Navždy s tebou

7.kapitola

Cesta mě už hodně brzo začne nudit. Všichni, včetně Jaka jsou unavení. Zdá se, že budeme někde stavit, aby si odpočinul. Celkově tu teď nepanuje zrovna veselá nálada.
Jake zastaví na jedné zastávce, kde by se na chvíli prospal.
,,Lidi takže budík za dvě hodiny, Bez vyjímky." prohlásí.
,,Fajn. Dobrou." řekne Marc.
Všichni spí. Jen já pořád nemůžu usnout. Když jsem byla malá představovala jsem si, že vždycky když jdu spát, ocitnu se v pohádkovém světě, kdy se stanu princeznou a jezdím po duze na mém růžovém jednorožci. Teď je můj pohádkový svět však jiný. V mém pohádkovém světě utíkám před pravdou. Před pravdou, která může bolet.
Po chvíli se mi také podaří usnout. Tentokrát se mi nezdá ten stejný sen. Nezdál se mi asi žádný. Snažím se přemýšlet, ale nejde to. Nepřemýšlím o ničem. Jsem zablokovaná.

Za dvě hodiny zazvoní hlasitý budík, který všechny lehce probudí. Zdá se, že jsou všichni dostatečně vyspalí, takže už tu zase proudí dobrá nálada. I mě se nálada okamžitě aspoň trochu zlepší. Dochází mi, že poslední dobou tolik přemýšlím o smutku, že je to až moc. Musím si užívat. Jsem s přáteli na dovolené, která vpadne do historie.
,,V nohách mám už tisíc mil..." začne zpívat Jake.
,,Stopy déšť a vítr skryl..." přidám se. Všichni se smějeme, protože Jake zpívá strašně falešně. Né že bych já byla nějaká popová hvězda, ale rozhodně zpívám líp, než on. Když mi bylo třináct vyhrála jsem školní pěveckou soutěž. No a to video je zveřejněný na internetu, takže mě sem tam někdo zastaví a řekne: ,,Jé ty jsi ta holka co vyhrála tu soutěž..." no a tak si chvíli povídáme.
,,Jak je to dál?" zeptá se Jake.
,,Nemám tušení." řeknu.
,,Něco bílý něco a to malý bílý stavení... Ne? Nebo tak něco." řekne Lil.
,,Jo možná." řeknu.
,,Dáme si jinou. Skákal pes, přes oves..." začne Jake. Všichni se dřív, nebo později připojí, a tak jedeme v autě a zpíváme si při tom dětský písničky. Když okolo nás projede nějaký auto, vždycky se na nás lidi v něm koukají, jako kdybychom se zbláznili.
,,Nené lidičky. My nejsme blbý. To je jen náš způsob zábavy." zvolá Marc. Všichni se okamžitě dají do smíchu.

,,Jsme tu!!!!" křičí Jake.
,,Jooo." následuje ho Anit. Právě jsme přijeli do kempu, který má až moc složitej název, natož abych si ho pamatovala. Jsme v Loissinu. Ve městě, nebo vesnici, kde stále prší a vítr fouká nenormální rychlostí. Je tu zima, ale přesto jsme sem přijeli k moři.
,,Jste si jistí, že se budem koupat?" zeptám se.
,,Jasně přece nebudem sedět a koukat. Můžem si pujčit vybavení na windsurfing." řekne Jake.
,,No tak si ho pujčte já rozhodně nehodlám serfovat." řekne Lil.
,,Život je jedno velká zkouška. Třeba tě to bude bavit." řeknu.
,,To určitě ne!" ukončí to Lil.
,,Jak chceš." dodám.
Kemp je poměrně velký a máme místo, které je docela blízko záchodům a sprchám, což je dobrý. Je odtud celkem výhled ma moře, které se zdá být hezké, ale pláže nevypadají dvakrát nejlépe. Jsou zarostlé trávou a všelijakými pleveli. Písek je smíchaný ze spoustou kamenů a mořskými řasami. I přes to jsem si to tu už od začátku oblíbila.
,,Hele nepujdem se projít po pláži?" zeptá se Anit.
,,Klidně běžte. Já jdu spát." řekne Jake.
,,Já taky." řekne Lil.
,,Jo tak ti jdou určitě spát." kývne na nás Marc.
,,Já pujdu." řeknu.
,,Já jdu taky." dodá Marc.
A tak jdeme jenom my tři. Už je večer. Něco přes osm hodin. Zdá se, že brzy přijde západ slunce. Což nechci. Nahání mi to vzpomínky, které nechci, aby se neustále vraceli. Na chvíli se zastavím. Koukám se, jak se hladina moře vlní. Jak se prohýbají stromy, kvůli silnému větru. Jak je tu příroda živá.
Z ničeho nic mě chytne Marc, jak nosili princové vždy princezny a nese mě k moři. Hned mi dojde co chce udělat.
,,To neuděláš." křičím. Anit se z dálky směje.
,,Ty se moc nesměj, pujdeš hned po ní." řekne Marc Anit.
,,Pusť mě!" bráním se.
,,Tak na tři. Raz, dva..."
,,Neee! Pusť mě!"
,,Tři!" řekne a v zápětí mě opravdu hodí do vody. Je příšerně ledová a plná řas a nečistot. Ztěží vylezu ven a začnu na Marce cákat vodu. Chytím ho za ruku a přitáhnu ho k sobě do vody. Začne na mě cákat taky. Strčím do něj, až spadne a úplně se ve vodě potopí. Anit se jenom směje a kouká na nás.
,,Chceš se připojit?" ptám se.
,,Ne díky to přežiju." odpoví.
I přes to, že teď mrznu jak něco, jsem si to moc užila. Sice jsem viděla západ slunce, ale ty vzpomínky nebyly tak těžký, jako normálně. To je tím, že jsem byla s přáteli. A tohle přátelství je silné! A vydrží navždy! Pak jsme se prošli kousek dál podél moře a pak už šli zpátky, čímž končil dnešní den...