Navždy s tebou

11.kapitola

Brzy nato mě odvezli domů. Prošla jsem spousty policejními výslechy a kontroly u lékařů, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Ostatní zůstali v Německu a užívali si. Já byla po týdnu dokonale zregenerovaná, ale máma mi nedovolila vrátit se. Dává to smysl. Takže muj týden probíhal tak, že jsem si s nima psala přes fb, nebo jsem volala s Honzou. Alex se mi za celou dobu ani neozval. Zklamalo mě to, ale svět se nezboří. A moje srdce to zvládne. Vím to.
Zazvoní mi mobil. Volá Honza.
,,Haló?" zvednu to.
,,Ahoj nerušim?" zeptá se.
,,Nene. Povídej."
,,Něco mě napadlo. Ohledně sestry víš..." řekne.
,,Aha a co?"
,,No musím jet do toho děcáku, kde jsem byl. Tam by mohli vědět, kdo byli moji rodiče ne?" řekne a myslí to naprosto vážně. Překvapuje mě, že to ještě neudělal.
,,Jo jasně. A kde teď jsi?" zeptám se.
,,Ehm na cestě k vám." řekne a já se divím, že ví kde bydlím.
,,K nám domů?" zeptám se.
,,No jo jasně. Pomůžeš mi?" zeptá se.
,,Jo jasně že jo, ale nevím jestli mě máma pustí, vzhledem k události poslední doby." řeknu.
,,Hm. To mi nedošlo. Nevadí tak já tam pujdu sám a ty mi budeš radit."
,,Hele uvidíme. Za jak dlouho tu budeš?"
,,Asi za dvacet sekund." řekne.
,,Cože??" podivím se. Hned to típnu a převléknu se. Učešu si vlasy a zapletu si je do copu. Za chviličku zazvoní zvonek. Otevřu dveře a tam skutečně stojí Honza. Obejmu ho a pustím dovnitř.
,,Dobrý den." pozdraví mojí mámu. Máma se na něj podívá, jako by viděla netvora. Pak se hned vzpamatuje a pousměje se.
,,Ahoj. Kamarád?" otočí se na mě.
,,Jo. Ehm, mami to je Honza." řeknu.
,,Těší mě." řekne máma, ale je vidět, jak se přetvařuje.
,,Mě taky." usměje se Honza. Jdeme nahoru a sedneme si do křesla.
,,Takže můj plán jest: Pojedem do toho děcáku a tam se jich zeptám na mojí registraci. Měl bych tam mít uvedený pravý rodiče. No a pak je pojedu hledat."
,,Jasně a seš si jistej, že ti to ukážou?" zeptám se.
,,No to nevim. To se uvidí." usměje se.
,,A co bys dělal?"
,,No dál bych hledal. Nevím jak, ale chci ji najít. A i rodiče. Abych se jich zeptal, proč? Proč mě s ní neseznámili, když jsem se vyléčil." řekne smutně.
,,Ach je mi tě tak líto. Ale neboj já tu budu pro tebe." řeknu.
,,Víš, nevím proč, ale chtěl bych ji najít, než jí bude osmnáct."
,,Aby jsi s ní mohl oslavit její dospělost?" zeptám se.
,,Jo. Tak nějak." řekne.
,,Tak to máš spoustu času ne? kolik jí je teď?"
,,Za nějakou dobu by jí mělo být sedmnáct. Myslím, že nějak 7. října, nebo tak." řekne.
,,Aha. To je fajn. Já mám narozeniny 17. října." usměju se. On taky. ,,Vím, že ji najdeš. Jsem si jistá." řeknu.
,,No ale dost o tomhle. Řekneš mi už konečně, proč jsi tolik smutná? Nemyslím, že je to kvůli tomu, že jsi musela odjet." řekne zvědavě.
,,Ehm. No... Je v tom jeden kluk, kterýho jsem v Rakousku poznala, ale to je minulost."
,,Nepovídej. Kdyby to byla minulost, nesvíral by ti pořád srdce." usměje se.
,,Jo no. Máš pravdu. On našel si jinou. Hodně brzy a já..."
,,Jo tak. To chápu. Taky jsem to zažil. Ale to se vyřeší. Pokud je to opravdu taková láska, jak si myslíš, vrátíte se k sobě. A pokud ne, tak na tebe ve světě čeká někdo lepší." povzbudí mě. Je fakt, že se mi trochu ulevilo.
,,Děkuju. Děkuju moc. Vždycky mi zvedneš náladu." řeknu a obejmu ho.
Zbytek dne jsme se bavili tím, že jsme si prohlíželi moje fotky, když jsem byla malá.
,,Tady vypadáš, jak štěně." zasměje se Honza.
,,Cože? Štěně jo?" přidám se.
,,Jo uplně!" směje se dál. ,,Kdo je tohle?" zeptá se, když nalistuju nějakou fotku. Já jsem na ní ještě hodně hodně maličká a vedle mě stojí kluk, kterému můžou být tak čtyři, ale má na obličeji masku čerta.
,,To nevím." podivím se.
,,Nějakej kamarád?" zeptá se.
,,Ne. Já fakt nevím. Pak se na to zeptám mámy. Jdeme dál." řeknu. A tak si dál prohlížíme fotky. Pak jsem mu na gauč přinesla deku a šli jsme spát.