Fénixovo proroctví✔

10. Kapitola

Přede mnou stál kojot se zlatě zářícíma očima. Koukali jsme si z očí do očí. Náhle, ale z lesa vyběhlo něco jako velký ještěr, co má šupinatou kůži s dlouhým šupinatým ocasem. Koukalo to mezi mnou a tím kojotem. Z ničeho nic se to vrhlo po mně, a já letěla k zemi.

Chtěla jsem se hnout, ale jako by bylo moje tělo nějak paralyzováno, nedokázala jsem se zvednout. Nemohla jsem se ani hnout, ani nic říct. Jediná výhoda toho všeho bylo, že jsem alespoň měla dobrý výhled na boj mezi kojotem a tím ještěrem.

Kojot se změnil v kluka, kterému muselo být tak kolem sedmnácti nanejvýš. Vypadal v obličeji jako vlkodlak, což mi přišlo divné, když jsem ho ani ne před minutou viděla jako kojota. Ten kluk zasadil poslední úder a ještěr ležel nehybně na zemi.

Kluk ke mně přišel, vzal do náručí a někam mě vzal. Chtěla jsem něco namítnout, ale nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Neříkám, že to bylo nepříjemné, to vůbec ne, ale řekněte mi, jestli by se vám líbilo být v náručí cizího člověka...

Za nedlouho jsme vešly do nějakého sklepa. Zvenku to vydalo jako sklep, ale zevnitř to bylo něco jako laboratoř. Všude kolem byly jakési kádě, kde byli nějací živočichové, nebo něco jiného. Dotyčný, co mě přinesl, mne lehce položil na doktorský stůl a odešel. Chvilku jsem tam byla sama, až se náhle se nade mnou objevili nějací muži v plynových maskách, s tím že na nich měly taková divná kukátka.

„Nechte ji na pokoji!" zařval klučičí hlas za mnou. Pomohlo to, muži v maskách ustoupili. Objevil se nade mnou ten kluk, co mne sem přinesl. „Možná to bude trochu bolet." upozornil na něco. Ve vteřině mi něco píchnul do žíly a já zařvala jako alfa. Ale mohla jsem se už hýbat. Asi to byla nějaká protilátka, nicméně jsem mu za to vděčná.

„Kdo vůbec jsi? A kde to jsme?" vyptávala jsem se ho, když jsem si sedla na stůl.

„Jsem Ryan. A kde jsme, tě ještě zatím nemusí zajímat." odpověděl tajemně, až mi trochu naskočila husí kůže.

„Ehm... zatím?" zeptala jsem se nejistě.

„Ano, chci ti nabídnout velkou moc a mnoho dalšího." odpověděl a koukal mi při tom do očí, byl u mne tak blízko, dělily nás od sebe jen pouhé centimetry. Ucítila jsem v břiše náhlý příval motýlků. „Vím, že chceš pomstít tvou rodinu a že se chceš naučit, co s tvým vnitřním vlkem. Já ti to všechno mužů nabídnout a i mnohem víc, když budeš na mé straně. " nabídnul mi. Jak to všechno k čertu ví? Ale má v něčem pravdu. Chci pomstít rodinu a stát se silnější.

„A když s tím budu souhlasit?" zeptala jsem se ho a skousla jsem si ret nad tím, jak jsme u sebe byli blízko.

„Tak budeš silnější na to, abys pomstila rodinu, a možná dostaneš něco víc." tajemně oznámil a přešel ke mně ještě blíž, až jsem se musela trochu posunout dál na stole, aby mohl blíž ke mně.

„Dobře tak já tedy souhlasím, Ryane." souhlasila jsem s jeho návrhem. Naklonil se ke mně tak, že jsme se dotýkali čely. Bože jak já měla chuť ho v té chvíli políbit.

Ale vyrušil nás hlas, jednoho z těch mužů v maskách.

„Vyvolená není ještě připravena!" řekl robotím hlasem. Oni to snad nejsou lidé?!

„To je jedno, za chvíli bude! " odsekl mu Ryan nevrle. Muž odešel, a on se ke mně znovu otočil. „Musím jít, ale musíš mi slíbit, že o naší domluvě a o tom, že se známé nikomu neřekneš!" přikázal mi varovně.

„Neboj, neřeknu." přísahala jsem mu a mrkla jsem na něj jedním okem. Sakra já s ním flirtuju!

„Jo a ještě jedna věc, nevěř Jamesovi a jeho partě, klidně dělej, že se s nimi bavíš, ale nevěř jim! Vím, o čem mluvím. " poradil mi a při poslední větě sklopil hlavu, hned na to odešel.

Nějakým způsobem jsem našla cestu ven z té laboratoře, kde asi teď tedy strávím více času. Šla jsem zamýšlená, a ani jsem nevnímala, že už jsem doma a že se už stmívá.

Vešla jsem dovnitř a šla jsem ke schodům, koutkem oka jsem zpozorovala, že všichni s tátou sedí se zavěšenými hlavami v obýváku. Táta zvedl hlavu, a když mě uviděl, ze smutného obličeje se stane šťastný.

„Tori, kde si byla?! Hledali jsme tě úplně všude a mobil si nechala u Liama..." vyptával se ustaraně táta. Úplně jsem při tom všem zapomněla na Liama, a co se stalo těsně před incidentem v lese.

„Byla jsem se projít ve městě a zapomněla jsem na čas, moc se omlouvám." zahrála jsem nevinné děvčátko.

„Tak dobře, ale bylo to naposledy, nechci přijít o svoji znovunalezenou dceru,..." přikázal mi smutně a pohladil mě po tváři. Najednou se ozve Thomas.

„Tak to prrr! Jak znovunalezenou dceru?! Vicky je moje sestra?! Proč jsi mi nikdy neřekl, že mám sestru?!"