Fénixovo proroctví✔

17. Kapitola

Catharine, Nancy, Tracy, Josh, Luke a Austin. Skupina lidí, u kterých jsem již doufala, že je už nikdy v životě neuvidím! Ale teď mám oproti nim obrovskou výhodu! Znova se zhluboka nadechnu a vydechnu. Vydávám se jejich směrem, ale jen pro to, že tím směrem je i ředitelna a já potřebuju rozvrh hodin, a také vědět mou novou třídu.

Míjím je a oni mne asi nepoznali, nebo právě nevnímali. Jsem za to ale ráda, nepotřebuju vytahovat svou minulost tady přede všemi...

Ředitelka mě s úsměvem přivítala na škole, dala mi rozvrh, kód k mé skříňce a nadiktovala směr mojí třídy. Poděkovala jsem a šla si dát nějaké věci do skřínky. Našla jsem svojí skřínku. Skřínka 150 a je uprostřed chodby. Hmm.. skvělé, jsem pěkně na očích...

Dala jsem si do skřínky věci a zavřela jí. Když jsem ji však zavřela, stály vedle mě tři holky, co bych nejradši vykopla na měsíc. Zrychlil se mi dech ze strachu, ale hned jsem se uklidnila a hodila na ně falešný úsměv.

„Ale, ale. Koho pak to tu máme. Není to naše malá Viktorka Foxterová z New Yorkeru?" pošklebuje se tím svým slizkým hlasem Catherine.

„Lambert." odpovím jí s úšklebkem na tváři. Ona a ty její dvě loutky na mne koukají jako na blázna. „Viktorie Lambert. Těší mě." a podám jí ruku. Ona kmitá pohledem z mojí ruky na mně. Zapomněla jsem, změnila jsem si příjmení, z mého vlastního bezpečí a také kvůli tátovi. Neřekl to nahlas, ale já poznala, že by byl rád, kdybych nesla jeho příjmení, když jsem jeho dcera.

„Hrabe ti? Co to tady na mě hraješ! To si vypiješ!" vyjekne na mě pisklavým hlasem. Já se na ní ironicky usměju, opřu se ramenem o skříňku a v klidu jí odpovím.

„Promiň, ale nic teď nevypiju. Nemám žízeň, před chvílí jsem pila." nechám je tam s pusou až u kotníků a vykračuju si to směrem ke své třídě. Fyzika, bože jak tu nesnáším!

Celou cestu přemýšlím, kde se ve mně vzalo to, jak jsem jí odpálkovala. Když si připomenu znova ty jejich obličeje, když jsem odcházela, musím se pousmát. Zamyšlená jdu chodbou, když do někoho narazím. Spadnou mu učebnice a papíry. Ihned se začnu omlouvat.

„Bože promiň, já nechtěla, jsem strašně nešikovná." kleknu si a pomáhám dotyčnému posbírat sešity a ostatní.

„To je v pohodě. To je poprvé, co na mě mluvíš a neřveš na mě." uchechtne se. Ten hlas!

„Liame! Co tu děláš? Ty sem také chodíš?!" vyjeknu na něj a stoupnu si před něj, dám si ruce v bok.

„Jo chodím a to, co ti teď řeknu, se ti asi nebude moc líbit." pověděl mírně vystrašeně. Nadzvedla jsem jedno obočí a on pokračoval.

„Máme stejné hodiny.." odpověděl vyhýbavě a ustoupil krok vzad. Měl teď už vážně vystrašený obličej. Vypadal tak roztomile. Bože co to melu?!! No, ale snažila jsem si zachovat chladnou hlavu. Nenechám se naštvat.

„No co se dá dělat. Tak tě uvidím víckrát za den, než jsem měla v úmyslu." oznámila jsem klidně. Liam vypadal jako by spatřil ducha.

„T-ty n-na mě nezačneš řvát? Tobě nevadí, že budeme spolu v jeden den aspoň tak šestkrát v jedné m-místnosti?" koktal vystrašeně. Měla jsem co dělat, abych tady před ním a přede všemi nedostala záchvat smíchu. Přišel mi tak komický, jak se mne bál. Počkat, snad se mě doopravdy nebojí. Nebo jo? Asi viděl, že mi něco je.

„Vicky je ti něco?" zeptal se mě už ne tak vystrašeným tónem, ale spíš starostlivým, avšak známka strachu v něm ještě stále byla.

„Liame, můžu mít na tebe otázku?" zeptala jsem se ho, ale stále jsem koukala na mé špičky bot.

