Fénixovo proroctví✔

5. Kapitola

Snažila jsem se uklidnit. Najednou jsem slyšela zaklepání na dveře a mámin hlas. „Tori? Tori, otevři!" dožaduje se dovnitř a lomcuje u toho klikou u zamčených dveří.

„Jdi pryč!" zařvala jsem směrem ke dveřím. Všimla jsem si, že se mi mění hlas, na spíše takové vrčení.

„Tori neblázni, mám tu klíč, jdu do pokoje, ano?" snažila se mě matka uklidnit. Nemůže mě takhle vidět.

„NE!!" křikla jsem. Ale už byl slyšet klíč v zámku. Jediná možnost byla vyskočit oknem. Rychle jsem tak učinila. Jakmile jsem už byla na parapetu, mamka se dostala dovnitř a uviděla mě.

„Tori ne!!" zavolala na mě, ale to já jsem už seskakovala z okna asi pět metrů dolů. Jen co jsem ladně dopadla, na mě pořád volala matka z okna. Ohlédla jsem se za ní, a pak se rozeběhla do lesa. Nechala jsem se unášet tím skvělým pocitem svobody. Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale nebyla jsem vůbec unavená.

Po delší době, jsem se zastavila. Nebyla jsem vůbec unavená, ale už mě to tolik nebavilo. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Náhle jsem za sebou uviděla kroky. Rychle jsem se otočila a za mnou stála ona. Vypadala stejně jako já, jen s tím rozdílem, že ona měla oči červené. Začala jsem couvat.

„Tori, uklidni se. Nemusíš se mě bát. Jsme stejné." mluvila na mě pomalu mamka. Ale já se strašně bála, nevím čeho.

„Ne! Nepřibližuj se, nechci ti ublížit!" křikla jsem na ni vyplašeně. Jí to ale nezadrželo, ba naopak, ještě rychleji se ke mně rozešla a vzala mě za ruce.

„Vidíš? Neublížíš mi. Teď se jen musíš jenom uklidnit, je to jasné? Zhluboka se nadechni, zavři oči a vydechni." poručila mi. Já tak učinila a cítila, jak se mi oči mění opět na hnědou barvu, drápy na nehty a nahmatala jsem jazykem, že už i zuby jsou v normálu.

Možná si myslíte, že jsem z toho všeho byla pořád vyděšená, ale už ani nebyla. Ano, možná trochu, jenomže jsem se cítila tak krásně, tak... tak... nespoutaně a svobodně. Takhle jsem se za celý můj život ještě nikdy necítila.

„Tak dobře. A teď mi řekni, kdy se to stalo." pohladila mě mamka po vlasech a sedly jsme si na blízký kmen stromu. Nechápavě jsem se na ní podívala. „Myslím, kdy se stalo, že se z tebe stal vlkodlak." Odůvodnila a jenom vykulila oči. Pak jsem se vzpamatovala a odpověděla jí.

„Myslím, že to zapříčinil jeden muž. Před týdnem jsem šla ze školy, a jak jsem byla už u naší branky, tak jsem uslyšela nějaké zavrčení z lesa, myslela jsem, že to je zase nějaký ztracený pes, šla jsem se tam tedy podívat. Měla jsem tam ale pocit, že mě někdo sleduje a pak se objevil on. Vypadal přesně jako my dvě před chvílí. Ale než jsem se nadála, tak jsem ucítila strašnou bolest v boku a jakmile jsem se vzpamatovala, tak muž byl pryč a já měla zakrvácený celý bok. Druhý den ale jako by tam nikdy nic nebylo. Rána byla pryč." převyprávěla jsem jí celý incident. Ona se zvedla z kmene a chodila sem a tam s rukama v bok.

„Jaké oči měl ten muž?" zeptala se mě. Přemýšlela jsem a odpověděla váhavě.

„No... Když nad tím přemýšlím, tak vlastně takové jako ty. Krvavě rudé. Proč?" zvědavě jsem se zeptala.

„To není dobré. Je tu další alfa a to znamená, že se musíme stěhovat! Je to pro naše dobro, věř mi!" vyhrkla mamka. Já na ni koukala s bradou dole.

„Proč se musíme stěhovat? To je to tak vážné? Co by se stalo, kdybychom zůstali?" zeptala jsem se sklesle.

„Zemřeli bychom a nastala by válka smeček." odpoví striktně. Tím mě zmátla ještě víc.

„Otázky ti zodpovím později, teď musíme jít. Čím dřív se odstěhujeme, tím líp." odpoví mi zkrátka a rozejde se směrem domů. Já se za ní tedy také vydám. Celou cestu panuje mezi námi ticho. Už se stmívalo, tak mi začalo kručet v břiše, proto se mamka zasmála a já spolu s ní.