Fénixovo proroctví✔

6. Kapitola

Jakmile jsme přišly domů, čekala jsem, že táta bude vyvádět, kde jsme s mamkou byly a proč jsme se vrátily takhle pozdě, ale s mamkou šli do kuchyně a něco tam řešili a já myslím, že mu říkala o té alfě, nebo jak to nazvala. Já šla do pokoje a přemýšlela o tom, co se stalo.

Mám takový pocit, že můj život už nebude takový, jako byl doposud. Na to stěhování se už ale opravdu těším. Těším se, až vypadnu odtud, ze školy, a hlavně se nemůžu dočkat, až už v životě neuvidím Catherine, nebo Austina...

Z toho všeho přemýšlení jsem nakonec usnula. Bylo toho na mě dneska dost.

*****

Ráno mě mamka probudila poměrně brzy ráno. Bylo půl šesté, zrovna vycházelo slunce. Probudila mě s tím, že dneska budeme trénovat a do školy už nejdu. Vstala jsem tedy z postele, udělala ranní hygienu a na trénink si vzala sportovní černé legíny a šedé tričko s modrými dlouhými rukávy. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku a mohla jít. Moc nesnídám, takže jsem si vzala jako vždy jenom jablko.

Sedla jsem si v kuchyni na židli a čekala na mamku, až přijde. Vzala jsem si mobil a koukla se, co je nového na sociálních sítích, kde mám účty. Když jsem projížděla jednu z nich, tak zrovna přišla mamka v téměř stejném oblečení. Stejné legíny, stejně svázané vlasy a i stejné triko až na to, že její rukávy byly červené. Když jsme se obě viděly, zasmály jsme se.

„Je vidět že i tak jsme příbuzné." zasmála se mamka a já spolu s ní. „Tak můžeme vyrazit?" zeptala se mě. Já přikývla a vyšly jsme z domu opět do lesa jako včera.

„A kam to vlastně jdeme?" zajímala jsem se. Mamka se jenom usmála a nic dál neříkala. Jak jsme šly dál, poznala jsem, kam to nakonec jdeme. Les je obrovský a uprostřed je taková opuštěná louka, o které moc lidí neví. Chodila jsem sem s ní, když jsem byla malá. Málem bych zapomněla, že tu ta louka je. Jen, co jsem odkryla poslední větev, co mi bránila v průchodu, se mi naskytl krásný výhled na rozkvetlou louku, kde jsem trávila mnoho času jako malá. Máma mi zezadu položila ruce na má ramena.

„To byly časy, viď?" zeptala se mě. Při vzpomínce mi stekla slza. Kývla jsem a rukávem si ji otřela. „Pojď, jdeme." oznámila mi a vedla mě doprostřed louky, kde bylo zelené pole do tvaru kruhu. Zavedla mě do jeho středu a sama se postavila dva metry přede mě.

„Proč jsme tu? Jaký trénink si myslela?" zeptám se jí zvědavě. Nějak jsem se jí na to zapomněla zeptat už předtím.

„Jsme tu, protože tu nikdo v okolí není a nikdo tu o tomto místě neví. A tím tréninkem jsem myslela, že se musíš naučit ovládat. Musíš se naučit ovládat vnitřního vlka Tori!" informovala mě a já zmateně přikývla. Nevím proč, ale nelíbilo se mi to. Začala chodit po obvodu kruhu a mluvila na mě.

„Teď si vzpomeň, jak začala tvá první přeměna. Jakým způsobem jsi ji vyvolala!" přikazovala mi. Já si nemohla vzpomenout, jak se stala.

„Já nevím. Prostě se to stalo, nevěděla jsem ani, co se se mnou v tu chvíli děje!" odpověděla jsem ji plaše.

„Soustřeď se! Obvykle spínačem bývá náhlý příval emocí. Radost, smutek, bolest, nebo vztek. Vzpomeň si, co se stalo před přeměnou!" mluvila na mě důrazně matka. Zavřela jsem oči a snažila se přemýšlet.

„Začala jsem už něco cítit během našeho včerejšího rozhovoru o... mé adopci..." řekla jsem bolestně. Nechtěla jsem o tom mluvit.

„Dobře... A co si při něm cítila?" zeptala se mě trochu vyhýbavě. Také to pro ni není příjemné téma, to jsem poznala.

„Nejdřív bolest, že jste mi to neřekli dřív a potom vztek, při kterém jsem pak musela utéct." informovala jsem ji a zkřížila si ruce na prsou.

„To je ono! Bolest a vztek. Při nich se začíná tvůj vlk prodírat ven. Dobře. Teď se zkus přeměnit i bez toho abych u tebe musela tyhle pocity vyvolat. Rozumíš mi?" diktovala mi.

