlel, jak ji tohle asi vysvětlím. Moc dobře jsem věděl, kde se tu ta fotka vzala, moc dobře jsem věděl, kde byla a kdo ji měl.
Bude to znít divně, ale Bethany tu není se mnou protože viděla tu zbraň a složky s lidmi, je tu proto, že já ji tu chtěl a chci mít. Dlouho jsem ji sledoval a byl jsem tak moc vděčný Cessidy, že ji přivedla na mou párty. Myslel jsem, že holka jejího typu by s někým takovým, jako jsem já, nikdy dobrovolně nebyla, proto jsem to udělal takhle. Ze začátku jsem se opravdu choval jako ten největší zmrd pod sluncem. Chtěl jsem ji tu kvůli sexu a tak dále, ale teď je z toho něco silnějšího. Úplně se mi dostala pod kůži. Chci ji vidět se smát, chci ji vidět šťastnou. Já chci být ten důvod, proč bude šťastná.
Když jsem jí sledoval, všechno jsem si o ní samozřejmě zjistil. Vím, že ji v osmi letech zemřeli rodiče. Vím, že ji před rokem zemřela teta na rakovinu. Teta, které patřila tato fotka a tom se vracím k tomu, že absolutně nevím, jak bych tohle měl okecat.
Byl jsem u ní doma, několikrát od doby, co je tady. Procházel jsem si ten jejich velký dům, ani vlastně nevím proč. Vešel jsem do nějaké honosné ložnice a prohlížel si ji. Narazil jsem na tu fotku a musel si ji vzít. Vypadá na ni tak šťastně, tak spokojeně. Je nádherná, perfektní.
"Bethany, řeknu ti to, ale prosím, slib mi, že se neurazíš," řekl jsem vážně. "Asi bych nepřežil několik dalších dní bez toho, abych na tebe mohl promluvit," přiznal jsem a po tomhle její výraz změkl.
"Víš, od doby, co tu jsi, jsem už párkrát byl ve vašem domě. Viděl jsem tu fotku a musel si ji vzít. Vypadáš na ni vážně šťastně a já bych si moc přál, aby ses takhle na mě dívala taky. Abys tu byla šťastná, se mnou. Jsi tak nádherná, Bethany," pousmál jsem se na ni smutně a sklopil pohled. Během chvíle jsem cítil, jak si ke mně přisedla a hladila mě po zádech. "Proč jsi nic nesnědl?," změnila téma, ani se jí nedivím. Ovšem, mrzelo mě, že mi neodpověděla na to všechno, co jsem ji tu právě teď říkal. "Neměl jsem hlad," povzdechla si. "Louisi, podívej se na sebe. Pár dní jsme spolu nemluvili a ty jsi zhubnul určitě alespoň o pět kilo. Jsi strašně hubený, Louisi. Měl bys s tím něco udělat, rozhodně tě nechci nemocného. Teda, uhm... Nechci tě tu ošetřovat a starat se o tebe, až budeš nemocný, tak jsem to myslela," řekla nervózně a prohrábla si její drobnou rukou vlasy. "Jdu ti ještě jednou ohřát to jídlo a ty ani necekneš, půjdeš k tomu stolu a najíš se, nebo tě nakrmím sama," řekla vážně a gestikulací tomu přidala na dramatičnosti. Musel jsem se nad tím zasmát.
Bethany's POV
Šla jsem do kuchyně a nadávala si. Jakou pitomost jsem to zase vypustila z pusy?! Neuvěřitelné.
Ohřála jsem mu to jídlo a zavolala ho je stolu, kde už to měl připravené. Potřebovala jsem, aby se najedl, nechtěla jsem, aby byl kvůli mně nějak vážně nemocný. To nemluvení se mnou ho asi docela sebralo, když takhle blbne.
Když začal jíst, sedla jsem si naproti němu a koukala někam před sebe. Měla jsem zásek. Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Moc bych si přál, aby ses takhle na mě dívala taky. Abys tu byla šťastná, se mnou.
Nejhorší je, že už nad tím vážně přemýšlím. O té druhé šanci, o tom, že bych tu vážně s jim nakonec mohla být šťastná.
___________________________
Nový díl! Jak jistě víte, votes & comments nikdy neurazí :D.
DevonneTom, xx. ❤
