Fénixovo proroctví✔

18. Kapitola

Tři upírky se ke mně začínaly přibližovat. Já se čím dál tím víc tiskla ke dveřím a doufala, že někdo zrovna půjde na záchod. Už u mě byly až moc blízko. Nechápala jsem, ale jedno. Jak se můžou pohybovat na slunci, aniž by shořely? Sakra mysli Vicky! Přečetla si tolik knížek! No jasně! Musí mít nějaký šperk, prsten, náramek cokoli. Pohledem jsem kmitala z jedné k druhé. Konečně! Všechny tři mají prsteny, které jsou celkem zvláštní. Tak teď jsem to zjistila. Jak jim je teď ale sundám, aniž bych se musela proměnit? Těžko mi je samy od sebe dají!

Dělil nás od sebe teď už jen necelý metr. Zavřela jsem oči. Představila jsem si, jak se jim prsteny roztavují a na záchodky jdou paprsky slunce. „Co to?" nechápavě promluví Catherine. Moje zvědavost mi nedá, a otevřu oči. Holkám se jejich prsteny normálně roztavily! Házejí na sebe nechápavé pohledy. Na záchodky začnou pomalu prosvítat paprsky slunce. Jeden paprsek se dotkne její nohy a ona bolestně vykřikne. Nancy s Tracy ji strhnou do stínu. Já tam jen koukám na scénu odehrávající se přede mnou. „Ještě jsme neskončily! Možná teď máš výhodu, ale počkej! Jednoho dne už takový štěstí mít nebudeš!" vyštěkne na mně Catherine a dál se krčí v rohu, kde je ještě stín.

Neváhám a s co největší rychlostí opouštím záchodky. Akorát zvoní. Sprintuju ke skřínce a beru si matiku. Běžím další sprinty do třídy, která je naštěstí jen dvacet metrů ode mě. Doběhnu do ní jen tak tak před učitelkou. Sedám si zase do volné lavice, opět před Liama. Rychle oddechuju, ale snažím se, aby to na mně nikdo nepoznal. Zezadu ke mně přiletí papírek. Otočím se, kdo mi ho poslal. Půlka si buď píše už zápisky, nebo dělá něco na mobilu. Otočím se zpátky a rozbalím papírek, na kterém stojí:

"Musíme si promluvit.

Napiš místo a čas. Liam"

Otočím se na něj. Dělá, že něco píše do sešitu, ale jen ve vzduchu pohybuje propiskou. Nevím, co mu na to odpovědět. Vezmu propisku a otočím papírek.

"Já se s tebou nechci radši o ničem bavit. Už něco mám. A neber to tak, že jsem na tebe naštvaná, nejsem jen... to je jedno. Prostě nemůžu! Vicky."

Papírek zabalím a hodím ho za sebe. Slyšela jsem tiché zanadávání. Asi jsem se trefila do hlavy! Musím se tomu pousmát. To byla ale chyba.

„Copak slečno Lambert? Je vám snad můj výklad k smíchu?" zeptá se mně učitelka káravým hlasem.

„Není, paní učitelko, jen jsem si na něco vzpomněla, omlouvám se Vám." zalžu a omluvím se jí. Ona jen pokroutí hlavou, narovná brýle a pokračuje ve výkladu... ehm co to vlastně probíráme?

Zazvoní. Beru všechny věci z lavice a jde se na oběd. Cestou potkám Rachel, Lexi a Natashu. „Tak co? Dobrý? Po tom jak si utekla na záchodky, jsme tě už neviděly." zeptá a zároveň mi připomene Lexi, událost kdy jsem zdrhala na záchodky. Ano sice jsme už trochu kamarádky, ale nejsem si jistá, jestli jim říct co jsem viděla. Nadechnu a vydechnu.

„Ale jo dobrý. Holky můžu vám věřit doufám?" zeptám se jich naléhavě. Oni se nejdříve zatváří jako by před nimi stál blázen, ale pak přikývnou. „Můžeme jít někam do soukromí? Je to celkem dost... jak to říct...je to celkem dost velký tajemství." Poprosím je a sklopím pohled.

„No...jasně. Na lacrossovém hřišti teď nikdo nebude. Všichni jsou na obědě a trenér je ve svém kabinetu. Ale máme omezený čas." zkonstatuje Natasha. Všechny přikývnou, odneseme tácy a pak jdeme na lacrossové hřiště.

