Měla jsem štěstí, že jsem si nemusela ani nic balit. Nic jsem tu svého neměla. Převlékla jsem se a ještě si prošla celý dům. Bylo těžké odtud odcházet. Nezažila jsem tu jen strašné chvíle, ale i nádherné.
Přešla jsem ke dveřím, vyrušil mě jeho hlas. "Bethany, prosím, nedělej to, neodcházej," řekl zoufale. Pokroutila jsem nad ním hlavou a otočila se k němu se slzami v očích.
"Musím to udělat a ty bys měl co nejdřív vycestovat z Anglie, nebo to s tebou nedopadne dobře. Teď už musíme jít každý svou vlastní cestou," snažila jsem se působit pevně a sebevědomě, jenže hlas se mi třásl natolik, že to prostě nešlo.
"Rozmysli si to ještě, pros-," nenechala jsem ho to domluvit, už jsem tady nemohla být, I po tom včerejšku jsem měla pocit, že kdybych tu ještě chvíli zůstala, skočila bych mu okolo krku a to si rozhodně nezaslouží. Ani trošku.
Otočila jsem se k němu zase zády, aby mě neviděl, jak moc pláču. "Sbohem, Louisi," řekla jsem mezi vzlyky a vyšla z domu. Slyšela jsem, jak volal mé jméno, jak mě zoufale žádal o to, abych se zastavila a vrátila se zpátky. Rozeběhla jsem se a běžela jsem ještě půlku cesty k sobě domů.
Odemkla jsem si klíčem, který je vždycky pod rohožkou a svezla se po celé délce dveří až dolů. Byla jsem tak zklamaná, myslela jsem si, že už konečně bych mohla být šťastná. Jsem Montgomeriová, mohlo mi být jasné, že to tak nebude. Vždycky můžu být šťastná je na moment, dokud se všechno znovu nepokazí.
Šla jsem si pro mobil. Měla jsem tam nesčetné množství zmeškaných hovorů a textovek. Většinou od Cessidy a od lidí, kteří si na mě vzpomněli, když viděli v televizi tu reportáž. Otevřela jsem však tu nejnovější od neznámého čísla.
Bethany, prosím, vrať se mi. Jsem bez tebe teprve pár desítek minut a už tu šílím. Já vím, že jsem kretén, ale prosím, odcestuj se mnou. Můžeme odjet třeba do Paříže, kamkoliv jen budeš chtít. Jsem zoufalý. Přestanu pít, přísahám, že už se nikdy v životě nenapiji. Změním se, krásko. Změním se pro tebe! Vím, že jsem absolutní kretén a všechno jsem to posral, ostatně jako vždycky, ale prosím, nech mě to napravit. Šancí už jsem od tebe dostal až požehnaně, ale dej mi ještě jednu. Poslední. Prosím. Chybíš mi, potřebuji tě! - Louis, xx.
Když jsem to dočetla, oči jsem měla zalité slzami. On mě vážně žádá, abych se k němu vrátila. Ale byl by schopný se pro mě změnit? Nejsem si tím totiž ani trošku jistá.
V tuhle chvíli jsem měla neskutečný vztek na Cessidy. Kdyby nepřišla, všechno by bylo jinak. Jenže tohle, až na ten večer, kdy mě Louis znásilnil a zbil, byla moje chyba. Neměla jsem jí v žádném případě otevírat. To, že mi Louis zakázal se s ní spojit, mělo svůj důvod. Tomuhle jsem chtěla předejít. Jsi totální kráva, Bethany!
Jsi teď spokojená?!
Odeslala jsem to Cessidy. Jak jsem byla naštvaná, úplně jsem zapomněla na ten večer. Prostě jsem myslela na to, že ho nemůžu mít u sebe. Že už ho nikdy neuvidím. Ta představa mě neskutečně moc děsila.
Vlastně ano, jsem. On ti jen ubližoval, Bethany! Ty už jsi doma? Pokud ano, jsem na cestě za tebou. - Cess, xx.
Ta holka si ze mě musí dělat srandu, že jo?! Ona si myslí, že ji po tom všem mám chuť ještě vidět a povídat si s ní jakoby se nic nestalo? Tak to se šíleně plete.
Nestojím o tvoji stupidní návštěvu! Měj se jak chceš, ale nechci tě ani vidět!
Další textovky od ní jsem už prostě ignorovala. Absolutně jsem na ní neměla náladu, takhle by se nejlepší kamarádka nezachovala, kdybych jí řekla, že začínám být šťastná, ne? Zklamala mě neskutečně strašně moc. Každopádně, další textovky od ní už jsem ignorovala.
