Fénixovo proroctví✔

16. Kapitola

Ráno mně probudil zvuk otravného budíku. Dneska jdu poprvé do nové školy. Ne že bych se tam netěšila, ale připadá mi, že je to moc brzo. Co když se tam neovládnu nebo se nějak vytočím? Ano sice tam bude Ryan, jenže ten je starší než já, takže mít bude logicky i jiné hodiny. Bože, tak to vypadá, že dneska to musím zvládnout sama...

Jen co jsem vylezla z postele, udělala jsem ranní hygienu, trochu se nalíčila a přišla řada na oblečení. Vzala jsem si své oblíbené bílé tílko a kraťasy se silonkami. Teď, ale přišla otázka. Čím zakryju to tetování fénixe na zápěstí? Koukla jsem se na zápěstí, kde to včera ještě bylo.

„C-cože kde to ksakru je?!" nechápu. Nic na mém zápěstí není, ani zmínka o tom, že by tam včera bylo poměrně velké tetování. Tak fajn, nebudu to už radši řešit. Po škole zajdu do té knihovny. No, ale pro jistotu jsem si vzala svetr s dlouhým rukávem. Do tašky si vzala sluchátka a nějaký ten sešit. Naposledy se koukla do zrcadla a vyšla jsem z pokoje. Na schodech jsem si vzpomněla na Thomase. Jsem na něj ještě furt pěkně naštvaná. Prostě ho budu ignorovat.

Vešla jsem do kuchyně, kde jsem našla papírek na ledničce.

"Ahoj Vicky a Thomasi,

Musel jsem z naléhavých důvodů na stanici. Udělejte si snídani a přeju vám hezký den ve škole. Zvlášť tobě Vicky, najdi si tam co nejvíc přátel a nevyveď nějaký průšvih hned první den.

S pozdravem táta."

Bože... to je jak pro šestileté, kteří jdou poprvé do školy...

Nejsem zvyklá nějak extra snídat, vzala jsem si jen jablko a vydala se směrem do školy. Cestou ven jsem potkala Thomase. Jen jsem se na něj koukla a chtěla jít. Jenže mě chytnul za loket a přinutil mně tak se na něj otočit. Ještě jednou na mně někdo takhle sáhne a přísahám, že se už s proměnou neudržím!

„Vick já..." nenechala jsem ho doříct to, co chtěl.

„Thomasi nech mě být! Já nechci slyšet, jak ses dohodl s Jamesem po telefonu, jak se mi omluvit nebo mi říct zase nějakou kravinu, jen abyste se z toho všeho vykroutili!" štěkla jsem na něj. Ano, včera než jsem usnula, jsem přemýšlela s kým si to tak mohl volat. A pak se mi vybavil ten hlas z telefonu. Byl to James, kdo jiný... Vytrhla jsem se z jeho sevření a šla jsem ven.

„A nechceš aspoň vzít do školy?" zařve na mně.

„Já se projdu!" prsknu ho a dál už nic nevnímám, protože si dávám do uší sluchátka a poslouchám si svou momentálně nejoblíbenější písničku. Beze slov, jenom s hudbou. Uklidnilo mě to.

Když jsem už byla u školy, zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Vešla jsem do budovy a nepřestala zírat, koho jsem viděla na chodbě...

Catharine, Nancy, Tracy, Josh, Luke a Austin... No to si ze mě děláte srandu!