Fénixovo proroctví✔

1. Kapitola

Jen co mi ráno zazvonil budík, jsem věděla, že mě dnes čeká opět ten strašný ústav jménem škola! Nenávidím to tam už od úplného začátku! Nesedla jsem si s třídním a celkově školním kolektivem. Učitelé mě nesnáší, ani pořádně nevím z jakého důvodu, spolužáci se mi posmívají a nemají při tom čemu, studenti mě nesnáší, ale já je také ne. Už od prvního dne, kdy jsem přešla práh střední školy Hay Springs v Nebrasce v Severní Americe - pro ty, kteří by nevěděli - odpočítávám dny, kdy odtud vypadnu. Mým velkým snem je se podívat do New Yorkeru. Ale to se mi asi nikdy nesplní...

Vstala jsem z postele a vydala se směrem ke koupelně, kde jsem udělala ranní hygienu a vrátila se zpět do pokoje. Na židli jsem si vzala již připravené oblečení ze včera, které tvořilo barevné volánkové tílko s džínovými kraťasy. Své hnědé vlasy do půli zad jsem si stáhla do vysokého culíku, nanesla trochu řasenky a mohla jsem jít. Pokoj mám v patře, a jelikož rodiče skoro vůbec nejsou doma, připadám si, jako bych i celý náš dům vlastnila. Jsem tu věčně sama, rodiče přicházejí z práce pozdě v noci a brzy ráno zase odjíždějí zpátky. Popravdě přemýšlím, kdy jsem je viděla naposledy...

Sešla jsem schody a vydala jsem se do kuchyně pro jablko. Nikdo tu nebyl, na lednici jsem našla vzkaz od rodičů, že už museli jet, jak jinak, že? Vzala jsem si šedo-fialové Adidas boty a vyšla z domu se sluchátky v uších. Školu mám blízko domu, asi tak deset minut chůze.

*****

Celou školu jsem přemýšlela nad naší rodinnou situací. Nemáme žádný problém to ne, ale myslím to tak, že už od mala si připadám jako cizí...

Jsem jiné povahy, jiného názoru na různé věci, dokonce i nemám rysy ani po jednom z rodičů, a to je na tom to nejdivnější...

Nevím proč, ale poslední dobou nad tím přemýšlím poměrně často. Důvodem možná bude, že rodiče jsou už nějakou dobu jaksi podráždění a rozeštvaní, nevím, zda to je kvůli mně, jestli jsem něco provedla, nebo je to mezi nimi, nebo třetí možnost nějaké problémy v práci.

Ve škole jsme toho moc dneska ani nedělali, což mě v podstatě nepřekvapuje, když je ten první den. Je to tam vcelku dobré, žádné problémy. Naštěstí. Protože jakmile si vzpomenu na poslední školní den minulý rok, zježí se mi chlupy na těle...

Školou jsou známá naše tři tria. Jedno klučičí, které je tvořeno hráči školního fotbalového týmu. Josh Brooks, urostlý, blonďatý a modrooký fotbalista, co chce každou hezkou holku na škole, ale ne do vážného vztahu.

Luke O'Neal, také urostlý s havraními vlasy i s vypracovaným tělem, se smaragdově zelenýma očima, avšak stejný případ jako u Joshe - žádný vážný vztah.

No a zbývá poslední, jejich vůdce. Jak jinak než také urostlý a vlasy černé jako uhle, ještě černější než u Luka. Austin Sparks. On ale už má svojí kořist. Je to pro změnu vůdkyně druhého školního tria...

Catherine Stewart. Největší mrcha ve škole a možná i na světě. Před dvěma lety jsem se s ní bavila, byly jsme dokonce nejlepší kamarádky, naše mamky byly taktéž velké přítelkyně. Každá brala tu druhou jako svoji sestru, nikdy byste neviděli takovou kamarádskou lásku, jako tu, co mezi námi kolovala...

To se ale změnilo první den v sedmém ročníku na základní škole, kdy jsem přišla do třídy a ona dělala, že neexistuju. Byla obklopená samými kluky a měla kolem sebe dvě nové holky vypadajíc jako sestry - což se brzy ukázalo i jako pravda.

Nancy a Tracy Nortons. Nahradily mé místo u Catherine a zkazily ji. Celé léto, jsem kvůli rodině s ní nestrávila ani den a stačily pouhé dva měsíce, aby se takto změnila. Začala se malovat, až vypadala jako figurína, nosit podpatky, které byly svou výškou a tenkostí, snad až nelegální, minisukně, jež někdy odkrývaly to, co by mělo být správně skryto. Její chování se také velmi změnilo, z hodné a tiché dívky se stala drzá holka, co odporovala všem, a ten kdo se jí nelíbil, nebo by ji mohl 'ohrožovat', potopila před celou školou... Nancy a Tracy ji v tom ještě ke všemu podporují...

I já si bohužel ozkoušela jaké to je být jejich oběť. Byla a jsem jimi šikanována a to už ty dva roky...

