Antylar-divoký drak

Počátek

Všude bylo ticho a najednou se ozval slabý zvuk. Bylo to jako křupání a praskání,,Je to tady, už je to tady."zakřičela dračice a přiběhla k naprasklému vejci. Hned za ní se hnal další drak, byl mnohem větší než dračice. Oba začali zírat na vejce.
,,No tak polez ven malej."z malé dírky ve vejci najednou vykoukla malá dračí tlapka a pak se zase vrátila zpět. Když se chvíli nic nedělo, dračice se rozhodla, že dračeti trochu pomůže. Než ale stačila něco udělat z vejce vykoukli nozdry a pak se protáhla i celá hlava. Najednou se celé vejce rozpadlo a už bylo vidět celé tělo dráčete.
,,Jaké mu dáme jméno?"zeptala se dračice.,,No, tak protože je to kluk. Co třeba Antylar." navrhnul drak.
,,Antylar? Hmm...no vlastně proč ne. Je to skvělé jméno."

Antylar měl se svými milujícími rodiči skvělé dětství, ale dračí čas utíká mnohem rychleji než lidský. Už po jednom měsíci bude Antylar schopný se odloučit od rodiny a přežít bez problému sám.

...

Po měsíci

Dnes je den kdy mě rodiče mají nechat samotného. Nemám ponětí co budu dělat až odejdou. ,,Antylare! Musíš být stále ostražitý, jen tak někomu nevěř. Svět začíná být zkaženější než kdy jindy. Máme tě rádi." to byla poslední slova než s tátou odletěli. Díval jsem se na mizející siluety draků.
Rozhodl jsem se, že ještě jednou přespím ve své rodné jeskyni a zítra se vydám do světa.
Ráno mě probudilo světlo a divné zvuky. Šel jsem se podívat co to je a zjistil jsem, že u jeskyně jsou nějací dva dvounožci. O něčem se bavili a měli nějaké tyče s něčím ostrým na konci. Když mě zhlédli něco zařvali a rozběhli se proti mě s tou ostrou věcí. Spanikařil jsem, nevěděl jsem co mám dělat, oheň jsem nikdy nechrlil a máma vždycky říkala, že to přijde samo. No tak jsem to prostě zkusil, otevřel jsem tlamu a opravdu vyšlehly plameny. Dvounožci začali zase řvát ale tentokrát bolestí. Začali se svíjet a po pár minutách padli k zemi mrtví. Obešel jsem je a odletěl pryč od jeskyně.
Po pár hodinách letu jsem se rozhodl nabrat síly. Slétl jsem dolů do údolí k řece a nachytal si pár ryb. Nejsem zvyklý se pohybovat mezi stromy, protože jsem horský drak. Takže chvíli trvalo než jsem se dostal skrz stromy na louku odkud bych mohl odletět. Ze vzduchu jsem uviděl jiné draky. Byli zelení a ve skupině. Já jsem šedý a žijeme pouze v párech. Tohle jsou lesní draci, ale naštěstí jsou naše druhy v míru. Začalo se stmívat a tak jsem rychle hledal nějakou jeskyni. Po pár minutách jsem jednu našel a jak jsem si v ní lehnul hned jsem usnul, byl jsem opravdu vyčerpaný. 

Ráno jsem se dal znova na cestu, tak jsem se kochal krajinou, že jsem si nevšiml dračice letící naproti mě. Srazili jsme se a spadli volným pádem na zem. Naštěstí jsme draci, takže něco vydržíme.,,Au...kam koukáš?" řekla naštvaně dračice.,,Hele jo, já jsem možná nekoukal na cestu, ale ty si se klidně mohla vyhnout, takže mlč. Auu...moje křídlo." zasténal jsem.,,Nemáš ho zlomené?" řekla ustaraně.,,Né, to bude jenom naražený."řekl jsem a podíval se na ní. Jak jsem se na ní tak koukal zjistil jsem, že je to jeden z vodních draků. Měla tmavě modrou barvu.,,Hele co dělá vodní drak tak daleko v horách?"zeptal jsem se.,,To tě nemusí zajímat a teď mi jdi z cesty." řekla naštvaně.,,No tak to pro mě nebude problém stejně s tím naraženým křídlem zůstanu aspoň den nebo dva na zemi. Tak se měj, já se tu o sebe postarám." a uhnul jsem jí z cesty. Dračice bezzeslov odletěla, ale po chvíly se zase vrátila.,,Dobře, přemluvil jsi mě postarám se o tebe dokud se neuzdravíš. Doufám že to bude trvat maximálně tři dny, protože spěchám."zdůraznila.,,Ani nevím jak se jmenuješ."

,,Jmenuju se Laris. Ty?"
,,Antylar. Jméno mé."usmál jsem se na ní.
Laris zapálila oheň a potom odletěla pro něco k jídlu. Když přiletěla s několika rybami, snědli jsme je, chvíli jsme si povídali a potom šli spát.
Ráno jsem se vzbudil a všiml si, že místo kde spala Laris je prázdné. Vstal jsem a rozhlídl jsem se jestli není někde v dohledu. Nikde nikdo, najednou jsem uslyšel máchání křídel. Otočil jsem se a byla to Laris s rybami k snídani.,,Já jsem se bál, že jsi mi utekla."řekl jsem.,,Hele toho se nemusíš bát, já sliby plním." usmála se.

Tak to jé první kapitola. Pište prosím svoje názory do komentu. Vote potěší. No nic užijte si čtení vaše atomovka007 :33