Antylar-divoký drak

Nový objev.

Úplně hrozně moc vám chci poděkovat za 1000 reads :OO To je úplně úžasný. Strašně vám za to děkuju :*:*

Z pohledu Antylara

Potom co mi odvyprávěla celý příběh o našem setkání, jsem doufal, že se mi nějaké vzpomínky vrátí. Nic takového se nestalo ,,Tak co?"zeptala se ,,Nic"

,,Opravdu?"

,,Žádná vzpomínka, prostě si tě nepamatuju." povzdechl jsem si a trochu mě to zamrzelo. Stáli jsme kousek od náměstí kde na nás čekala Rose a Leila. Arisa vedle mě mlčela a dívala se do země. Bylo mi jí líto a tak jsem zapřemýšlel jak by se to dalo aspoň trochu napravit. Zvedl jsem při tom hlavu a prohlížel si krystaly na stropě jeskyně. Všiml jsem si ne moc silného paprsku světla, který vycházel z místa někde mezi krystaly. Byl jsem si stoprocentně jistý, že to světlo nejde z krystalů. Bezeslov jsem mávl křídly a letěl směrem za světlem.

,,Antylare kam to letíš?" ozvala se za mnou Arisa. Já se na ní ve vzduchu otočil a pobídl jí, aby letěla za mnou. Arisa vypadala trochu nejistě, nakonec se ale odhodlala a následovala mě. Paprsek světla se k nám pomalu přibližoval. Když jsme k němu přilétli tak se Arisa začala zmateně rozhlížet.

,,Antylare co tady děláme? Tady by jsme neměli být."

,,Copak ty to nevidíš?"stále jsem zíral na ten paprsek.

,,A co bych měla vidět?" na to už jsem jí ale neodpověděl. Pomalu jsem se rozletěl odkud paprsek vychází. Byla to velká díra ve stropě skrz kterou vycházelo denní světlo. Chtěl jsem to ukázat Arise, jenže ona se mnou nebyla.

,,Ariso? Ariso!"chvíli bylo ticho ale nakonec se odpověď ozvala.

,,Co?" zněla dost naštvaně, ale nakonec přiletěla až za mnou. Potom jsem ukázal na tu díru. V tu chvíli už nevypadala naštvaně. Spíš překvapeně. Už jsem chtěl do té díry vletět, ale Arisa mě zadržela.

,,Antylare nechoď tam, nevíš co tam je. Třeba to není bezpečný."

,,No a co když ne."na to už mi nic neřekla. Vletěl jsem do té díry. Světlo bylo, ale opravdu slabé, takže jsem nejdřív nic neviděl, ale potom jsem si přivykl na tu tmu a konečně jsem začal rozeznávat věci kolem mě.

,,Antylare tak počkej! Já teda...poletím s tebou." ozvala se za mnou neochotně Arisa. Už jsem jí dál nevěnoval pozornost a místo toho jsem zkoumal očima chodbu, kterou jsem procházel. Občas ze tmy vyletěl netopýr, nebo na mě kápla voda z vlhkého stropu. Světlo pomalu sílilo a já poznal, že se blížíme ke konci chodby.
Na chvíli jsem se zastavil, abych počkal na Arisu, která byla stále někde za mnou. Po chvíli se vynořila ze tmy a hodila na mě otrávený pohled. Nic však neřekla. Mlčky jsem teda pokračoval dál až na konec chodby. Těsně před koncem jsem se rozběhl abych nabral rychlost a vyletěl jsem ven z chodby.
Ocitl jsem se nad obrovskou horou, ve které byla očividně ukrytá jeskyně krystalových draků. Vrchol hory se skrýval v hustých mračnech a pod horou bylo jezero a kolem něj lesy. Když jsem se kochal krajinou, tak z otvoru v hoře vyletěla nekontrolovatelně Arisa. Vletěla přímo do mě a já ztratil rovnováhu.
,,Co děláš?" zavolal jsem na Arisu při tom jak jsme padali volným pádem. Oba jsme padali zády dolů, takže jsme nemohli nijak znovu mávnout křídly a vzlétnout. Museli jsme se dostat do té správné polohy což bylo v tuto chvíli hrozně těžké. Mě se to nakonec povedlo. Mávl jsem křídly a rozhlédl se kolem sebe. Najednou kolem mě proletěla Arisa, které se stále nepodařilo správně se přetočit. Okamžitě jsem letěl za ní a těsně nad hladinou jezera se mi jí podařilo strčit tak, aby se sama dokázala přetočit. ,,Uf, to bylo o fous." řekl jsem a přistál vedle jezera.

Já vím jsem hrozná, že jsem tak dlouho nevydala kapitolu. Fakt jsem v poslední době ztratila chuť psát. Kapitoly, ale budou stále vycházet jen ne tak často. Fakt chci znovu poděkovat za těch 1K reads. Já vím, že s tím zase otravuju. Takže naposled DĚKUJU :))

užijte si kapitolu vaše atomovka007