Navždy s tebou

3.kapitola

Vycházíme. Jdeme chvíli po asfaltové cestě, odkud zahneme na přírodní lehce bahenitou cestu po louce. Krajina je tu nádherná. Vzduch je čerstvý a odevšud jsou slyšet ptáci. Ideální místo pro dovolenou v přírodě. Tráva je ještě mokrá rosou a tak mám nohy asi po kolena úplně mokré a trochu zabahněné. Jdeme dál a dál, až dojdeme k velkému jehličnatému lesu. Stromy jsou tu opravdu vysoké a husté, takže zde není zrovna moc světla a když se podíváte směrem k obloze, vidíte pouze koruny stromů. Upřímně bych se dost bála, jít tu sama. Musí to být děsivé.
,,Hele..." načnu, ale hned se leknu a přestanu. Lesem se šíří hlasitá ozvěna. Pokračuji šeptem: ,,Nechcete jít někam jinam? Děsí mě to tu."
,,Já bych taky šla." řekne Lil a její poslední slovo slyšíme ještě asi třikrát, jak se ozývá lesem.
,,Tak jo jdem." rozhodne Marc.
Vyjdeme zpátky na louku, na které zatím dopadají jemné sluneční paprsky. Rosa se třpytí a květiny, lemující toto krásné místo jsou skutečně neodolatelné. Je to, jako by jste se na chvíli ocitli ve filmu, kde vidíte překrásnou přírodu, ale ve skutečnosti jsou to jen přidané efekty. Tohle bylo jiné. Tady neexistovali žádné efekty. Tohle je realita. A je to úžasné.
Zamyslím se.
Procházím se s Alexem po tomto krásném místě. Jeho pohled a přítomnost mě naplňují pocitem absolutní spokojenosti. Stačí jeden pohled a všechno špatné je najednou daleko. Tak daleko, že se to jen tak nevrátí. Ale když se podívá jinam, hned je to zpět. Hned zase cítím všechnu tu tíhu v mém srdci. V tom srdci, které je zlomené. Ne kvuli němu, ale kvůli tomu před ním. Kvůli tomu klukovi, který mě podvedl a ukázal mi, že každý příběh nekončí šťastně. Ale když se na mě Alex podívá, začínají se všechny ty kousky mého srdce dávat zase dohromady. Díky němu můžu být zase šťastná, jako dřív.
,,Lex?" zeptá se Marc. Uvědomím si, že tu přihlouple stojím a směju se od ucha k uchu.
,,Jo?"
,,Jsi vpohodě?"
,,Jasně. Jo vpohodě. Jdeme?"
,,Jo jdeme."
Tak tedy jdeme dál a dál. Čím dál jdeme, tím víc si uvědomuju, že život je krátký a že žijeme jen jednou. Musím si ho užívat, jinak toho budu navždy litovat. Jak si ale užívat život, když vám chybí člověk, se kterým by jste tuto radost každý den sdíleli? Myslím ta druhá část vašeho srdce. LÁSKA. A čím dýl znám Alexe, tím víc se ta druhá část mého srdce naplňuje. Ale nechci znovu zažít to strašné zklamání, jako minule. Jsem z toho všeho zmatená.
Chodíme tady ještě asi dvě hodiny, když v tom mi absolutně dojdou síly.
,,Lidi já už nemůžu. Pujdu zpátky jo." řeknu naprosto vážně.
,,A nechceš doprovodit?" zeptá se Marc.
,,Ne to je vpohodě. Trefím sama."
,,Dobře tak mi se vrátíme asi taky chvilku po tobě."
,,Fajn, zatim čau" řeknu a vydám se na cestu zpátky. Jdu asi tak tři sta metrů, než je ztratím z dohledu a pak už následuje dlouhá cesta podél toho děsivého lesa. Jdu od něj co nejdál, protože mi přijde opravdu děsivý. Chvíli je všechno dobré, ale pak slyším, jak na zemi praskají větvičky. Někdo jde. Strašně se zděsím. Začnu běžet. Připadám si teď opravdu jako ve filmu, kdy holka bojuje za svou svobodu. Slyším, jak někdo vyjde z lesa. Už to přijde. Už to skončí. Když v tom...
,,Lex?" zeptá se mě hlas. Boží hlas. Moc dobře vím, kdo za mnou stojí. Alex. Je to on. Cítím to. Otočím se.
,,Ahoj." řeknu a červenání se nevyhnu.
,,Co tu děláš?"
,,No já jdu na hotel." řeknu koktavě.
,,Aha. No tak to máme společnou cestu." usměje se. A já taky. Na jeho úsměv se nedá neusmát. Na ten úžasný pokřivený úsměv.
Šli jsme kousek mlčky, ale pak se mě zeptal:
,,No a odkud jsi sem vlastně přijela?"
,,Z Prahy. A ty?" zeptám se.
,,Bydlím kousek od Brna." řekne.
,,Aha." řeknu a nevím co dál. Jdeme zase mlčky. Tak ráda bych s ním mluvila, ale připadá mi trapné se ho na něco ptát. No a bohužel se neodvážím, takže už nemluvíme celou cestu.
,,Hele tady se odpojím jo, už snad trefíš. Mám se sejít s kámošem." řekne.
,,Jo jasně. Ahoj."
,,Ahoj."
Tak jdu dál. Sama. Už před sebou vidím velký nápis Schwarz. Dojdu až ke vchodu a pak zdolám i to velké množství schodů.
Je mi smutno. Ikdyž jsme tu teprve první den. V Rakousku se zdržíme týden. A přesně tak dlouhou dobu strávím s Alexem. Nedokážu od něj odjet. Bude to horší, než odejít z domova. Bude to nejhorší. Nechci ho opustit, ale budu muset. Ale už teď vím, že na něj nikdy nezapomenu. Vždycky bude ukryt v mém srdci.
Nevím co se stalo. Asi jsem usnula. Najednou jsem ho viděla před sebou. Jak spolu tančíme. Na louce. Na té louce bez efektů, ale přesto skvostnou. Jeho pronikavý pohled mě naprosto okouzluje. Trhnu sebou. Najednou jsem zase na své posteli a na pokoji číslo 154. Jsem až moc zamyšlená. Potřebuju, aby už přišli Anit s Marcem. Aby v našem pokoji zase panovala dobrá nálada. No a jak řeknu, tak se taky stane.
,,Ahoj, jsme zpátky!" uslyším Marcův hlas.