„Tak o čem si to s námi chtěla mluvit, že jsme museli jít až sem?" zeptá se mě zvědavě Lexi. Znervózněla jsem.

„Holky já moc dobře vím, že víte o nadpřirozenu." řeknu narovinu. U holek je vidět náhlá nervozita. První z nich se ozve Rachel. „Nadpřirozeno? Co to meleš? Hele neflákla ses někde do hlavy?" snaží se klidným hlasem mluvit. Jak jinak než, že to chce zapřít.

„Rachel vím, že jsi banshee," otočím se na Natashu „Nat, o tobě vím, že jsi kitsune," a poslední Lexi. „Lexi, ty jsi zase kojotodlak." řeknu. Kouknu na všechny tři. Civí na mně jak na strašidlo. První se otřepe Lexi.

„A jak to víš?" zeptá se mně a Rachel s Natashou na mně hodí pohled ala "No to by mně taky zajímalo."

„Jsem taky nadpřirozená bytost... No... spíš bytosti..." řekla jsem a cítila, jak se červenám. Bože, Vicky Lambert se červená, když mluví o sobě?

„P-počkej, jak jako že jsi nadpřirozená bytost? Nebo bytosti?" zopakuje mou větu nechápavě Lexi.

„Jsem alfa vlkodlak a ... no to je jedno.." přiznám se jim váhavě. Nevím, jestli jim mám věřit i s tím fénixem.

„P-počkat! Ty jsi alfa? Proč to tedy necítím?" odpoví podezíravě Lexi. „Dokaž to! Ničemu neuvěřím, dokud to neuvidím!" křikne na mně. Trošku se jí leknu. Ale má pravdu. Mně kdyby někdo řekl něco takového, také bych chtěla důkaz.

„Fajn...hlídejte, jestli někdo nejde." povzdechnu si. Přikývnou a Lexi jde hlídat vchod. Samozřejmě si, ale stoupne tak aby na mně viděla.

Zavřu oči, vydechnu. Představuji si bílého vlka, znova přikyvuje a běží směrem ke mně. Dotknu se ho a cítím, jak mi rostou tesáky a drápy. Otevřu oči a pohlédnu na holky. Ty na mně jen koukají s vykulenýma očima. „Už mi věříte?" zeptám se jich s nadějí v hlase. Pomalu přikývnou.

„Jde Liam s Jamesem a Thomasem!" vykřikne Lexi. Já neváhám a hned se přeměním zpět.

„Holky! Nesmíte o mně nikomu říct! Je vám to jasné? Ani klukům!" přikážu jim. Oni na mně jen nechápavě koukají.

„A proč ne? James by se o tebe postaral. Je taky alfa a -" nedořekne to Lexi. Skočím jí totiž do řeči.

„Prostě ne! Nikdo o mně nesmí vědět. Vysvětlím vám to po škole. Jdu do knihovny. Musím tam něco najít, tak jestli se to chcete dozvědět, pojďte se mnou." na to už přišli kluci a James se zeptal.

„Kam s tebou mají jít?" zeptá se, políbí Natashu na čelo a dá jí ruku kolem pasu. Nevím co teď říct....

„Vicky se nás zeptala, jestli s ní půjdeme nakupovat." odpoví pohotově Rachel. Pohledem jí poděkuju a ona na mně mrkne. Kouknu se na Jamese. Ten vypadá, že jí moc nevěří.

„No nic musím, už jít." vymluvím se a jsem na cestě do školy. Thomas se však za celou tu dobu ozve.

„Slyšeli jste o těch nových holkách? Na záchodech se prý celý den krčí v rohu a neodcházej odtamtud. Trochu divný nemyslíte?" já strnu na místě. Sakra! Snad se o tom nebude moc mluvit. Nechci, aby se o mně vědělo. „Vick si v pohodě?" zeptá se mně Thomas. Ó pozor pan Lambert se stará o svou sestru.

„Všechno v pohodě! A ty na mně radši nemluv!" odseknu mu a odběhnu pryč do školy.

Strašně mně začalo pálit zápěstí. Vyhrnu si rukáv svetru a kouknu se. Znova tam mám to tetování. A ocas fénixe se zakroutil po mém zápěstí! Bože co s tím?? Co se to už ale sakra děje! Všimla si mě jedna blondýna.

„Bože ty máš tetování! V šestnácti a tetování? Ou! Ví to Thomas?" vyjekne jako by právě viděla známou osobnost. Ale ne! Co teď?! Nesmí se to nikdo dozvědět!