Fénixovo proroctví✔

8. Kapitola

Cesta proběhla celkem hladce. Čekala jsem, že cestou budou nějaké problémy se smečkou, ale nic. Upřímně se mi to ale nezdá. Že by to bylo až takhle jednoduché se od nich dostat, bez jediného škrábance na těle a problémů??

Z přemýšlení mě vytrhnul nápis na ceduli přede mnou:

„Město Thedford vás vítá. " Super jsem tu. Teď jen najít místního šerifa, tedy vlastně mého otce. Asi bych si měla začít zvykat na oslovení táta. Ale vůbec nevím, jak bude reagovat, až mě uvidí.

Projíždím tak městem a pohled se mi upne na partičku lidí, která jde směrem k místní policejní stanici. Nevím proč, ale ta parta mě nějakým způsobem uchvátila. Byly v ní tři dívky zrzka, černovláska a krátkovlasá bruneta se světlými konečky. A kolem nich byli tři kluci. Dva černovlasý a jeden s hnědými vlasy, ten hnědovlasý mi přišel odněkud povědomý, ale nevím odkud. Každopádně díky nim, teď vím, kde hledat šerifa. Na policejní stanici, kam jdou oni.

*****

Vešla jsem do stanice. Proti mně šla nějaká policistka. Zeptala jsem se ji. „Dobrý den, nevíte prosím, kde najdu šerifa Lamberta? Potřebují s ním nutně mluvit!" pokusila jsem se o úsměv.

„Ano jděte stále rovně, pak doleva a jste u něj." usmála se na mě.

„Děkuji mockrát." poděkovala jsem a chtěla už jít, když v tom mě ještě zarazila.

„A mohu se Vás slečno zeptat, kdo jste a co mu chcete tak naléhavého??" nesnáším tenhle vlezlý tón hlasu. Bože... Žádné otázky jsem nechtěla...

„To teď není důležité, kdo jsem já. A to, co potřebuji od pana Lamberta, Vás nemusí zajímat. " odbila jsem ji a nezapomněla jsem nahodit "upřímný" úsměv, otočila jsem se na patě a šla přikázaným směrem.

Když jsem došla ke dveřím od kanceláře, zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zaklepala jsem a až hned jsem slyšela dále, vešla.

Jakmile jsem strčila hlavu do dveří první, co jsem uviděla, byla ta parta tří kluků a tří dívek, co jsem viděla předtím z auta. Jeden z těch kluků se zrovna rukama opíral o stůl a vypadalo to, že řešili něco důležitého. Všichni v místnosti na mně upřeli své pohledy.

„Dobrý den" pozdravila jsem. Všichni na mě hleděli jako na mimozemšťana. Přeměřovali si mě pohledem a z očí jim čiřila zvědavost.

„Ahoj, potřebuješ něco?" zeptal se mě podrážděně ten kluk, co se celou dobu opíral o stůl.

„Ano, ale mohla bych poprosit v soukromí? Je to akutní." odpovím a musím se držet, aby mi nezačaly téct slzy při vzpomínce na mámu. Muž za stolem kývl a pokynul partě, aby nás nechala o samotě. Každý z nich, když kolem mě procházel, si neodpustil pohled na mě, jenom jsem se na ně nesměle usmála.

Když byli pryč, promluvil muž. „Co potřebujete, slečno?" zeptal se mě s úsměvem na rtech. Hluboký nádech a výdech.

„Jsem tu kvůli určité záležitosti." Odpovím mu trochu nervózně. On nakrčí obočí.

„Jaké záležitosti?" zeptá se podezíravě. Hlasitě polknu. Teď nebo nikdy.

„Isabella Foxter." odpovím s klepajícím hlasem. Muž ztuhne a přeměří si mě pohledem.

„Viktorie?" vydechne se nevěřícně. Přikývnu a usměju se na něj. On se rozejde proti mně, a jak je u mě vtáhne mě do příjemného objetí. Po chvilce se odtáhne. „Jak to, že tu nakonec jsi tak brzy? Čekal jsem vás zítra. Kde je Isabella s Carlosem? A co Sydney?" vyptával se. Při zmínce o nich mě bodlo u srdce a odvrátila jsem pohled.

„Mrtví." špitnu a cítím, jak se mi derou slzy na povrch, avšak já jim to nepovolím. Ne teď!

„Co se stalo?" vyhrkl nevěřícně.

„Napadla nás smečka a ... Carlos se Sydney to nepřežili ihned, Isabella ještě žila a řekla mi v posledních slovech, ať odjedu sem a najdu tě." Odpověděla jsem mu. Nechtěla jsem říkat podrobnosti. Podívala jsem se na něj a on jenom chápavě přikývl a opět mě vtáhl do objetí.

