Navždy s tebou

4.kapitola

,,Ahoj! To jsem ráda." řeknu když je uvidím.
,,To neznělo zrovna upřímně." řekne An.
,,Ale prosimtě." snažím se z toho vykroutit. Ale jsem skutečně ráda, že jsou zpět. ,,No a jaká byla procházka?" zeptám se.
,,Šli jsme jen o kousek dál, než s tebou. Pak už tam nic neni tak jsme to otočili." řekne Marc.
,,Aha, takže jsem o nic nepřišla."
,,To určitě ne."
,,A co plánujete dělat teď? Snad nebudem až do večera sedět na pokoji." řekne An.
,,No já nevim mohli bychom někam jet, ale Jakovi se nechce řídit." odvovídá Marc.
,,No právě. Ale já ho chápu řídil včera už dost dlouho." zastanu se ho.
,,Hm. Tak já nevim no. Můžem zajít do nějakýho muzea." řekne An.
,,Jako kam?" zeptám se.
,,Ježiš já nevim je tu toho dost." řekne An.
,,Hm. Jo asi jo."
,,Každopádně já jdu teď spát." řekne Marc a lehne si na postel.
,,Já taky." řekne hned An. A rychleji než bych čekala oba usnou. Mě mezitím napíše máma:
Máma: Ahoj zlatíčko. Jak se máš? Líbí se ti tam? A nezapomeň si brát každé ráno ty prášky ano.
Já: Ahoj mami. Dobrý. Je to tu fajn. Neboj!
Máma: Tak to jsem ráda. Pozdravuj kamarády.
Já: Jj. Tak zatim čau mami.
Máma: Ahoj. Měj se krásně.
No a tak probíhala klasická konverzace s mámou.

Asi po hodině jsem se už začala nudit. Anit i Marc pořád spali. Najednou však někdo zaklepal na dveře. Šla jsem otevřít. Je to on.
,,Ahoj. Nerušim?" zeptá se.
,,Ne. Jasně že ne. Ehm co je?"
,,No chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys se mnou nechtěla někam jít?"
,,A kam jako?" prosím ať řekne rande.
,,No to je překvapení. Pujdeš?"
,,Fajn tak jo. Počkej chvíli." řeknu. Na papírek napíšu: Jdu ven. Vrátím se nevím kdy. Zatím čau. -L-
Pak jdu za Alexem. Chvilku jdeme po schodech a pak si něco uvědomím.
,,Hele jak jsi vlastně věděl, kde bydlím?" zeptám se.
,,Ptal jsem se na recepci." odpoví.
,,Aha."
,,Copak jsi zvědavá, kam jdeme?"
,,Nesnáším překvapení!" řeknu pravdivě. Nikdy jsem neměla ráda překvapení. Jsou mi hrozně nepříjemné, ale tentokrát je to přece jenom lepší.
,,No myslím, že tohle se ti bude líbit." šli jsme k jeho autu a on nastoupil. Já chvíi jen stála a koukala.
,,Jedeš?" zeptá se.
,,Co když mě někam odvezeš a pak mě zavřeš?" řeknu se smíchem.
,,Jo ta možnost tu vždycky je. Budeš mi muset věřit."
,,Fajn. Věřím ti." a nastoupím do auta. Z venku se zdá malé, ale ve skutečnosti je uvnitř spousta prostoru.
,,Takže teď pojedeme asi hodinu a pak budem na místě." řekne.
,,Fajn." z hluboka se nadechnu.
,,Do té doby se tě pokusim víc poznat." řekne.
,,Fajn. Otázka za otázku." řeknu. Taky o něm chci něco vědět.
,,Jak chceš. Začínám."
,,Fajn."
,,Takže: Kolik ti je?" zeptá se.
,,Ehm šestnáct. Řeknu. A tobě?"
,,Osmnáct. Jela jsi se mnou z nudy, nebo proto že si se mnou fakt chtěla být?" zeptá se. Tahle otázka mě štve. Nechci mu říkat pravdu.
,,Tak nějak obojí." řeknu.
,,Bezva."
,,Teď já. Proč jsi chtěl jet zrovna se mnou?" zeptám se.
,,Protože jsi mě zaujala. Zdáš se mi fajn, což je v mym případě divný." řekne.
,,Proč, nemáš rád holky?" zeptám se.
,,Ne, že bych je neměl rád, přijdou mi nudný." řekne.
,,Jo tak nudný. Máma mi vždycky říká, ať se na kluky vykašlu, prej jsou to debilové, kteří dělají jenom potíže." řeknu, aby se neporážely jen holky.
,,Jo tak to si o nás myslíte." usměje se. Taky se usměju. S Alexem se dá bavit fakt skvěle. Jako bych ho znala celou věčnost. Je to fajn.
Povídáme si celou cestu a čím dál tím víc si uvědomuju, že jsem se do něj opravdu zamilovala. Je úžasnej.
,,Tak a jsme tady." řekne a zaparkuje na poloprázdném parkovišti. Jeli jsme sem určitě víc, než hodinu, podle mě minimálě dvě a když jsme přijeli, už pomalu začíná západ slunce.
,,A co tu děláme?" zeptám se.
,,Zavři oči." řekne mi.
,,Cože? Nesnáším překvapení, ale ještě víc zavírání očí!" řeknu.
,,No tak."
,,Fajn." a zavřu oči. Dá mi přes ně ještě ruce, abych se opravdu nekoukala.
,,Tak a teď jdeme." řekne a rozejdeme se. ,,Bacha tady bude pár schodů."
,,Pane bože. Fakt musim jít poslepu?" zeptám se.
,,Jo. Tady bude jeden vyšší." a jdeme dál. ,,Už jen kousek... A jsme tu." řekne. Odendá mi ruce z očí a já se můžu konečne podívat. Je to nádhera. Dneska vidím jednu krásnou věc za druhou. Vidím ZÁPAD SLUNCE. Celá obloha je červená. My stojíme na jakési vyhlídce. Je odsud krásný výhled nejen na západ slunce, ale také na krásné město. Teď vidím každý obrys stromů a domů, protože je zvýrazňuje rudé Slunce. Nikdy jsem neviděla nic hezčího. Je to skutečně dokonalé.
,,To je úžasný!" řeknu.
,,To jsem rád." odpoví. Otočím se na něj. Chytí mě za ruku a políbí mě. Zavřou se mi oči. Stoupnu si na špičky, protože jsem od něj přece jenom dost malá. Pak se na něj jenom usměju. Nechci nic říkat a tím tuhle chvíli zkazit. Sedneme si na lavičku a koukáme se dál. Položím si hlavu na jeho rameno. Připadám si s ním v bezpečí. A doufám, že to tak i je. Nechci, aby mi zlomil srdce.
,,Slib mi něco." řeknu.
,,A co?"
,,Že se kvůli tobě nebudu trápit." řeknu.
,,Slibuju." odpoví. Věřím mu. Dál tu sedíme mlčky a kocháme se červenou oblohou. Pak však Slunce zajde za kopec. Obloha je ještě chvíli lehce načervenalá, ale pak se na ní začnou jedna po druhé objevovat jasně svítící hvězdy. Jdeme zpátky k autu. Pak jedeme dlouhou cestu zpátky. Doprovodí mě na pokoj. Znovu se políbíme a pak už vstoupím. Marc i Anit pořád spí. To je dobře. Dám si sprchu a už jdu spát taky. Zdá se mi sen. O Alexovi. Běžíme spolu. Dál a dál. Nikdo nás nezastaví. Bojujeme za naší lásku. Je to skutečné.