"Sakra, Louisi, neslyšel jsi, co jsem ti právě řekla? Musíš si dát zpátky na hlavu tu čepici a ty rukávy stáhnout zase dolů! Nade mnou je kamera, která tě právě teď zaostřuje. Pokud tě poznají, je s tebou konec," řekla jsem vážně. Vůbec nic si z toho nedělal a to mě strašně štvalo.
Na papírek jsem mu napsala svoji adresu, protože jsem se přestěhovala ještě do většího domu, a předala mu to.
"V sedm končím, jdi tam, pod rohožkou je klíč. Najez se, všechno, co budeš potřebovat. A hlavně se prospi, vypadáš, jako kdybys nespal několik dní," řekla jsem a on jen přikývl. S poděkováním odešel. Oddechla jsem si, když mě poslechl.
Zavolala jsem na svou kolegyni Megan, aby mě na moment zaskočila, že se mi udělalo nevolno a odešla jsem.
Šla jsem k pokoji číslo 169 a zaklepala na dveře. Hned, co ta kudrnatá hlava vykoukla, bez dovolení jsem vešla do pokoje.
"To myslíš jako vážně?! Stylesi, co si o sobě vůbec myslíš?!," vyjela jsem po něm hystericky. "Co jsem udělal?," dal ruce v obranné gesto. Věnovala jsem mu nevěřícný pohled pokroutila nad ním hlavou.
"Hned jsi mu dal vědět, že v hotelu, kde jsi ubytovaný, pracuji. Nebo snad nemám pravdu?!," poraženecky sklopil pohled a pak ho přesunul zpátky na mě. "Omlouvám se, Bethany, ale ty jsi s ním nebyla. Nevíš, jak moc trpěl. Než jsme měli odjíždět, chtěl to vzdát a jít se přiznat na policii. Nemůže žít sám se sebou za to, co ti způsobil a strašně se trápí," řekl sklesle. Chvíli jsem nad tím přemýšlela a změkla, ale pak jsem se zase dala do kupy a vrátila se zpátky do reality.
"Ale i tak, sakra, co sis myslel?! Musela jsem ho poslat k sobě domů, jinak by ho někde chytili. Už tak ho zachytila kamera, když měl svůj strašně chytrý nápad sundat si čepici a stáhnout si dolů rukávy. Kamera zachytila i to, že jsem mu předávala papírek s adresou mýho současnýho bydliště. Takže se musím modlit, aby to přehlédli na vedení, jinak je s námi oběma konec, rozumíš?!," zoufale jsem si sedla na jeho postel a skryla si obličej do dlaní.
Přisedl si ke mně a hladil mě po zádech. "Omlouvám se, vážně," řekl upřímně. "A taky ti nezapomenu to, že s tebou dvakrát někam odešel a pokaždé se vrátil úplně na mol. To poprvé, jak jsem tě žádala, abys ho udržel venku celý den. Nemyslela jsem tím, abys ho poslal domů na mol. Noc jsem přežila na gauči a nic se nestalo. Ale před měsícem? Surově mě zbil a znásilnil! Pořád jsou na mém těle stopy po jeho agresivitě. Věřila jsem ti, brala tě za kamaráda. Měla jsem tě ráda, ale zklamal jsi. Neskutečně moc. A stalo se to kvůli tobě, protože jsi ho nedokázal uhlídat," řekla jsem a cítila slzy stékající po mých tvářích. Bez dalšího slova jsem odešla.
Poděkovala jsem Megan za to, že mi pomohla a ona se mě hned začala ptát, co se stalo a jestli něco nepotřebuji. Řekla jsem jí jen, že se mi udělalo ještě hůř a ona mě poslala domů. Nic jsem nenamítala. V práci jsem měla být ještě asi tři hodiny. Šla jsem si pro svou kabelku a neřešila to, že mám na sobě ještě pracovní uniformu. Prostě jsem chtěla být co nejdřív doma.
Po deseti minutách jsem zaparkovala na své příjezdové cestě a zhluboka se nadechla. Nevěděla jsem, co od toho čekat, když je teď Louis u mě v domě.
Vešla jsem dovnitř, všude bylo až děsivé ticho. Přešla jsem do obýváku, spal na gauči. Donutilo mě to se pousmát. Sedla jsem si k němu a opatrně ho pohladila po tváři. "Louisi," promluvila jsem k němu tiše. On se jen ošil a po pár vteřinách otevřel oči. "Pojď, zavedu tě do ložnice, tady se moc nevyspíš," řekla jsem a chytla ho za ruku. Neochotně vstal a následoval mě. Dovedla jsem ho do pokoje pro hosty.
