Navždy s tebou

8.kapitola

Další den. Co na to říct? Nemůžu se dočkat.
Vzbudila jsem se asi v šest hodin ráno. Všichni ostatní zatím spali. Přelezla jsem Anit a vystoupila z auta. Venku bylo zataženo a taky byla docela zima a vítr foukal strašně moc, až jsem si myslela, že se začnou lámat stromy. Znovu jsem otevřela dveře auta a natáhla se pro deku, pod kterou jsem spala. Zamotala jsem se do ní a sedla si na trávu. Z jedné strany bylo slyšet křičící dítě, z druhé zase hádky důchodců. Všechny ty zvuky se mi míchaly v hlavě. Silně zafoukalo, až se mi z toho udělala husí kůže. Najednou vedle mě začne štěkat pes. Leknu se. Je to krásný velký pes o jehož rase nemám nejmenší tušení, protože nemám nijak zvlášť ráda psy.
Vzbudí se i Marc. Vystoupí a sedne si vedle mě. Sundám si deku a dám mu půlku. Opřu si hlavu o jeho rameno a koukám se okolo sebe. Touhle dobou by měl začít východ slunce, ale vzhledem k tomu, že je zataženo, není nic vidět.
Ještě chvíli jsme tam jen tak seděli a kochali se přírodou, než se vzbudili i ostatní.
,,Čau." řekne Jake.
,,Ahoj." odpovím.
,,Jak se spalo?" zeptá se Marc.
,,Ujde to." odpoví Jake.

No a co bylo dál... Jeli jsme do města, kde byl obrovský obchoďák, což pro nás holky bylo super. Dneska jsme se rozhodli si odpočinout. Nedělat nic namáhavýho ani nic jinýho. Od zítřka jsme tu zapsaní do školy kitu. Kite mi přijde skvělý. Uvolňující. Kdysi jsem ho zkoušela, ale už je to dávno. Bylo mi asi čtrnáct. Když se nad tím zamyslím, zase tak dávno to není. Je to divné. Jedete po moři na prkně. V ruce držíte tyč, za kterou jsou přivázané provázky, které jsou asi dvacet pět metrů dlouhé a za ně je připevněný padák, kterému se říká drak. Je celkem těžké se kite naučit, ale snad to zvládneme.
,,Takže kam jdeme?" zeptám se.
,,Támhle do tý restošky, je tam wifina." řekne Marc a ostatní se hned připojí. Šli jsme dovnitř. Objednali si pití a všichni okamžitě vzali mobily a šli na internet. Otevřela jsem facebook. Projížděla příspěvky přátel. Jednoho jsem si však nemohla nevšimnout. Alex také přidal fotku. Z hotelu Schwarz. Byl tam s nějakým kámošem. Nejspíš s tím, za kterým pořád chodil. Přidal také komentář: Nejlepší dovolená :D Užíváme si.
V pozadí jsem si všimla nějaké holky. Vysoké, štíhlé, blonďaté. Bylo vidět, že na něj kouká. Doufala jsem však, že to tak není. Že mě nenahradil tak rychle. Že naše láska byla silná. Ale podle tý fotky bylo dost vidět, že je to pravda. Zapomněl. Věděla jsem že to přijde, ale netušila jsem, že tak brzy. Je vidět, že si skutečně užívají. Tak moc zamilovaně na něj kouká, až se mi z toho naženou slzy do očí. Je mi z toho špatně. Bolí to.
,,Lex? Co se děje?" zeptá se Anit.
,,Cože? Ne nic. Asi mi něco spadlo do oka."
,,Lhát ti moc nejde. Co je?" ptá se znovu.
,,Né fakt nic. Dobrý." ale neni to dobrý. Bolí mě srdce. Miluju ho. A cítím, že jen tak nepřestanu. Anit mi nahlédne do mobilu. Uvidí tu fotku.
,,No tak však ho zase uvidíš." řekne. Pak se podívá pozorněji. Vidí tu holku. ,,Aha. Hele to je blbost. Mezi váma je silný pouto a navíc můžou být jen kámoši. Může to být holka toho kluka." řekne, aby mě uklidnila.
,,Jo možná." řeknu. Možná to je tak, ale strdce mi říká pravý opak. Všimnu si, že tuhle fotku přidal už včera. Otervřu jeho profil. Zorbrečím se ještě víc. Všichni na mě jenom koukají. Má tam ještě jednu fotku. S tou holkou. Drží se za ruce. Je na nich tolik vidět jak jsou zamilovaní a šťastní. Anit mě obejme. ,,To bude dobrý." řekne.
,,Pujdu ven jo. Sejdeme se u auta." řeknu a odejdu na vzduch. Sednu si venku na lavičku. Přijde ke mně nějakej kluk.
,,Těžkej den?" zeptá se.
,,Nejhorší." řeknu.
,,Co se stalo? Trable s přítelem?" zeptá se.
,,Umíš číst myšlenky nebo co?" divím se.
,,Ne, ale mám v tom praxi." řekne.
,,Tak praxi." usměju se.
,,Vidíš směješ se. To je taky muj obor." usměje se taky. Opravdu mi zlepší náladu. Jako bych ho znala věčnost, ale vidím ho poprvé v životě. Možná jsme spolu chodili do školky. Co já vím.
,,Jak se jmenuješ?" zeptám se.
,,Honza. A ty?"
,,Lidi mi říkaj Lex." řeknu. Když se zamyslím nad jménem Honza, vybaví se mi jenom jeden člověk. A to můj táta, ale tomuhle je tak dvacet maximálně, takže opravdu nevím.
,,To je fajn přezdívka. Mám sestru jménem Alexandra, ale už si ji nepamatuju." řekne mi.
,,Aha. A co se stalo?" zeptám se a doufám, že se na mě nenaštve.
,,No když mi bylo šest oddělili mě od ní rodiče. Jí byl tehdy rok. Od té doby jsme se neviděli."
,,Oddělili? Jak tě mohli rodiče oddělit od sestry?" nechápu.
,,No protože jsem měl jistou vadu. Báli se, abych jí neublížil a tak mě dali k adopci. Pak si mě vzali nějací lidi a od té doby mám novou rodinu."
,,Aha. Tak to je mi líto. A ona ví, že tě má?"
,,Pochybuju. Rodiče jí to určitě neřekli. Chtěl bych jí někdy vidět. Je nefér, že se nemůžu poznat se sestrou ne?" řekne.
,,Jo to určitě. No tak hledej podle jména. Jak se jmenuje příjmením?"
,,No to právě nevím. V novém domově mi začali říkat jinak a i příjmení mi změnily. Pamatuju si, že se jmenuju Honza, ale příjmení? O tom nemám tušení." řekne.
,,Hm. Ale kdyžtak se mnou počítej. Pomůžu ti." řeknu mu a myslím to upřímně. Od prvního okamžiku je mi sympatický. Jako by byl muj starší bratr. Vždycky jsem chtěla mít bráchu. Rodiče se vždycky naštvali když jsem o tom začala.
,,Děkuju moc Lex." řekne.
,,Nemáš zač. Vrátil jsi mi dobrou náladu a to nedokázali ani moji nejlepší kámoši."
,,Opravdu? Tak to jsem rád."
,,To já taky." usměju se. On taky.