Fénixovo proroctví✔

12. Kapitola

Děláte si ze mě srandu, jestli na mně chce použít řetězy?! Jako já nebudu, jak nějaký pes přivázaný u boudy, na to zapomeňte!

„Ty řetězy nejsou na mě, doufám správně?" zeptala jsem se ho vyděšeně, ukazovala na řetězy válející se na zemi a zároveň ho provrtávala pohledem.

„Ano jsou na tebe. Hádám, že nejsi vlkodlakem tak dlouho, aby ses naučila kontrolovat přeměněná, a radši se nebudu ptát, jak ses stala alfou, to jediné o tobě nevím a nechápu... " řekl zamyšleně.

„Nevíš toho o mě ještě dost." odbila jsem ho. Bože co to se mnou je?! Jsem někde v nějakém skladu, nebo laboratoři s cizím starším klukem, schovávám se před nějakou ujetou smečkou naštvaných vlkodlaků, seberu rodinný auto a jedu s ním sem, i když ještě nemám řidičák?!

„Posloucháš mně? Vicky? Viktorie!!" luská mi před očima, a zároveň mě vytrhne z přemýšlení.

„Už nikdy mi neříkej Viktorie, je ti to jasný?! " sykla jsem na něj.

„Fajn, Viktorko" ušklíbnul se. Já jen protočila oči.

„Tak začneme? Nemám na to celý den..!" odsekla jsem otráveně.

„Fajn!" uchechtl se.

„Klíčem sebeovládání je..." začal, ale já mu skočila do řeči.

„Kotva. Jo já vím, co dál?" řeknu mu otráveně a rukou naznačuju, aby pokračoval, nechápavě se na mě podívá.

„Ano kotva, správně. Ale pro zopakování nic nedáme. Vzpomeň si, když ucítíš proměnu, na někoho, nebo něco tobě blízkého. Máš něco takového?" optal se mně. Přišlo mi divné říct, kdo to je...

„Jo mám." odpovím ve zkratce.

„Fajn, tak hlavně na to nezapomeň, jinak budeš v nebezpečí, že se prozradíš, až budeš někdy kotvu potřebovat!" klade důraz na každé slovo. „Dalším bodem je, že vy vlkodlačice jste o úplňku silnější, než my vlkodlaci." oznámil mi trochu neochotně, jako by se za to styděl, vyjeveně jsem se na něj podívala. Ale ta představa, že jsem silnější, se mi líbila. „Pak... Jsi alfa. Musíš si najít smečku, abys nebyla snadný cíl pro ostatní vlkodlaky." pokračoval. No to vím také, ale jak si ji mám asi tak najít?!

„A jak ji mám asi někde sehnat, pochybuju, že na mě bude čekat někde za rohem!" oponuju ironicky panu chytrému.

„Já budu součástí, zatím ti stáčím jen já. Postupem času si nabereš další, o to se neboj." řekl tajemně a na to se i tajemně usmál. Kývnu na souhlas, že rozumím.

„To je všechno? " optám se ho.

„Jo teď jdeme na praxi. " zlomyslně se ušklíbnul.

„P-počkat! Jak to myslíš na pra-" nedořeknu to, protože mě kopne z ničeho nic do břicha. Syknu bolestí a kouknu se ho pohledem ala 'Co děláš sakra?!' Evidentně můj výraz ignoruje, protože mně kopne znova směrem tentokrát k hlavě. Odletím od něj do zdi. Mám pocit deja vu...

Tak a dost! To už je příliš! Cítím, jak mi začínají, narůstat drápy. „Nebuď srab, braň se, jsi přece alfa!!" nařídí mi a já vyčkávám do té doby, než se ke mně dostatečně přiblíží. Celou dobu, co přichází ke mně, mám svěšenou hlavu a díky uvolněným vlasům z culíku mi není vidět do obličeje, který se už mimochodem změnil ve vlkodlačí.

„No ták, kočko, braň s-" nedořekne to, neboť se dostal už do dostatečné blízkosti a já ho mohla udeřit. Nakopla jsem ho do břicha a pak do hlavy. Díky Bohu za máminu lekci boje... Ryan se přeměnil také, bojovali jsme proti sobě, ale oba jen na určitou míru, abychom tomu druhému nevzali dušičku. Zasadila jsem poslední úder. Zřítil se k zemi.

„Mysli na něco či na někoho tobě blízkého."

Zavřu oči, představím si mě a mamku, jak sedíme na louce a smějeme se. Už jsem se přeměnila zpátky do normálu. Nabídnu Ryanovi ruku, aby sem mu pomohla se zvednout. Přijme jí a pomohu mu vyhoupnout se na nohy. Stáli jsme od sebe jen kousek. Ani sešit byste mezi nás vložily ztěžka.

Oba naše pohledy kmitaly mezi očima a rty toho druhého. Udělal náhlý rychlý pohyb a skončila jsem spolu s ním nade mnou na zemi. „Nikdy se nepřestaň soustředit na boj, dokud není soupeř zcela nehybný." uchechtl se. Držel se rukama nade mnou a já se toho pohledu nemohla nabažit.

Přiblížil se ke mně natolik, že jsme se dotýkali nosy. Zase nás musí ale vyrušit jeden z otravných mužů v maskách!

,,Vyvolená není ještě připravena." oznámí. Proč vždy říkají tu stejnou větu?! Muž pohlédne směrem ke mně. Ryan znervózní, když si všimnu, že se na mě ten muž kouká. Stoupnul si a otočil se ke mně zády. Já se také zvednu ze země a dám mu ruku na rameno.

„Ryane? Prosím řekni, že nemluví o mně. " zeptám se ho a bojím se, co z něj vypadne za odpověď. Snažím se ho otočit obličejem ke mně, ale nic. Koukne se jinam.

„Neřeš to!" odpoví ledabyle.

„Vyvolená musí jít s námi. " oznámí tím strašným robotickým hlasem opět ten muž. Nestihnu cokoliv říct, protože náhle vidím jen černo-černou tmu.