Fénixovo proroctví✔

23. kapitola

„Tak první rituál a úkol máme za sebou. Teď tě nebude omezovat pocit, že můžeš ublížit tomu, kdo ti byl nejbližší." oznámí mi Mia lhostejně. Já jen přikývnu a cítím, jak mě bolí srdce, a tentokrát ne, že by mě bolelo jakékoliv hnutí, ale ze ztráty Liama. „Teď se přesuneme na další a poslední úkol, v tomto rituálním kruhu fénixů." řekne skoro zasněně Mia. Za celou tu dobu vlastně ani jednou nepromluvily ostatní dívky. Mia je asi vůdkyně hádám.

,,A tím je?" zeptám se. Prosím, ať je to něco normálního!

„Omezení alfy ve tvém těle." vykulím na ní oči. Jak může omezit vlkodlaka ve mně?

„Omezit alfu ve mě?" zopakuju po ní s krapet klepavým hlasem. Něco mi říká, že to nebude příjemné.

„Musíme více prosadit, tvého fénixe. Vlkodlak v tobě, způsobuje boj mezi ním a fénixem. A co je horší, on fénixe očerňuje!" vysvětlí mi mou otázku. To jsem teda opravdu nevěděla, že by vlkodlak a fénix ve mně mohli svádět boj. „Neplýtvejme časem a jdeme radši na rituál bohů." řekne Mia rozhodně. V tom se poprvé za celou dobu co jsme sem vešly, ozve někdo jiný. Byla to Darcy.

„Počkej Aguamio! Seš si jistá, že na ní použijeme rituál bohů? Vždyť ten se používá jen, když už je fénix v plném stádiu, a už se několikrát proměnil! A pochybuju, že se tady naše mládě, už proměnilo víc jak dvakrát!" namítne Darcy a na výrazu mládě si dá výrazně záležet. Mia na ní hodí vražedný výraz, že kdyby se jím dalo zabíjet, už by byla na místě mrtvá.

„Ano jsem si jistá, Firelo! Znáš proroctví!" prskne na ní Mia. Darcy by asi chtěla něco namítnout, ale svraští pohled zpátky k zemi. Ještě před tím na mně hodila něco jako litující pohled. Proč? Co je to ten rituál Bohů? Sakra, fakticky se teď začínám bát! Dívky i s Miou, kolem mně začnou něco mumlat. Pak zvednou ruce nad sebe a mají zavřené oči. Z rukou jim začnou vystřelovat paprsky, které se nad námi spojí v jakousi kopuli. Je to nádhera. Každý paprsek je jinou barvou. Kolem padají něco jako třpytky a já si začínám myslet, že Darcy, se bála zbytečně.

Bohužel jsem tu nádheru zakřikla. Paprsky spojené nade mnou se začnou snižovat a uprostřed spojení se začne dělat, takový prapodivný kruh. Čím dál blíž se ke mně přibližuje. Když je kruh kolem mě, chytá mě záchvat paniky. Co mám teď dělat?! Kruh se najednou zúží a mě tělem projede nesnesitelná bolest, až musím zařvat. V tom zařvání, ale není můj hlas, nýbrž je to vlkodlačí zařvání, a ne jen tak obyčejné vlkodlačí zařvání...ale zařvání alfy!

James

Ležíme s Nat na posteli, a koukáme do zdi. Užíváme si přítomnosti toho druhého. Když v tom zaslechnu velmi silné vlkodlačí zavytí. A ne jen tak ledajaké zavytí vlkodlaka, ale zavytí alfy! Vymrštím se do sedu a Natasha se starostlivě a i trochu vystrašeně zeptá.

„Co se děje Jamesi?"

„Ty jsi to neslyšela?" zeptám se jí nechápavě.

,,A co?" pak mi dojde, že jsem to slyšel možná kvůli vlkodlačímu sluchu.

„Zaslechl jsem vlkodlačí zavytí. Zavytí alfy!" ona jakoby zmrzla na posteli. Nahlas polkne. Tady něco nehraje. „Nat? Víš snad o tom něco víc?" zeptám se jí podezíravě, už s trochu vyšším hlasem. Zavrtí hlavou v nesouhlasu. Poslechnu si její tep. Je zrychlenější než ani ne před pěti minutami, kdy byl o dost klidnější. „Nat?!" zvýším na ní trochu víc hlas. Ještě mi nelhala, co jsme spolu.

,,Jamesi věř mi, nechceš to vědět.." řekne a koukne do země. To je to tak strašný, že ani moje vlastní holka, která je ještě ke všemu kitsune, mi to nemůže říct? Sednu si k ní blíž a vezmu jí za ruce.

,,Nat, co se děje? Mě můžeš říct všechno, to přece víš." Povím konejšivě jí a zastrčím jí neposedný pramínek, který jí spadnul do tváře, za ucho.

„Vím, ale tohle je moc tajný. A... a ty bys vyšiloval a hned to řekl Liamovi a hlavně Thomasovi..." povzdychne si a Thomasovo jméno spíše zašeptá.

„Slibuju, že když mi to řekneš, nikomu to neřeknu, dokud mi to nesvolíš." slíbím ji.

„Slibuješ?" zeptá se mě Nat a poprvé se mi koukne do očí.

„Slibuju, nikdy jsem neporušil slib!" odpovím jí na to. Zhluboka se nadechne a zase vydechne.

„Vicky je vlkodlak. A nejen to, je to alfa." prozradí mi na jeden nádech. A mně se zatají dech. Jak to, že jsem to nevycítil? Ano něco kolem ní ano, ale později už ne, tak jsem si myslel, že se mi to onehdy jenom zdálo.

„A Thomas to neví?" zeptám se jí na otázku, která mně hned jak to dořekla, napadla. Jen zavrtí hlavou.

„Víme to jen já, Rachel a Lexi. Nikomu jinému to říkat nechtěla. A hlavně se to nesmí nikdo dozvědět jo?" zeptá se mně vyděšeně. Jen přikývnu.

,,A nevíš kde teď je? Protože mi to vytí přišlo jako... jakoby jí někdo ubližoval."