Fénixovo proroctví✔

9. Kapitola

Děláte si ze mě srandu?! Jako vážně?! Tenhle kluk, je Liam Dunbar?!! Vypadá jako kluk z filmu, bez akné, brýlí, s modrýma očima, moderně sestříhanými vlasy.. Sakra, co to se mnou je?! Tak fajn, hlavně klid. Musím udělat dobrý dojem. A hlavně se nesmím prozradit! Nechci, aby o mně věděli. I když myslím, že James už něco tuší. Aby ne, když je alfa. A ne ledajaký alfa. Je něco víc, cítím to. Ale tím, že jsem ještě něco jako 'alfa štěně', tak se ve vlkodlacích moc nevyznám. Zatím všechno co o nás vím, mám od ... mámy.

Myslím, že se asi půjdu projít kolem. No projít, spíš najít nějaký les a proběhnout se. Vycházím z domu, když narazím na Liama.

„Čau, kam jdeš?" zeptá se mně se zájmem. Nemám na něj náladu, ale snažím se to nedat najevo. Pořád mám v hlavě to, jak mi napsal.

„Jdu se porozhlídnout po okolí." odpovím klidně a s úsměvem, který mi ihned zmizí po jeho větě.

„Fajn, jdu s tebou" oznámil mi. Než jsem stihla něco namítnout, tak jsme už byli v nějakém lese... Od domu jsme ani jeden nic neřekli. Bylo takové to hrobové ticho... oba jsme evidentně nevěděli co říct.

„Zrovna jsem chtěl jít za Thomasem, když jsem tě uviděl před domem, asi si byla zamýšlená, viď?" prolomí zvědavě ticho. Neměla jsem chuť mu odpovědět, tak jsem dělala, že nevnímám.

„Ty se nejdeš jen porozhlídnout po okolí. Vicky, oba víme, že jsi nikdy neuměla lhát, a navíc teď to poznám ještě víc!" oznámil mi. V tu chvíli jsem se zastavila.

„Jak jako, že to teď poznáš ještě víc, jestli lžu?!" zeptala jsem se ho a zkřížila si ruce na prsou. On výrazně znervózněl a cítila jsem, jak se mu zrychlil tep.

„Nijak, já řekl, že teď? Já to poznal vždycky." nervózně se ošil a uchechtl, jo, to mu tak věřím. Než jsem ale stihla cokoliv namítnout, už změnil téma.

„Tak co, jak ses měla za ten rok, co jsme se neviděli?" vyhýbal se minulému tématu. Sakra Liame! Ty ses fakt nezměnil. Pořad, se vyhýbáš problémům.

„Ehm... dobře? Až na jakousi zprávu, co mi přišla na Facebooku?" rýpla jsem si do něj. Hodila jsem na něj naštvaný, ale zároveň ublížený pohled. On očividně nevěděl, co myslím, tak jsem vytáhla mobil z kapsy. Naznačila jsem mu rukou, ať počká a hledala jsem tu zprávu. Našla jsem ji a doslova ji strčila spolu s mobilem jemu před obličej. Převzal si ho do rukou a pohlédl na něj.

„A co já s tím? Nevím, co tím myslíš." odpověděl mi nechápavě. Já málem vybouchla vzteky. Chtělo by to pokličku na moje přetékající nervy.

„Tak ty nevíš?! Tobě nic neříká otázka typu 'Tak co Vicky, jak je?? Ještě pořád bez kluka?!' strašně ses změnil Liame, jak vzhledově tak i povahově! A jestli si teď myslíš, že si to vyžehlíš u mne tím, že mi budeš lézt do zadku, tak na to hezky zapomeň!" vyjela jsem na něj, a poté na chvilku ještě sklopil pohled zpět na ten mobil, aby si přečetl tu zprávu. Očividně mu to už došlo, ale to já už byla pryč.

„Vicky já,..." začal a vzhlédl od mobilu, už jsem tam ale nestála, utekla jsem, když nevnímal...

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Ani jsem na něj nechtěla tak křičet, ale on si to svým způsobem zasloužil. Copak tohle se dělá bývalým nejlepším kamarádům?! Bože, radši jsem ho tam nechala. Cítila jsem, jak se začínám po náhlém přívalu vzteku měnit. Rychle jsem tedy odběhla. Nechci ho ani vidět! Běžela jsem a najednou se přede mnou objeví ... kojot?!!