Antylar-divoký drak

Všechno je jak má být

Z pohledu Antylara

Bylo to zvláštní. Ta tma přišla tak náhle a tvářila se, že je neprostupná a že mě nikdy nenechá odejít. Po chvíli, ale přišlo světlo a já najednou ucítil hroznou bolest na pravé straně mého těla. Zavřel jsem oči a  snažil jsem se nějak tu bolest přežít. Bolest, ale neustávala a já si v té chvíli nevšímal ničeho jiného.

Ta bolest nakonec přece jen přešla a já mohl konečně otevřít oči. Už kolem mě nebyla tma a když mi došlo, kde vlastně ležím, možná ta tma byla lepší. Všude bylo plno mrtvých draků, ale naštěstí to byli hlavně lávový draci. Vedle mě ležela dračice, chvíli jsem vzpomínal co se vlastně stalo a nakonec jsem si...vzpomněl. 

,,Isabelo!" otočil jsem se k ní. Ano, byla to ona. Vypadala tak křehce a já nevěděl co s ní je. Opatrně jsem s ní zatřásl, ale ona nic, ani potom co jsem na ni volal. Nakonec jsem si prostě znovu lehl vedle ní a položil ji hlavu na hrudník. Na její lesklé šupiny spadlo pár mých slz a já se modlil ať se probudí.

Zavřel jsem oči a čekal jsem. Nevím ani na co, protože se asi stejně žádný zázrak nestane. To jsem se, ale mýlil. Po chvíli se její hrudník začal zvedat nahoru a dolů. Otevřel jsem oči a všiml si, že krystaly na jejím krku začali oslnivě zářit. Ona žije.

Postavil jsem se na všechny čtyři a čekal co se bude dít. Ona začala postupně otevírat oči a podívala se na mě. ,,Antylare." zašeptala a já v té chvíli nemohl být šťastnější. Pomohl jsem jí vstát. ,,Isabel." řekl jsem její jméno s nadšením.

,,Ty si mě pamatuješ?" zeptala se mě.

,,Já si vzpomněl." odpověděl jsem a jí se na tváři objevil ten nejkrásnější úsměv. Přiběhla ke mě a naše krky se propletly do láskyplného objetí.

,,Pojďmě odsud pryč." řekla po chvíli a jsem moc chtěl souhlasit, ale nešlo to. 

,,To nejde, musíme téhle vesnici pomoct v boji, nebo aspoň já." řekl jsem a ona se na mě podívala tázavým pohledem. ,,No nemysli si, že tě nechám bojovat."

,,Ale.."

,,Žádné ale. " přerušil jsem ji. ,,Běž se někam schovat a já si tě pak najdu." rozkázal jsem jí a ona vypadal, že se jí to vůbec nelíbí.
,,Prosím." zkusil jsem to napravit. Povedlo se s úsměvem odkráčela někam do vesnice, dál od bojiště.

Já se otočil a znovu vyletěl vstříc boji. Zjistil jsem, že za tu dobu naši draci dokázali vyvraždit víc jak polovinu lávových draků.
Když jsem k zemi srážel už asi pátého draka, najednou všichni přestali bojovat. Jak lávový, tak krystalový draci a všichni se dívali na jedno jediné místo někde nad námi. Probíhal tam zrovna souboj mezi naším králem a králem lávových draků.

Nejdřív kolem sebe zlověstně kroužili a nakonec se do sebe pustili.
Chvíli byl boj nerozhodný, ale potom dal náš král poslední ránu a to už padal jeho soupeř v bezvědomí k zemi.
Když to spatřili ostatní lávový draci, tak se naštvaně vrhli proti našemu králi. Nemohl jsem to tak nechat a tak jsem mu rychle přispěchal na pomoc. Strhl jsem z něho asi tři draky a s ostatními si už poradil sám.
,,Děkuju ti vojáku." poděkoval mi a já s hrdostí přikývl.
S králem jsme vyrazili znovu do boje, ale já se ještě před tím podíval na místo kde leží mrtvý král lávových draků. Místo bylo prázdné a tak jsem se rychle rozhlédl jestli není už někde ve vzduchu. Nikoho takového jsem neviděl a tak mi došlo, že je asi zraněný a tak se pohybuje po zemi. Jenže na zemi je schovaná i moje Isabel. Musím ji najít a varovat ji, jinak to může dopadnout špatně.

