Navždy s tebou

10.kapitola

Ráno, za východu slunce, jsem šla dál. Ani nevím kam, ale chtěla jsem se dostat co nejdál od mých únosců. Cesta byla dlouhá. Šla jsem hodně dlouho po polní cestě, než jsem došla do nějakého města. Kdybych byla alespoň doma v Česku, ale ne. Jsem v Německu, kde to vůbec neznám.
,,Promiňte," zastavila jsem nějakou paní. ,,Nevíte jak daleko je odsus Loissin?" zeptám se. Ta paní na mě jen tak koukne a jde dál.
,,Promiňte, prosím vás." zastavím někoho jiného. Ten odejde však dřív, než to dořeknu.
,,Pardon, prosím!" řeknu. Nikdo mě neposlouchá. Ignorují mě. Nahrnou se mi slzy do očí. Začínám být dehidrovaná. Potřebuju se napít. Chybí mi kámoši a rodina. Tohle neměl být můj konec. Měla jsem žít dál. Je mi špatně. Všechny špatné vzpomínky se mi hromadí v hlavě. Alex. Má jinou. Únosci. Blondýna. Alex. Loučení. Zapomnění. Má jinou. Zapomněl. Nikdy už ho neuvidíš. Nikdy se nevrátíš za přáteli. Jsi na dně. Bolest mě svírá. Všechno je to pravda. Krutá pravda. Nemělo to tak skončit. Bolí mě břicho. Svírá se mi žaludek. Mám zlomené srdce. Všechno dohromady tvoří jednu velikou prázdnotu. Motá se mi hlava. Už to nezvládám. Ztrácím možnost dýchat. Nezvládnu to. Najednou je všechno pryč...

Vzbudím se. Nebo si aspoň myslím, že se vzbudím. Nade mnou stojí spousta doktorů. V povzdálí vidím také policii. Je tu taky máma a kámoši. Už tu chybí jen jediný člověk. A to je Alex. Přála bych si, aby tu byl.
,,Ztrácíme ji. Ztrácíme ji!" křičí doktor. Teda aspoň myslím. Mluví německy, a já německy trochu rozumím. Máma pláče. Anit taky. Ostatní spíš jen smutní.
,,To bude dobrý!" uklidňuje Jake mojí mámu.
,,Rychle musíme jet!" křičí doktor. Dá mi na ústa a nos něco. Nevím, co to je, ale najednou můžu dýchat. Je to uvolňující pocit. Dají mě na nosítka a naloží do sanitky. Máma nastoupí se mnou. A jedeme.

Znovu se probudím. Tentokrát úplně. Rozhlédnu se. Jsem v nemocnici. Ránu na hlavě mám sešitou, a kotník je v pořádku. Nade mnou stojí máma a usmívá se. Když se na ní podívám, rozzáří se. Obejme mě a já ji.
,,Zlatíčko už je to dobrý! Už je to dobrý!" říká s úlevou.
,,Mami. Tolik jsi mi chyběla." řeknu.
,,Ty mně taky." řekne. Ještě chvíli se držíme, ale potom máma řekne: ,,Je tu někdo, kdo by tě chtěl vidět." řekne a vstoupí Alex. Je to on.
,,Ahoj. Dozvěděl jsem se, co se ti stalo, tak jsem hned přijel." řekne s příchodem.
,,No tak já vás nechám o samotě." řekne máma a usměje se na mě a v zápětí na Alexe.
,,Jak ti je?" zeptá se.
,,Nikdy mi nebylo líp." řeknu ironicky.
,,Co se s tebou stalo?" zeptá se.
,,Unesla mě banda ožralejch tupců. Stačí to pro vysvětlení?" zeptám se.
,,Jo slyšel jsem. Je mi to moc líto. Vážně."
,,A co tvoje přítelkyně?" zeptám se.
,,Ehm. No víš ona..."
,,Nevymlouvej se. Mám oči." nenechám ho domluvit.
,,Jo fajn. Je to moje přítelkyně." řekne.
,,Rychle jsi zapomněl. Ale mohl jsi mi to aspoň říct." řeknu vážně.
,,Nikdy jsem nezapomněl. A nikdy nezapomenu. To co bylo mezi námi, bylo silný. Možná, kdybys neodjela, tak bychom..."
,,Jo jasně. Mě je to fuk. Ale chci, abys věděl, že taky nezapomenu." řeknu. Pochopí, že má odejít. Chci být sama. Právě jsem viděla největší lásku mého života. Ale cítím, že všechno, co bylo mezi námi, vyhaslo. Vyhaslo a už se znovu nevytvoří. Vztah, který jsme spolu měli byl jen omyl.
Dále mě tu chodili navštěvovat kámoši. Povídali jsme si. A pravdou je, že mi zlepšili náladu. Ještě bych tu chtěla vidět Honzu, ale ten se o tom nemohl nijak dozvědět. Nikdo ho tu nezná.
Když jsem tu tak ležela, uvědomila jsem si, že vykročit správnou nohou, neznamená jen začít nový začátek, nový život, ale také zapomenout na všechno, co mě dělalo smutnou. Musím na něj zapomenout, jinak už nikdy nebudu moct být šťastná. Doufala jsem, že tohle budou nejlepší prázdniny mého života, ale nevyšlo to. Jsou nejhorší. Plné bolesti a utrpení. Je to kruté. Co jsem komu udělala?