Nikdo o tom ale neví, neboť hned jak to započalo, jsem začala nosit věci s rukávem a nohavicemi, kvůli modřinám po celém těle...

Jakmile se provalilo, že jsem nová oběť šikany, většina mých přátel se se mnou přestala bavit ze strachu, že by se stali oběťmi taktéž anebo jsem je od sebe odehnala já sama...

Poslední den školy, minulý rok byl ten nejhorší, který jsem v životě zažila. Do předání vysvědčení to vypadalo, že se alespoň jeden den vyhnu zmlácení a šikanování, myslela jsem si to, dokud jsem nevyšla ze školy a nevydala se směrem domů. Nevnímala jsem okolí. To jsem dělat neměla... Klučičí a dívčí tria si na mě počkalo za posledním rohem, kde jsem měla jít a tam mě chytlo, odvedlo do staré a slepé uličky, kde mě zbili tolik, že jsem upadla do bezvědomí. Probudila jsem se až v nemocnici, kde se mě vyptávali policisté, kdo mě tak strašlivě zmlátil a rodiče byli na pokraji zhroucení. Nemohla jsem říct, kdo to byl, kdyby se dozvěděli, že jsem je práskla, nepřežila bych. Vymyslela jsem si tedy, že si nic nepamatuji, že jsem nevnímala okolí a pak se najednou probudila až v nemocnici.

Ještě teď mám na zádech a břiše velké modřiny a pár stehů...

Ze školy jsem jako vždy šla pěšky, avšak teď jsem vydávala vždy jinou cestou, je sice asi o deset minut delší, ale je to centrem, kde mám jistotu, že jsou lidé...

Máme dům hned u lesa, takže když chci mít chvilku pro sebe a v domě to zrovna třeba není ono, jdu se projít sem. Když jsem už otevírala branku, slyšela jsem jakési zavrčení z lesa, někdy se stane, že se k nám sem zatoulá pes a tak jsem se šla podívat, jestli to tedy není zase nějaký chudáček, který se tu ztratil.

Jakmile jsem byla v lese, slyšela jsem divné funění. Začínala jsem z toho všeho mít divný pocit. Nejistým hlasem jsem promluvila do prázdna.

„Halo? Je tam někdo?!" nic se neozývalo, ale já měla pocit, že mě někdo sleduje. Začalo mi být rychleji srdce z náhlého přívalu strachu. „Vylezte! Umím se bránit!" vykřikla jsem vyděšeně do lesa plného stromů a sem tam i keřů. Jako malou mě rodiče přihlásili do různých bojových kroužků. Nejsem tak plachá, jak si všichni myslí, ale bojím se umění použít proti ostatním.

Najednou jsem za sebou uslyšela prudké zavrčení a cítila jsem, jak se mi zrychlil tep, a zježily chlupy na krku. Pomalu jsem se otočila a uviděla vysokého muže, který na mě cení zuby, no zuby... místo normálních špičáků měl zvířecí tesáky. Podivné rysy a divný nos, který se spíše podobal čenichu nějakého zvířete, takový měl obličej. A kde se můj pohled zarazil, byly jeho rudé a krvavě zářící oči.

V mžiku se objevil u mě a než jsem stihla cokoliv říct nebo udělat, ucítila jsem strašnou bolest na pravém boku. Když jsem se vzpamatovala, po podivném muži jako by se slehla zem.

Po incidentu v lese jsem se dobelhala z lesa domů, abych si ošetřila ránu. Jak jsem čekala, doma ještě nikdo nebyl. Rodiče jsou vždy v práci do pozdních večerních hodin.

Ihned jsem zamířila do koupelny, kde jsem vytáhla lékárničku, očistila jsem si ránu, dala jsem si na ní velkou náplast a zakryla to trikem. I lehký dotyk na ránu mě nutil syknout bolestí. Přes celý bok jsem měla obrovskou krvavou ránu, jež vypadala, jakoby mě něco velkého kouslo. Jen co jsem si to ošetřila, jsem se do zrcadla a viděla jsem, že jak jsem brečela, tak mi natekly oči a vypadala jsem jako duch. Upravila jsem se, snažila se nějak zamaskovat ty napuchlé oči a vyšla z koupelny, právě v tom přijeli rodiče. Jsou tu poměrně brzy.

„Victorie jsme doma." oznámil táta. Nesnáším, když mě někdo oslovuje celým jménem. Už i ve škole učitelé si zvykli jen na zkráceniny, a ne na celé jméno, dokonce i když mě nenávidí.

„Cože jste doma tak brzo?" uvítala jsem je a snažila jsem se nahodit, co možná nejpřesvědčivější a nejupřímnější úsměv, evidentně to zabralo.

„V práci jsme toho měli méně, a také si s tebou potřebujeme promluvit." Odpověděl mi táta až moc vážným hlasem, ze kterého nevěstilo nic dobrého.