Celé dva týdny jsem nedělala nic jiného, než že jsem ležela doma a utápěla se ve svém smutku.
Ano, sice můj život byl strašný i před tím, než se v něm objevil on, ale to, co mi prováděl, mě uvnitř zabíjelo.
Ztráta rodičů i posledního příbuzného, v mém případě tety, je strašné. Ale jakmile se to stane, bolí to strašně dlouho a bolet to nepřestane, jenže po nějaké době se s tím naučíte žít - nic jiného zkrátka člověku nezbude. Ale když vám někdo ubližuje nepřetržitě v kuse, je to horší. Nedokážete se s tím naučit žít. A už vůbec ne, když k tomu člověku něco cítíte.
Vzpomněla jsem si. Vzpomněla jsem si úplně na všechno a on mě celou tu dobu tahal za nos a to bolí. Když si vzpomenu na to, jakou ze mě musel mít srandu, když jsem mu to všechno žrala, cítím se strašně trapně a poníženě.
S Harrym se taky nestýkám, nemám proč. Pomáhal mi a taky mi vlastně jen lhal. Stejně jako Louis. Už chápu jejich přátelské pouto - jsou to úplně stejní idioti.
Šla jsem ke dveřím, jelikož někdo zvonil a docela dlouho. Nějakou dobu už mě nic jen tak nedostalo z postele. Avšak tato návštěva byla vysoce neodbytná.
Otráveně jsem se došourala až ke dveřím, které jsem otevřela. Stál tam nějaký poslíček. Poznala jsem ho díky jeho uniformě, nějakého balíku a nejméně čtyřiceti rudých růží v jeho rukách. Byl to nádherný pugét.
"Slečna Montgomery?," oslovil mě. Mojí odpovědí bylo jen slabé a nechápavé přikývnutí.
"Dostal jsem za úkol vám tohle doručit, takže tu máte, jen mi to, prosím vás, podepište tady," ukázal mi místo na papíře, kde jsem napsala své jméno a předala mu to.
"Děkuji, na shledanou," pousmála jsem se.
Nemohl na mě být zrovna úžasný pohled. Vytahané oblečení na doma, žádný makeup, mastné vlasy. No prostě jsem vůbec se sebou nic nedělala. Neměla jsem sílu, chuť, ani náladu.
Vzala jsem si to všechno od něj a zavřela za sebou dveře. Krabici jsem uklidnila do skříně, jelikož jsem předpokládala, že je to od Louise, a necítila jsem se připravena na to, se do toho kouknout.
Pugét jsem dala do své největší a nejobjemnější vázy, kterou jsem našla.
Sedla jsem si na židli u ostrůvku v kuchyni a sledovala ty překrásné květiny.
Najednou jsem si nahoře všimla něčeho, co by tam nemělo patřit. Maličkou obálku jsem vzala do ruky a pomalu ji rozlepila.
Má nejdražší Bethany,
chtěl bych se ti milionkrát omluvit za to, jaký debil jsem byl. Měl jsem ti opravdu pomáhat vzpomenout si, ale místo toho jsem dělal přesný opak. Dělal jsem ti v hlavě nesmyslný zmatek tím, kolik lží jsem ti napovídal. Ale zase ne všechno byla pouhá lež. Nechtěl jsem, aby sis vzpomněla na všechnu tu bolest, kterou jsi již za svůj krátký život zažila. Chtěl jsem pro tebe něco lepšího. Něco, co si doopravdy zasloužíš. To je důvod všech mých lží. Věděl jsem, že když si vzpomeneš, odejdeš ode mě pryč a to jsem nemohl dopustit. A teď? Jsi pryč a pravděpodobně už se ani nevrátíš a to mi trhá srdce. A proč? Protože Tomlinson to zase posral jako vždycky. Jsem zmrd a vím to. Ale moc mi chybíš, Beth. Poslal jsem ti přesně 45 rudých růží. Budu tě milovat dokud nezvadne ta poslední, slečno Montgomeriová ❤, Louis.
Po tvářích mi stékaly slzy. On mě miluje? Byl to vážně ten Louis Tomlinson, kterého znám? Ozvalo se moje podvědomí.
Zadívala jsem se zase zpátky na pugét. Něco mi na tom nehrálo. Jedna květina mezi ostatní zkrátka nepatřila. Vytáhla jsem ji z vázy a hned zjistila důvod mých pochybností.
Byla umělá.
To proto psal, že mě bude milovat dokud nezvadne ta poslední? To rozhodně nemohl psát on, ano to vymýšlet.
Člověk jako je on prostě neumí být romantický a hodný. Ale, co si to tu namlouvám? Zažila jsem tolik momentů s ním. Momentů, kdy byl pozorný, hodný, romantický, něžný... Stop!
Věděla jsem to, ale tohle jsem si nechtěla pamatovat. Chtěla jsem si pamatovat jeho druhou stránku. Tu, kdy je zlý, hrubý a násilnický zmrd, jak o sobě jednou pronesl.
Nechtěla jsem myslet na to, jak úžasný dokáže být. Jediné, co jsem si přála, bylo zapomenout. Zapomenout na něj a žít si svůj vlastní život s někým, s kým budu moct založit svou rodinu a usadit se. S ním nad těmito věcmi nemůžu přemýšlet. Vím, že s ním mě nic podobného nečeká. S ním mě čeká tak maximálně násilí, lži, podvody, ilegální činy, nebezpečí, adrenalin a v neposlední řadě také případná ztráta mého života. To není nic pro mě.
Večer jsem přemluvila sama sebe, protože jsem doma neměla už téměř žádné jídlo, že se projdu a vezmu to i přes obchod. Po čtrnácti dnech docela přijatelná a příjemná změna. Už mi začalo vadit, jak nic nedělám. Vadil mi ten každodenní stereotyp.
Vyšla jsem z domu a šla další dva bloky, než jsem se konečně ocitla v obchodě.
Do košíku jsem házela všechno potřebné a nezbytné a případně něco, na co jsem měla právě chuť.
"S dovolením," uslyšela jsem za sebou chraplavý hlas a zarazila se.
Uhnula jsem a i když jsem do toho regálu potřebovala, neotáčela jsem se a prostě jsem šla dál. Neuměla jsem si ani představit, co by se stalo, kdyby mě poznal.
"Bethany?," ozvalo se za mnou. Sakra! Šla jsem normálně dál. Doufala jsem, že to vzdá a bude si hledět svého, ale to by to nebyl Styles, že? Chytil mě za loket a otočil si mě k sobě.
"Věděl jsem, že jsi to ty," zazubil se na mě.
"Fajn, teď už jsi si jistý na tisíc procent, tak mě nech jít. Spěchám," povzdechla jsem si a otočila se.
"Beth... Bože, jak to vypadáš?," podíval se na mě sklesle a já na něj hodila vražedný pohled.
"To ti může bejt úplně u prdele, nech mě být a už nikdy, opakuji nikdy, na mě nemluv," vyjela jsem po něm.
Po ničem jiném už jsem se nekoukala. Můj cíl byl jasný. Pokladna. Rychle jsem zaplatila, pobrala své tři tašky nákupu a dala se do kroku, abych byla co nejdřív doma.
Všechno jsem uklidnila a pak se přesunula k té krabici. Potřebovala jsem zjistit, co mi to vlastně ten poslíček přinesl. Nepotřebovala, musela a chtěla.
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím při pohledu do té krabice...
_________________________
Další díl je tady! Trošku o ničem, ale takové díly musí být :).
Votes & comments, prosím!
DevonneTom, xx. ❤
