Fénixovo proroctví✔

15. Kapitola

„Dokud nezabiješ toho, na kom ti nejvíc záleží, nebo budeš ve smrtelné situaci.."

Ta věta mi pak zněla asi do večera v hlavě. Když mi to Ryan řekl, oznámila jsem mu, že už toho pro dnešek necháme, že jsem unavená a je toho na mne už prostě hodně. On s tím souhlasil a já odešla domů.

Doma jsem si vyslechla Liamovu hysterickou reakci, kvůli mému příchodu okolo půlnoci. V laboratoři jsem zapomněla na čas no... Nechápu ale, co tu Liam dělal, to čekal na mě? Ne, to je blbost. Proč by tady na mne čekal, když jsem na něj, než jsem odešla, řvala? Vlastně když se zamyslím, tak jsem na něj dneska řvala dvakrát.... Páni, já jsem dneska asi nebyla moc příjemná...

Každopádně jsem zašla za tátou a opět využila své herecké schopnosti, a zahrála, jak mi je strašně líto, že jsem přišla tak pozdě, ale že jsem potřebovala mít chvilku pro sebe a srovnat si vše v hlavě - vše ohledně máminy smrti.... Ona to prakticky vzato byla i pravda. On to pochopil, nezlobil se. Prý chápe, že toho na mne teď musí být moc. Usmála jsem se na něj, objala ho a šla do pokoje. Cestou jsem si však všimla, že Thomas má pootevřené dveře do pokoje a ozývají se z něj hlasy. Nedalo mi to, a musela se nakouknout škvírkou mezi dveřmi. Děsně nenápadné, já vím.

Thomase jsem nikde neviděla. Chtěla jsem tedy vejít do jeho pokoje, když se ale najednou vynořil z rohu pokoje a s někým volal, hned jsem zaplula nohou zase zpátky. Snad mně neviděl! Zaposlouchala jsem se do jeho telefonátu, musela jsem použít můj vlkodlačí sluch. Jeho chování bylo totiž poněkud rozrušené, a to mi přišlo divné.

„Thomasi musíme to udělat!" zdůrazňoval vysokým hlasem někdo z mobilu.

„Ale.. ale je to moje sestra! Nemůžu jí tím zkazit život!" oponoval stejným tónem Thomas. Oni se baví o mně? Je to nezvyk slyšet ho nazývat mě sestrou, ale zvyknu si. Dál jsem poslouchala.

„Thomasi! Jestli jí chceš ochránit proti Ryanovi a doktorům, tak to musíme udělat!!" poroučel mu někdo už hodně naštvaně, z telefonu. Jen, co jsem to slyšela, v hlavě se mi nakupilo najednou moc emocí. Smutek, zrada, ale nejvíce vztek. Nikdo za mě nebude rozhodovat! Neváhala jsem a vtrhla do pokoje. Thomas se na mě otočil, a jeho výraz se změnil z naštvaného na překvapený, až vyděšený. Nevím, kde se to ve mně bere, ale vyjela jsem na něj, není to mým zvykem tolikrát za den zvyšovat hlas. Vždycky jsem spíše byla ta tichá.

„Co musíte udělat?! Proč by mi to mělo zkazit život?! Thomasi okamžitě mi řekni, co se to tady děje!" možná až hysterickým tónem jsem na něj zařvala. On si jen povzdychl a pohledem kmital kamkoliv, ale ne na mě. Teď jsem se opravdu neudržela. „Nic mi na to neřekneš? Myslela jsem, že budeme mít dobrý sourozenecký vztah, alespoň jsem se o to chtěla pokusit! Ale evidentně ne! Jsi stejný jako všichni! Všichni tady přede mnou něco tajíte! A víš co? Mě už to nebaví! Nebaví mně, vejít do místnosti, kde o něčem diskutujete a jen co mě uvidíte, tak změníte téma, nebo ztichnete a dokud zase nezmizím, tak jste prostě zticha! Nevím, co jsem vám všem udělala, ale jestli to bude takhle pokračovat, tak asi odsud odjedu a nebudeš mít sestru a táta zase dceru! Tak, co mi na to řekneš? Že by konečně pravdu?" vylíčila jsem mu všechno, co jsem měla na srdci. A že toho nebylo málo! Čekala jsem na jeho odpověď, nebo alespoň reakci. Nic. „Hm... Co jsem mohla čekat. Že já hloupá si myslela, že by si ke mně mohl být alespoň ty upřímný. Asi jsem se spletla.." povzdechla jsem ublíženě, vyšla z pokoje a třískla dveřmi.

Nechala jsem ho tam stát. Zezdola se ozval táta. „Všechno v pořádku?" zeptal se starostlivě, asi slyšel tu ránu dveří.

„Jo, jen jsme prohodili první sourozenecký rozhovor. Nic zajímavého." zalžu mu už z pokoje. Zaposlouchala jsem se, a slyšela tátovo povzdechnutí. Když už jsem byla u toho poslouchání, tak jsem to zkusila i s Thomasovým pokojem. Zase s někým volal a zněl vystresovaně. Ale upřímně? Bylo mi to jedno. I ten telefonát jsem už nevnímala...

Ucítila jsem strašně pálení na zápěstí, až jsem musela syknout. Koukla jsem se na něj a objevilo se mi tam tetování nádherného ptáka - fénixe. „Co to sakra?" řeknu si pro sebe. Vždyť nejsem ani ve fénixové podobě! Tak a dost musím se něco dozvědět o tom, co se se mnou děje. Napadlo mě to říct Ryanovi, ale ten o tom asi moc vědět nebude.. Je přeci vlkodlak, tedy spíše něco, jako mutant, přesněji chiméra. Ano vím co je zač. Už jsme se s Ryanem spolu o tom druhém dozvěděli skoro všechno. I když mám takový pocit, že toho o mně už předtím věděl víc než dost..

No nic, zítra zajdu asi do školní knihovny, abych se dozvěděla více o tom, co jsem, a co se se mnou děje. Snad tam budou něco mít. Koukla jsem se na budík vedle sebe. Půl druhé ráno, už půjdu spát. Zítra, nebo spíše už dneska jdu poprvé do nové školy.. Jo bohužel.. Mám ale takové tušení, že to nebude mít dobrý vliv na mého vlka a fénixe...