Navždy s tebou

6.kapitola

,,Ahoj zlatíčko. Tolik jsi mi chyběla. A co tu děláš? Neměla si být v Rakousku?" přivítá mě máma hned jak mě uvidí.
,,Ahoj mami. Jen zastávka při cestě do Německa." řeknu.
,,Aha tak to já ti hned připravím něco k jídlu, ano?" řekne mi máma a jenom září.
,,Jo dobře no." řeknu a jdu do svého pokoje. Přijde mi zpráva na facebooku od Alexe:
A: Ahoj. Už teď mi moc chybíš.
Já: Ahoj. Ty mě taky. Uteklo to všechno strašně rychle.
A: Jo to jo. Kde teď jsi?
Já: No teď zrovna doma. Zítra zase odjíždíme.
A: Aha tak to jo. Ach jo bez tebe je tu smutno.
Já: Ale nepovídej. Určitě máš i jiný věci na zábavu.
A: Jo to jo, ale stejně.
Já: Ale nezoufej. Máš mnohem víc důvodů bejt šťastnej, než smutnej.
A: Zníš, jako by ti to bylo fuk.
Já: Jasně, že neni, ale nemá cenu se tolik trápit. Brzo to překonáme.
V chatu zním, jako by mi to opravdu bylo jedno a jako bych to už překonala, ale pravdou je, že na něj myslet nepřestanu. Ani dnes, ani zítra. Nikdy. Dál jsme si psali asi do půlnoci. Přemýšlela jsem při tom o tom, jak jsme byli ještě v Rakousku.
Seděli jsme na louce. Prsty našich rukou byly propletené a hlavy opřené jedna o druhou. Koukaly jsme se do toho temného a děsivého lesa.
,,Máš pravdu je fakt děsivej." řekl mi Alex.
,,Jo to jo, ale ne když jsem s tebou." usměju se na něj. Políbí mě.
Ale vzpomínám nejen na to, taky jak jsme se dohadovali...
,,Mě vždycky brali pokémoni." řekne Alex.
,,Mě se líbili šmoulové." řeknu já.
,,Ti jsou nudní. Vždycky kazili celýho Animáčka." stojí za svým.
,,Já nesnášela takový ty želvy ninja, nebo takový to jak nějací lidi hodily kdoví-čím a objevil se z toho jakejsi robot nebo nevim co to bylo."
,,Jo tohle to bylo super. A nebyl to robot, ale transformer"
,,To bylo hrozný."
,,Ne hrozný byly takový ti víly! To byla ale fakt děsná nuda!"
,,Myslíš Winx? Nebo tak nějak? Ty jsem měla ráda. Vždycky jsem si na ně pak hrála." řeknu.
,,Chceš mi říct, že jsem se zamiloval do holky, která si hrála na víly?" žertuje.
,,Každá holka si hrála na víly."
,,Panebože kde to žijeme."
,,Furt lepší krát si na víly, než střílet z plastových pistolí."
,,No to teda ne. To byla ta nejlepší zabava na světě. Ale to vy ženský nepochopíte."
,,Co tím chceš říct?"
,,Že nevíte, co je to sranda."
,,My jo? Tak to je ale totální blbost."
,,Jo jasně..."
Při těchto vzpomínkách se mi derou slzy do očí, ale zároveň se směju. Je mi z toho smutno, ale je to vlastně radost.
Ani jsem si to pořádně neuvědomovala, ale usnula jsem. Zdál se mi už po třetí ten stejný sen. Jak běžím. Běžím a po boku mám Alexe. Nevím přesně, před čím utíkám. Asi před zapomněním. Před tím, aby na mě Alex jednou zapomněl. A já vím, že se to stane. Nevím kdy to bude, ale stane se to. Jsem si tím jistá. Utíkám dál a dál po dlouhé bahenité cestě po louce. Džíny mám celé mokré. Alexova ruka mě drží. Když v tom mě pustí. Vytratí se. Najednou je pryč. Z ničeho nic stojím uprostřed ničeho. Krajina je tmavá, jako by jí někdo vysál život a mě dojde, že neopustil on mě, ale já jeho. Že jsem se propadla do neznáma. Hluboko do svých myšlenek a není odsud cesty ven.

Cuknu sebou. Slyším hlasitý zvuk.
,,Crrrr. Crrrr!!" chvíli mi trvá, než mi dojde, že je to budík. Vstanu a rozhlédnu se kolem. Zatočí se mi hlava, až si myslím, že omdlím. Je přesně 9:03. V 10:00 jedeme. Rychle běžím dolů a nasnídám se. Pak se převlíknu do žlutého tílka a džínových kraťasů, které mi kdysi dala Lil, učešu se a namaluju. Než to všechno stihnu je 10:50. Rozloučím se z mámou a běžím ven. Je 10:01 a Jakovo auto tu skutečně stojí a v něm už celá moje parta. Dám kufr do auta a nastoupím.
,,Můžeme?" zeptá se Jake.
,,Můžeme." odpovídám. Zní to jako: Jsi připravená na něj zapomenout? A já řeknu: Ano. Ikdyž to neni pravda. Na to nebudu připravená nikdy.
,,Kufr máš?" zeptá se Marc. Všichni se zasmějou.
,,Mám." řeknu. A tak jedeme.