Navždy s tebou

9.kapitola

,,No tak já už budu muset jít. Kámoši čekaj. A ještě jednou díky, zlepšil jsi mi náladu." řeknu.
,,Dobře já taky. Ehm kdyby něco, můžeš mi zavolat dám ti svoje číslo." řekne. Podám mu mobil a on mi tam naťuká své číslo. ,,Tady to je. Zavolej mi. Tak zatím zdarec starec hezkej den, brou noc a slané sny." řekne. Rozesměju se.
,,Ahoj." řeknu. Jdu k autu, u kterého jsme se měli sejít. Nikdo tu však zatím není, tak si sednu na obrubník a přemýšlím. Jsem vlastně ráda, že je Alex šťastný. Přeju mu to. Mohl mi to alespoň říct. Pak pošlu Honzovi zprávu: Ulož si moje číslo :D -Lex.
Nevím proč, ale opravdu se s ním cítím dobře. Je milej, vcelku hezkej, ale to je mi tak nějak jedno. Je jako Marc. Jako by byl součástí mojí rodiny, což je úžasný.
Najednou u mě zastaví auto. V něm sedí skupina nějakých opilých kluků, okolo dvacítky.
,,Nazdar kočko. Nechceš přisednout?" zeptá se řidič.
,,Ne. Podprejskněte!" řeknu a jdu směrem k obchoďáku. Jedou však pořád za mnou. Rozběhnu se a projdu dveřmi do velkého nákupního centra. Jeden z nich, zřejmě spolujezdec vystoupí a běží za mnou. Říkám si, že když jsem v místnosti plné lidí, nemůže se mi nic stát, ale asi se mýlím...

Vzbudím se v nějaké místnosti. Ležím na posteli. Nevím kde jsem. Kouknu se pod peřinu. Jasně, že jsem jen ve spodním prádle. Rychle se obleču. Všimnu si okna. Velkého tenmého okna. Podívám se. Venku je tma, což znamená, že by všichni mohli spát. Vedle postele leží můj mobil. Rychle ho jdu otevřít. Ale nefunguje. Je z něj vyndaná baterie. Dám ho do kapsy a jdu k oknu. Otevřu ho dokořán. Rozhlédnu se. Není příliš bezpečné, když jím vylezu, ale musím. Přendám jednu nohu a pak i druhou. Stoupnu si na malý výklenek na zdi, který může mít tak maximálně pět centimtrů. Pak už se nějakým zázraken dostanu až dolů, ikdyž na konci spadnu, když mi zbývá asi poslední metr. Spadnu tak, že se škrábnu na obličeji a asi si vyvrknu kotník. Jinak nic vážného. Po pravé tváři mi stéká krev. Chtěla bych zavolat policii, ale nemůžu. A nejsou tu ani žádné telefonní butky. No jasně, žijeme v 21. století. Pokulhávám pak asi půl hodiny. Nohou mi projíždí příšerná bolest a Rána na hlavě mě strašně pálí. V ulicích je mrtvo. Nikde ani noha, tak jsem uplně sama. Nevím kde jsem a nevím, jak se odsud dostat. Sednu si na jednu lavičku a tam usnu. Celou noc se probouzím. Co teď asi dělá Anit. A Lil. Marc. Jake? A Honza? Nebo máma? Jestli schánějí pomoc. Jestli si vubec všimli, že jsem pryč.