„Prý mám bratra." Prolomím to nepříjemné ticho. On se na mě vřele usměje.

„Ano máš bratra. Thomase. Ale neví o tobě. Neví, že má sestru. A to s Isabellou je mi líto. Ale hlavně, že seš ty v pořádku. Ale myslíš si, že se ta smečka nevzdala?" řekl se starostlivým hlasem.

,,Bojím se, že o ní ještě uslyšíme... " špitla jsem a sklopila pohled na moje nohy. Táta ke mně přišel a zvedl mi hlavu.

„Neboj se, my to zvládneme. A teď pojď, musím ti někoho představit. " řekl s radostným hlasem.

Vyšli jsme ze stanice a naskočili k němu do auta, jeli jsme, pro mě, neznámo kam. Mé auto prý potom někdo odveze. Cestou jsem se dozvěděla, že jedeme domů.

*****

Musím uznat, že je to vcelku dost velký dům. A vypadá i útulně.

Když jsme vešli do domu, přešli jsme zřejmě do obývacího pokoje. Ale tam jsem se zastavila nad tou partou z dneška. Seděli tam. Zrzka seděla vedle hnědovlasého na pohovce. Černovláska seděla na klíně černovlasého, ze kterého jsem cítila nejen obyčejného vlkodlaka, nýbrž alfu. Oba seděli v křesle, naproti nim seděli ve stejně poloze ten druhý černovlasý a ta krátkovlasá. Jakmile si mně všimli, promluvila zrzka.

„Ahoj já jsem Rachel. A doufám, že budeme kamarádky." Představila se s milým hlasem.

„Ahoj já jsem Viktorie, ale říkejte mi Tori nebo Vicky, díky. " představila jsem se nazpět a jen co jsem to dořekla, najednou ze sebe shodil černovlasý černovlásku a odběhnul někam pryč.

„Řekla jsem snad něco špatně?" zeptala jsem se smutným a nechápavým hlasem.

„Ne to není tvoje chyba, naše kamarádka se jmenovala Viktorie a byla to Jamesova holka..." odpověděla mi ustaraným hlasem Rachel.

„A co se s ní stalo?" sakra proč se ptám?! Bože, jsem tak ubohá...

„Zemřela.. Byla zavražděna.. " špitne tiše Rachel. Hledala jsem co nejrychlejší vodítko, jak pryč z tohohle téma, ale nemohla jsem na nic přijít! Díky Bohu se ozvala další dívka.

„No nic, já jsem Natasha, ale spíš Nat a také doufám v to, že budeme dobré kamarádky, a teď jestli mě omluvíš, jdu za Jamesem." usmála se na mě a odešla. Byla to asiatka, ale byla na ní vysoká, možná trochu vyšší než já a to já jsem poměrně vysoká.

Přešla ke mně krátkovlasá dívka, moc z jejího výrazu nečišelo nadšení. „Čau, já jsem Lexi. A radím ti, dej ruce pryč od mého kluka!" vyhrkla na mě, ukazováčkem mě šťouchala do hrudníku a probodávala mě pohledem. Jen jsem na ní vykoupila oči a ona mezitím odešla pryč z místnosti.

„Ehm, promiň, ona taková není je jenom... jak to říct..." promluvil ke mně kluk, který měl oči, které jsem už někde viděla. Nedopověděl to, protože jsem mu skočila do řeči.

„Důrazná?" snažila jsem se jedním slovem popsat její osobnost. On se uchechtl.

„Jo, jinak já jsem Thomas." představil se mi. Počkat, tohle to je můj bratr? Aha... Už vím, kde jsem viděla ty oči.. Máme je stejné. Stejně smaragdově zelená. No, představovala jsem si nějakého ňoumu po tom, co mi o něm táta vyprávěl cestou sem.

Už zbýval jenom ten hnědovlasý. Přísahám Bohu, že jsem ho někde viděla! Nic, sedí pořád na té pohovce a je hypnotizován zemí a není mu vidět do očí. Náhle se ozve Rachel.

„Dunbare! Ty se neumíš nepředstavit?!" křikne na něj hystericky. POČKAT!! Řekla DUNBAR?!

„Myslím, že to totiž není nutné Rachel, viď, Vicky." odpoví jí a upře na mě své nebesky modré s nevinným úsměvem. Já tam stála jako přimrznutá. Tohle jsem opravdu nečekala. Nečekala jsem, že se ještě někdy uvidíme.

„Ahoj Vicky, dlouho jsme se neviděli." pozdraví mě, stoupne si a ruce si dá do kapes u kalhot.

„Vy dva se znáte??" zeptá se nechápavě Rachel a ukazuje nechápavě mezi mnou a Liamem.

„Ano známe.. a jak dlouho..."