Fénixovo proroctví✔

4. Kapitola

O týden později

Za týden se nic moc nestalo. Liam už nenapsal. Ten muž z lesa, se už neukázal. Máma už je z nemocnice doma. Mám malou sestřičku jménem Sydney. Je strašně roztomilá. Rodiče se ale teď starají spíše o ní. Neříkám, že by mi to vadilo, ale nějakým způsobem, asi žárlím. Co je ale nejdivnější, je že ta obrovská bolavá rána na mém boku, hned druhý den ráno zmizela, jako by tam nikdy nebyla...

Z mého přemýšlení mě vytrhla mamka, jak na mě volala z kuchyně. ,,Viktorie? Můžeš na chvilku dolů? Potřebujeme si s tebou o něčem promluvit." otráveně jsem vylezla ze své postele a sešla schody.

,,Co tak naléhavě potřebují? Přebalit zase Sydney?" aby, jste to dobře pochopili. Někdy mi jí rodiče dají na krk, a jedou někam ven.

Když jsem došla do kuchyně, rodiče tam stáli s vážnými tvářemi.

,,To jsem asi něco provedla" říkalo mi podvědomí.

,,Tori, pojď radši do obýváku, musíme si s tebou vážně promluvit a bude možná lepší, když si na to sedneš." oznámil mi táta rázně.

Ale počkat co? Táta mi řekl Toria ne Viktorie? Co se tady děje? Nikdy mi takhle máma nebo táta neřekli, to bylo totiž furt samý, Viktorie sem, Viktorie tam.

Každopádně jsme došli tedy do obýváku. Máma dala Sydney do kolíbky, která byla vedle křesla kam si sedla. Já si sedla na pohovku a táta do druhého křesla vedle mámy.

,,Musíme ti říct něco důležitého, chtěli jsme ti to říct ten den než tvá maminka začala rodit." začal táta vážně. To jsem zvědavá, co mi chtějí. ,,Pravda je, že ten kdo tě porodil, nebyla tvá nynější maminka, ale její sestra, která krátce po tvém porodu zemřela a tvůj otec nám tě dal do péče. Jsi adoptovaná Tori." přiznal táta a chytl matku za ruku.

,,P-počkat! Cože?! A proč jste mi to neřekli dřív, nebo roč mi to vůbec říkáte?!" vykřiknu na ně zaraženě. To jsem vážně nečekala...

,,Nechtěli jsme ti to říct, dřív než ti bude sedmnáct, ale volal mi tvůj otec, že prý tě chce po patnácti letech vidět a že už jsi dost stará na to, aby jsi se k němu přistěhovala." odpověděla mi mamka, bylo na ní vidět, že jí samotné se to moc nelíbí. Nemohla jsem uvěřit, co to vychází z úst mých rodičů. Tedy asi mých pěstounů. Ale něco mi došlo.

 ,,A to mě jako necháte se odstěhovat k nějákému cizímu muži, kterého jsem v životě neviděla?! Vždyť vy jste mí rodiče!'' vykřikla jsem na ně a stoupla si až jsem probudila Sydney, která začala brečet.

,,Allison, zaprvé, se uklidni! Za druhé, nejsme tvoji pravý rodiče! Jsme jen tvoji adoptivní rodiče! A nakonec není to nějáký cizí muž, už jsi ho viděla, ale nepamatuješ si ho. Byly ti dva roky.''řekla klidně a při tom důkladně má máma. Asi jí nedošlo jak mě bolely její slova.

V hlavě jsem měla z toho všeho zmatek. Ještě se mi divte. Nevěděla jsem co říct, ale nejvíce mě naštvalo a bolelo, jak zdůraznili že jsou moji adotivní rodiče. To mě bolelo nejvíc! Cítila jsem jak se mi zvyšuje tlak a bolet dásňě i strašně pálit oči. Bolela mě z toho hlava. Navíc jsem nechtělai být ještě další minuty být s těmihle lidmi v jednom pokoji. Rozeběhla jsem se z obývacího pokoje do svého pokoje. Za sebou jsem slyšela zoufalé volání mého jména. V tu chvíli jsem to ingnorovala.

Přiběhla jsem do pokoje a zamkla dveře. Zamířila jsem do koupelny. Díky bohu za mojí vlastní koupelnu, kterou mám pro sebe. Opřela jsem se tam o umyvadlo a snažila se zklidnit dech. Koukla jsem se přes vlasy, které mi spadaly do obličeje, do zrcadla a to, co jsem tam viděla, mě málem zabilo. Moje oči zářili oranžově!! Opatrně jsem se koukla na moje až doposud bolavé dásně. Místo normálních špičáků tesáky!! Něco jsem cítila i na nehtech, takové nepříjemné tlačení. Svůj pohled jsem tedy sklopila na mé bývalé nehty, teď už drápy!!! Znovu jsem se koukla na svůj obličej do zrcadla a měla jsem stejné rysy obličeje, jako tenkrát ten muž v lese. Mé tváře byly porostlé chlupy. Co se to se mnou sakra děje!

______

Strašně moc se omlouvám za tak příšerně krátkou kapitolu jenomže jsem na cestě do Prahy a píšu to v mětru na mobilu. až přijedu domů a budu trošku při smyslech pokusím se vám sem dát další kapitolu... Ale nic neslibuju :( při nejhorší bude další kapitolka do konce týdne ale pokusim se vám sem dát do knce týdne alespoň ještě dvě... :( :)

jinak už 15 přečtení!! :) jsem za to ráda že to alespoň někdo čte. Myslela jsem totiž že tu nebude ani 1 přečtení ale vy mi pomáháte'psát další tím že sem někdo chodí a čte mou knihu :d děkuju Vám :)

miluju vás :*

Vaše AnettKohlmannova