Přístál jsem a rozběhnul jsem se mezi domy, abych našel Isabel případně krále lávových draků.  Dostal jsem se na křižovatku a tak jsem se opatrně podíval nejdřív do leva a potom do prava. Vlevo nikdo nebyl, ale vpravo už jsem takové štěstí neměl. Byl tam král lavových draků a dobíval se do jednoho z domů. Nechápal jsem důvod, ale jediné co mě napadlo, že v tom domě někdo je.
Moje obavy se vyplnili. Rozběhl jsem se k tomu domu a zjistil jsem, že se v domě schovávala Isabel. Z okna jsem sledoval jak se s ním snaží bojovat, ale neměla šanci vyhrát.
Král lávových draků si ji vzal jako rukojmí a chystal se vyjít ven z domu. Počkal jsem tedy u vchodu tak, aby mě neviděl a když vystrčil hlavu ven, tak jsem se rozmáchl a vší silou ho přetáhl tlapou po hlavě až si dal druhou o zem. Byl v bezvědomí. Znovu.

Isabel se vymanila z jeho sevření a přiběhla ke mě.
,,Promiň, že jsem nepřišel dřív." omluvil jsem se a ona mi věnovala jeden z jejích krásných úsměvů.
,,To je v pořádku, hlavně, že jsme oba naživu."

,,Hele víš co, mám nápad!" vykřikla najednou Isabel a při tom se dívala na bezvládné tělo draka. Celý nápad mi pověděla a já nadšeně přikývl. Odtáhli jsme lávového draka pryč ke stromu. Isabel ho svázala sílou krystalů na jejím krku.
Potom doletěla do hradu pro nějakého jejího kamaráda a protože byla cesta do hradu volná, tak to pro ni bylo bezpečné. Mezi tím co byla Isabel pryč se král lávových draků probral. Nic neřekl, pouze se snažil dostat z Isabelina sevření.
Po chvíli přiletěla Isabel a za ní letěl lávový drak.
,,Isabel pozor! Za tebou!" už jsem chtěl zaútočit, ale Isabel mě zastavila.
,,Antylare ne. To je přítel." nakonec jsem jí tedy poslechl.
Přistoupila s tím drakem ke králi a ten si najednou začal všímat pouze jeho.
,,Timmy! Ty žiješ? Když jsi zmizel, myslel jsem, že tě zabili krystalový draci, proto jsme zaútočili." řekl král a já jen napjatě poslouchal.
,,Já vím tati, ale ty jsi se ke mě choval jako ke svému poddanému. Krutě si mě trestal za každou sebemenší chybu co jsem udělal a když už jsem udělal něco dobře ani jsi mě nepochválil." potom co jsem si tohle vyslechl na mě Isabel zamávala ať jdu za ní. Přišel jsem teda k ní.
,,Antylare necháme je teď chvíli o samotě jo?" jen jsem přikývl a spolu jsem odešli pryč.
Náš plán byl, že když se udobří tak možná bude konec válčení.
Netrvalo to moc dlouho a po asi čtvrt hodině za námi přišel Timmy a poprosil Isabel, aby pustila jeho otce, že už je to prý v pořádku.
Vrátili jsem se teda k jeho otci.
,,Děkuju, že jste mi našli syna. Válka končí a já se už sem se svou armádou nikdy nevrátím. Slibuji." řekl a vlídně se na nás usmál. Nevěřil jsem tomu, že to taky dokáže.
Úsměv jsme mu oplatili a Isabel ho pustila.

Válka skončila a všechno se vrátilo do normálu. Já s Isabel jsme to samozřejmě dali dohromady, ale já měl podmínku, že se vrátíme do mé rodné jeskyně a budeme žít jako divocí draci. Isabel nadšeně souhlasila, protože se jí prý život v paláci taky moc nezamlouvá. Její rodiče moc rádi nebyli, ale nakonec souhlasili taky.

A co se stalo s odpadlíky a dvounožci? Nikdo neví, prostě po čase odtáhli někam pryč z naší země.

S Arisou, Leilou a Daronem jsem se  setkal když jsme s Isabel byli na cestě k mé rodné jeskyni. Rozhodli se letět s námi a my to s radostí uvítali.
Po cestě jsem se chtěl zastavit u jezera vodních draků, abych navštívil Larisu.

Po pár dnech jsme konečně dorazili do jeskyně, kde zůstalo všechno při starém. Začali se mi vybavovat ty nádherné vzpomínky na dětství, dokonce i na mámu a tátu.

Bylo štěstí, že Daron s Leilou našli jeskyni nedaleko té naší, akorát Arisa byla stále sama. Pár dní jsme jí nechali bydlet u nás než k nám náhodou na návštěvu přiletěl Henry. S Arisou se hned seznámil a vy už asi můžete tušit jak to dopadlo.

                                        Konec

Snad vám takovýhle konec nevadí :) zjistila jsem, že prostě neumím napsat konec :3 no ale to už je jedno, kdyby jste měli ještě nějaké otázky ohledně příběhu tak pište do komentářů :) hrozně moc děkuju za všechny rady, pozitivní komentáře a votes :) nečekala jsem, že tahle knížka se dostane k tak vysokým číslům :) opravdu moc všem děkuju ;)

atomovka007