„Na cokoliv, pokud mě pak za to neseřveš.." odpověděl a já slyšela, jak nahlas polkl. Bojí se mně... On, můj bývalý nejlepší kamarád se mně vážně bojí. Neudržela jsem slzy a už byly venku.

„Nech to být, odpověď na to už znám.." tiše jsem odpověděla a rozběhla se na holčičí záchody, nebo kamkoliv jinam. Ignorovala jsem Liamův hlas za mnou a všechny, co na mně hleděli jako na blázna, když mě viděli, jak běžím chodbou a u toho brečím.

Vyběhla jsem na lacrossové hřiště. Nikdo tady nebyl, tím líp. Zalezla jsem pod tribunu a tam sjela po zdi na zem a spustila tak nehorázný pláč. Viděla jsem přes tribunu, že mě hledá Liam. Nechci ho teď za žádnou cenu vidět. Ne že bych na něj byla naštvaná. Spíš se bojím, že ze mě má fakt strach...

Odešel. Začala jsem znova brečet. Natasha, Rachel a Lexi šly kolem. Asi slyšely, že pod tribunou někdo brečí. Zastavily se a Rachel se nakoukla pod tribunu.

„Vicky? Vicky co tu děláš? Co se ti stalo?!" zeptala se mně a přešla ke mně. Vzápětí tu byly i Lexi s Natashou.

„O-on se mně b-bojí." řekla jsem mezi vzlyky.

„Kdo se tě bojí?" optala se mne starostlivě Kira.

„L-Liam." odpověděla jsem a spustil se mi nanovo proud slz. Holky na nic nečekaly, objaly mně a konejšily. V tu chvíli mi to přišlo vhod.

Po chvilce se všechny odtáhly a já si utřela slzy.

„Tak a teď nám pomalu řekneš, co se stalo. Jasné?" řekla Rachel. Vydechla jsem a řekla jim celý příběh. Od toho jak jsme s Liamem byly nejlepší kamarádi a vyrůstali jsme spolu až po dnešek. Holky jen zřetelně poslouchaly. Rachel, když jsem se dostala k té části, kdy mi Liam napsal na Facebooku, začala strašně vztekat, že jak si tohle může dovolit kluk napsat holce, ještě ke všemu ke své bývalé nejlepší kamarádce. Na to jsme se začaly straně všechny smát, ovšem kromě ní. Takhle jsme si tam povídali asi půl hodiny. Holkám bylo jedno, že prošvihnou první hodinu. Prý jsem přednější. Tohle mně zahřálo u srdce. Asi jsme se hodně během té půl hodiny skamarádily. Teď už, ale nastal čas jít do tříd. S holkami jsme se objaly a slíbily si, že se potkáme na obědě. Potom jsme se, každá vydala do své třídy na hodinu.

Já se vymluvila na to, že jsem nemohla najít třídu. Učitel mně za to omluvil a řekl, ať se posadím, ještě před tím, jsem ale musela projít tím otravným představujícím rituálem

Jediná volná lavice byla před Liamem. Ani jsem se na něho radši nekoukla, jinak by propukla další povodeň slz. Celou hodinu jsem nevnímala učitele, ale přemýšlela, jak Liamovi dokážu, že se mně nemusí bát. Jenže nejdřív se musím dát dohromady.

Hodina skončila a já se ihned vydala na chodbu. Liam mě však spatřil a vydal se za mnou. Naštěstí na chodbě byly holky a hned jak si všimly, že se ke mně blíží Liam, naznačily, že mám jít na záchod. Udělala jsem tak. Už mě chtěl chytit za loket, ale já jen tak tak jsem vklouzla na záchod. Zavřela jsem za sebou a vydechla.

Na záchodcích mne však nečekalo nic lepšího. Všechny tři kabinky se naráz otevřely a vylezly z nich Catherine, Nancy a Tracy. A nevypadaly moc vesele. Nýbrž jako by mně chtěly přímo na místě zabít!

„To, jak ses k nám chovala, si neměla malinká! Teď uvidíš, co se stane se všema, co si na nás otevřou pusu!" kárala mne Catherine a všem najednou vystoupily nějaké divné žíly kolem očí a oči jim zčernaly. Nezapomněly na mně ani vystrčit své tesáky. Vypadaly jako...Bože!

Ony jsou upírky! Co teď? Mám se proměnit nebo ne? A jakou mám zvolit proměnu? Bože pomoc!