Fénixovo proroctví✔

20. Kapitola

Po škole jsem čekala na holky, abychom se vydaly do té knihovny. Čekala jsem na ně asi tak deset minut. Už jsem se na ně chtěla vykašlat, když v tom zrovna vyběhly ze školní budovy. Přiběhly ke mně kromě Lexi udýchané.

„Nečekáš tu dlouho? Nemohly jsme se zbavit kluků." ptala se mezi nádechy Rachel.

„Ne, jen deset minut." usměju se na ně se špetkou ironie.

„Můžeme teda vyrazit?" zeptám se jich. Přikývly, a tak jsme se vydaly směrem ke knihovně.

*****

„Co vlastně hledáme?" zeptá se mě Lexi.

„Cokoliv, co se týká fénixů." odpovím jí. Hledaly jsme nakonec asi tři hodiny něco, kde by byla i jen jediná zmínka o fénixech. Byly tu knihy o vílách, upírech, hybridech, kostlivcích, zombie, dokonce i o banshee - ty si přečetla Rachel. Ale nic o fénixech...

„Hele holky, já se vám strašně omlouvám, ale slíbila jsem Phillovi, že mu dneska s něčím pomůžu na stanici." oznámí nám Rachel smutně.

„Já už také musím. James potřebuje pomoc s chemií." omluví se také Natasha. Lexi už se nadechovala.

„Ty zase máš něco s mým bratrem, co?" povzdechnu si. Ona jen smutně přikývne.

„Tak běžte holky, nic vás tu nedrží." odpovím jim s falešným úsměvem.

„Ty nejdeš?" zeptá se mne Lexi překvapeně.

„Ještě tu chvilku pobudu." odpovím jí a uděláme hromadné objetí.

,,Hlavně ať se nám z toho tady nezblázníš." zasměje se Rachel, když už jsou na odchodu.

Tak a jsem tu sama. Co budu dělat? Nic už se mi nechce hledat. Sednu si k prázdnému stolu a prohrábnu si vlasy. Najednou mi zavibruje mobil, že mi přišla zpráva. Když jsem si jí přečetla, zatajil se mi dech.

Neznámé číslo: Opuštěné sklady v osm hodin. Mia

Bez sebemenšího dalšího přemýšlení jsem ji hned odpověděla.

Já: Budu tam.

Fajn, teď jen vymyslet, co řeknu tátovi. Koukla jsem se na hodiny. Bylo za minutu sedm. Už půjdu domů, stejně už tady asi nic nenajdu. Vzala jsem si věci a vyšla z knihovny směrem k mému autu.

*****

„Jsem doma!'' zařvu přes celý dům.

„Ahoj Vicky, jaký byl první den ve škole?'' zajímá se táta.

„Ale jo, v pohodě. Našla jsem si tam kamarádku. Domluvily jsme se, že se dneska budeme spolu učit u ní, nevadí?" oznámila jsem mu. Ano lepší výmluvu si Vicky Lambert, prostě nemohla vymyslet! Hm...tak to mě táta určitě nepustí...

„Jasně, klidně u ní můžeš i přespat jestli budeš chtít." řekne s úsměvem na tváři. Hodně se teď ovládám, aby mi nespadla pusa. Tak tohle jsem od něj opravdu nečekala.

„Díky tati!" vyjeknu a vrhnu se mu kolem krku. Je trochu ztuhlejší, proto se od něj odtáhnu.

„Děje se něco?" zeptám se ho starostlivě.

„N-ne jen si nemůžu ještě zvyknout, že mi říkáš tati." odpoví mi s úsměvem.

„Aha... promiň." pohlédnu do země.

„Ne, ne tak jsem to nemyslel. Myslím to tak, že jsem strašně rád, že mě už bereš jako tátu. Ani nevíš jak moc, Vicky." řekne a obejme mě. Já se jen usměju, i když to teď nemůže vidět.

„Rodinné objetí." zjeví se a skočí na nás odněkud Thomas, a tím nás povalí na zem.

„Thomasi!" vykřikneme sborově s tátou. Ten se jen zvedne, dá si ruce do kapes a koukne jinam.

„Promiňte." omluví se smutně. My se na sebe s tátou koukneme a nastane výbuch smíchu. Bratr se na nás jen nechápavě podívá, ale pak se taky poddá a začne se smát z plného hrdla.

Takhle jsme se tam smáli asi deset minut. Pak jsem si vzpomněla na Miu. Vytáhla jsem si mobil z tašky a kouknu, kolik je hodin. COŽE?! Ono už mám jen půl hodiny? Mám málo času na večeři a zkulturnění! Šla jsem do kuchyně s tím, jestli by táta dneska nemohl udělat večeři trošku dřív. Vždycky totiž jíme okolo osmé. Vejdu a co nevidím? Táta už z trouby vytahuje kuře?

„Zrovna jsem se tě chtěla zeptat, jestli neuděláš dneska večeři o trošku dřív. Čteš snad myšlenky?" zasměju se. On taky.

„Myšlenky zrovna nečtu, ale také dneska potřebuju jít trošku dřív do práce a chtěl jsem, abychom zase po dlouhé době, večeřeli jako rodina. Dojdeš prosím tě pro Thomase?" poprosí mně. Já se ochotně zvednu ze židle, na které jsem doposud seděla a vycházím schody do bratrova pokoje.

Ani nevím, proč jsem tak šťastná. Asi protože jsem něco jako rodinné objetí, nikdy nezažila. A nikdy jsem se takhle s rodinou nenasmála. Už ani nejsem na Thomase naštvaná. Když mi něco nechce říct, určitě k tomu má důvod. Už jsem byla u jeho pokoje, když v tom jsem zaslechla, že tam s někým mluví podle hlasu, asi s Jamesem. Ani jsem nevěděla, že je u nás.

„Musíme jí to už konečně říct, Thomasi!" řve na mého bratra.

,,Ale já jsem ti už říkal, že jí tím nechci zničit život!" oponuje mu bratr. Přestanou se bavit a já začínám mít špatný pocit. Najednou se rychle otevřou dveře a v nich je James. Když mně uvidí, znervózní a koukne na Thomase, který na mě kouká, jako na ducha. Očividně chtěl něco říct, já ho však předběhla.

„Mám ti vyřídit od táty, že je večeře." jen co to dopovím, jdu zase dolů a nechám je tam.

Už sedím v kuchyni a táta dává na stůl.

„Jde ten Thomas?" zeptá se mě netrpělivě.

„Ví o tom." snažím se o úsměv, snad se to podařilo. Stále mám v hlavě ten jejich rozhovor. Očividně se zase bavili o tom, o čem se bavili tehdy při jejich telefonátu. Thomas se objeví v kuchyni a v tichosti se usadí ke stolu.

,,No to je dost, už jsme mysleli s Vicky, že to sníme jen my dva." zasměje se táta. On se na mě jen zoufale podívá, jenže já hned směřuju pohled na tátu.

Už máme nandáno. Thomas se na mně opět podíval a už se nadechoval, že něco řekne.

„Dobrou chuť." předběhnu ho a po celou večeři je nadále ticho.

Tátovi poděkuju za výbornou večeři, když dojím a jdu se připravit nahoru do pokoje. Mám už jen čtvrt hodiny!

Už jsem se vykoupala, nalíčila - jenom lehce řasenku a lesk na rty - a už se chtěla obléknout, když v tom přišel Thomas. Sakra, mám už jen pár minut!

,,Thomasi! Zrovna jsem se chtěla oblékat, a ty ani nezaklepeš!" vykřiknu na něj. On to evidentně ignoroval.

,,Musíme si promluvit. A to vážně!"