„A proč? Já už se nechci přeměnit... Bojím se, že ti ublížím!" začala jsem couvat. Bála jsem se. Já nechci být monstrum!

„Protože až to budeš jednou rychle potřebovat, nebudeš třeba zrovna cítit jednu z těchto emocí a někdy je důležitější rychlost přeměny než to aby, jsi cítila emoce! Věř mi!" zdůraznila máma. Já ji tedy poslechla. Snažila jsem se přeměnit. Nešlo to.

„Nejde to.." vzdala jsem se. Nevěděla jsem vůbec jak na to. Mámě se evidentně můj přístup moc nezamlouval.

„Victorie snaž se, je to jasné?! Když to nejde po dobrém, musím to udělat tedy po zlém!" zvýšila na mě hlas.

„Co? Jak po z-" nedořekla jsem to, protože se na mě vrhla a podkopla mi nohy.

„Co děláš sakra!" ohradila jsem se na ni. Ona ale neodpověděla a podala mi ruku. Já ji přijmula a s její pomocí se vyšvihla zpátky na nohy.

„Musíš se naučit bojovat! Sleduj každý můj pohyb a zkus předvídat můj další krok, ale musíš se soustředit!" poučila mě. Nelíbilo se mi to.

„Stoupni si do nějakého postoje, tak aby ses kdykoliv z něj mohla pohnout do strany, skočit, nebo vrátit úder!" nařídila mi. Stoupla jsem si do postoje, kdy jsem měla pokrčená kolena, nohy od sebe na šířku ramen a ruce připravené k boji.

„Pozoruj každý můj pohyb, každý můj výraz v obličeji, každý můj kmit očí a zkus předvídat, co udělám!" diktovala mi, co mám dělat a já kývla.

Najednou vymrštila její pěst směrem k mé hlavě, ale já nestihla zareagovat včas a dostala jsem ji přímo do nosu. Sykla jsem bolestí, ale nestihla jsem se podívat, jestli mi z něj teče krev, neboť máma ještě neskončila. Vymrštila nohu směrem k mému břichu a já cítila její botu na mém břiše, a pak jen příšernou bolest. Odkopla mě jako míč na fotbal.

Seděla jsem na zemi. Pár vlasů se mi uvolnilo z culíku a překrylo mi obličej. Ucítila jsem, jak se mi zrychluje dech.

„Nedáváš pozor! Kdybych jen trochu víc zatlačila, mohla si být mrtvá! Soustřeď se Viktorie! Jinak nepřežiješ!" zařvala na mě matka. A já v tu chvíli ztratila trpělivost.

„Myslíš si o mně, že jsem nemožná, co? Máš na mě názor, že jsem po matce, byla asi jako já, co? Bála se někomu ublížit! A víš, proč se bojím? Protože mně bylo ubližováno dva roky! Dva blbé roky mě ve škole šikanovali, ale nikdo to nevěděl, protože jsem to nikomu neřekla a všechny modřiny zakrývala!" přiznala jsem se jí a cítila, jak ztuhla při mých slovech. Využila jsem toho okamžiku a vrhla se po ní.

Nečekala to. Začala jsem vymršťovat pěsti směrem k jejímu obličeji a pak napodobila její pohyb k podkopnutí nohou. Když byla na zemi, teprve se vzpamatovala a začala také bojovat. Její oči se změnily z modré na krvavě rudou a začal boj. Soustředila jsem se na její každý pohyb a ani jednou mě neuhodila, ale já ano. Samozřejmě jsem si dávala pozor, abych ji neuhodila nějak moc vážně.

Takhle jsme tam asi ještě bojovaly nějaké ty hodiny. Mezitím jsme si i promluvily o té mé šikaně. Dávala si za vinu, že tomu nemohla nějak zabránit a ještě mi vyprávěla i něco málo o mé pravé matce. Co jsem tak zjistila, byly jsme si hodně podobné. Také mi řekla ještě něco málo o tom, co se mi vlastně stalo. Řekla mi i o vlkodlačím sluchu, můžu slyšet klidně i na dva kilometry daleko.

Dozvěděla jsem se, že se stěhujeme za dva dny. Už jsem se nehorázně těšila, až odtud vypadnu. Zrovna jsme se něčemu smály, když v tom jsme si všimly, že se stmívá. To jsme tu byly doslova celý den? Aha..

Vydaly jsme se domů. Já byla strašně unavená a máma asi taky. Jakmile jsme došly domů, šla jsem se hned vysprchovat. Byl to příjemný pocit, nechat po sobě téct vlažnou vodu.

Po sprše jsem se oblékla do volných tepláků a trička s mimoněm. Najednou jsem ze zdola uslyšela rozbití skla. Nelíbilo se mi to ticho, jaké potom panovalo, a tak jsem se šla podívat, co to bylo. To co jsem tam ale zahlédla, mě div nezabilo...