Navždy s tebou

15.kapitola

Probudím se ráno se zprávou od Honzy.
H- Našel jsem lidi, kteří znali moje rodiče.
Já- To je bezva :) už jsi tam byl?
H- Ještě ne. Pojedu tam dneska.
Já- Budu ti držet palce. Moc ráda bych za ním jela a šla tam s ním, ale rodiče mě sotva pustí.

Po obědě mi Honza napsal, že už to ví a že přijede. Těšila jsem se na něj, protože poslední dobou mě svírá samota.

Zazní zvonek. Je to Honza. Jdu dolů, abych ho pozdravila, ale když slyším rozhovor mezi ním a mou matkou, nelze se nezastavit.
H-,,Tajili jste jí to celých šestnáct let.
M-,,Jen jsme nechtěli, aby jsi jí něco udělal. Ale teď se vrátíš a zpřeházíš celou rodinu.
Nedokážu tomu uvěřit. Já jsem sestra Honzy? To nemůže být pravda. Vejdu do chodby. Oba okamžitě zmlknou.
,,Jé. Lex..." začne máma.
,,Slyšela jsem vás." řeknu.
,,Lex." volá máma, ale to už popadnu bundu a jdu ven. Sednu si na lavičku a koukám před sebe. Přijde za mnou Honza.
,,Lex?" rozbrečím se. Sedne si ke mně a obejme mě.
,,Takže jsme sourozenci?" ujišťuju se.
,,Jo." usměje se. Také se usměju. Vždycky jsem chtěla mít bratra. Jen mi vadí, že mi rodiče celé ty roky lhali. Zklamali mě.

Uplynul asi týden, ale nic moc se nezměnilo. Už jsem s rodiči ale začínala mluvit. Honza odjel zpátky na Moravu a u mě probíhalo každodenní dopisování s Anit. Vrátili se do Rakouska, ale tentokrát jinam. Moc jsem chtěla za nimi a tak jsem rodiče nakonec přemluvila. Nebýt toho, že jsem na ně právem naštvaná, asi by mě nepustili, takže vlasně děkuju.
Rodiče mě dovezli až k hotelu, kde teď jsou. Hotel KARL. Je celkem velký, ale rozhodně ani zdaleka ne, jako SCHWARZ. Tentokrát mají čtyřlůžák, takže mi tam pak přidaj jednu přistýlku. Rozloučím se s rodiči a jdu dovnitř. Vyjdu pár schodů a zaklepu na dveře. Vstoupím a všichni jsou okamžitě šťastní. Seběhnou se ke mně a hromadně mě obejmou. Celou noc pak až asi do tří do rána mluvíme a mluvíme. Jsem tak ráda, že jsem zpátky.

Ráno se jako jediná vzbudím hodně brzo, tak se upravím a jdu se projít. Jdu do nějakého parku, kde si sednu a jsem moc šťastná, že jsem tady.

To není možný. Vidím postavu. Vypadá, jako on. Alex. Ne asi jsem se spletla. Chvíli se tam ještě dívám a snažím se prohlédnout si ho pořádně. Je to on. Jsem si jistá. Poznám ho. Možná, že kdybych o něm pořád tolik nepřemýšlela, tak bych ho už ani nepoznala. Má tmavší vlasy a jiný styl oblečení. Předtím nosil džíny a košile, nebo hezčí trika. Teď přešel na tepláky a mikiny. Už to neni ten sexy blonďáček. Je to někdo úplně jiný. Na chvíli se střetneme pohledy. Jeho oči mě zaujmou tak, jako poprvé. Pořád jsou to ty krásné a pronikavé modré oči. Září z nich energie. Ikdyž na tváři má neutrální výraz, jeho oči se smějou. Kouknu se jinam. Mám pocit, že mi přeskočilo. Jdu zpátky k hotelu. Vejdu do našeho pokoje a ještě na chvíli usnu.