Herdyn

Kapitola 5. - Rande?! : 1. část.

Naprosto nádherného obrázku si raději nevšímejte. :D Já jen nevěděla, co sem dát. :D I když ty oči...:333 Naprosto nádherný obrázek nejde vidět xD Jinak to bude na dvě části. ;) Ale pokusím se je napsat dneska. :)
 Proč jsou tyhle dvě kapitoly (rande 2. část) tak neoblíbené? :D Mně připadají docela fajn. :( T-T -Anett z budoucnosti.

Ale nejdřív si dáme fakty:
1. Chodil s Lizz sedm let.
2. Má rád blondýny.
3. Oblíbená tyčinka je Bounty. (mám tady od ní krabici :33)
4. Rád si tyčinky namáčel v kakau, prý je to "ňami".
5. Na streamech papká většinou veřeči a jí ji asi 2 hodiny, páč při tom hraje.
6. Žije u rodičů kvůli Vysoké.
7. Furt hraje Garena. "-.-

Uběhl týden od akce, na které jsem byla s Herďou, Lizz, Helinorem a Jirkou. Alex Pavlíka furt nemusí, ale mně je to jedno. Každopádně se mi od akce neozval, což mě mrzelo a jak říkal, že se Lizz nezbavím, tak to taky nebyla pravda. Lizz se mi vůbec neozvala ani nic podobného. Každopádně to se změnilo dneska ráno.
Vstala jsem a šla si dolů pro snídani. Měla jsem v plánu zůstat doma a lenošit. V pokoji jsem si zapla noťas a chtěla si zahrát TS4. Chodila jsem po pokoji a snažila se najít sluchátka. V tom mi zazvonil mobil. Vzala jsem ho a uslyšela známý hlásek: "Ahoj, neruším?" na tváři se mi hned rozil úsměv, když jsem poznala Pavlíka.
"Dobré ráno a ne nerušíš, co potřebuješ?" zeptala jsem se.
"No, v podstatě nic. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bys se mnou nezašla ven. Na akci jsme si moc nepokecali a no..tak." řekl a já poznala, že je trochu nervózní.
"To jako..rande nebo tak něco?" podivila jsem se, ale hned jsem zalitovala, že jsem to řekla.
"Nene, tak bych tomu neříkal. Jen jsem myslel, že by to mohlo být fajn. Přátelsky si popovídat a něco podniknout."
"Aha, jo jasně. To by bylo fajn. Mohli bychom jít třeba do kina (nečekaně). Dávají *nějaký moc super film, který nás bude oba hrozně bavit*." navrhla jsem s nadějí, že mi to vyjde.
"Tak jo, žádný problém. V kolik to je, abych věděl, kdy tě vyzvednout?" zeptal se.
"Ehm..asi v šest. Minutku." řekla jsem. Rychle jsem do vyhledávání dala název kina a podívala se, kdy film hrajou. "Jo, v šest." dodala jsem, když jsem si to ověřila.
"Bezva, tak se u vás stavim. Zase na hřišti?"
"Jo."
"Dobře, tak se zatím měj." rozloučil se a típl hovor. Proč mi každý závěsí dřív, než se stihnu rozloučit?
Takže jdu dneska zase ven s Herďou! Ale tentokrát sama! Tentokrát jsem tolik nestresovala a ani jsem hned nevolala Alex. Stejně říkala, že nebude doma. Jenže teď co s rodiči. Do práce půjdou až zítra, tak musím něco vymyslet. Třeba bych jim to ale říct mohla..že je to kamarád a půjdem spolu ven. Pf, jenže já nevěřím tomu, že by nejančili, ale asi nemám jinou možnost, ale řeknu jim to až u oběda.
Řekni jim to, řekni jim to! ozýval se stále hlas v mé hlavě, ale já ho nechtěla poslechnout. Máma tátovi přidávala brambory a já se přehrabovala v téměř netknutém mase.
"Zlato, nechutná ti?" zeptala se máma, když se na mě podívala.
"Chutná, jen..bych vám chtěla něco říct." řekla jsem a snažila se, aby to neznělo moc vážně.
"Povídej." usmál se táta. Máma si sedla a dívala se na mě.
"Ehm, jeden kamarád mě pozval ven a já bych s ním moc ráda šla.." dostala jsem ze sebe.
"Vážně?" povytáhl obočí táta. Máma mlčela a to se mi vůbec nelíbilo.
"Jo, ale nebojte. On je slušný a fajn a já bych s ním fakt, fakt, fakt moc ráda šla." řekla jsem a doufala, že mi to klapne.
"A kolik má let?" zeptala se máma. Konečně.
"No, asi kolem dvaceti. Né-li méně." pokrčila jsem rameny. Popravdě nevím, kolik má, ale netipuju to na více, než 20.
"No dobře, takže ten mladík k nám dneska přijde, tak doufám, že nás aspoň představíš." řekla máma. Sakra! Já doufala, že ji to nenapadne.
"Moc rád bych viděl toho, kdo chce mou dcerušku." dodal táta hlasem: jestli-je-to-nějaký-feťák-nebo-magor-tak-si-mě-nepřej.
"Ehm, tak jo..to bude super." zaradovala jsem se falešně.
"Jinak chceš přidat?" usmála se mamka. Zakroutila jsem hlavou a sklonila hlavu. Sakra!  proběhlo mi hlavou.
Myslela jsem, že se zblázním. Herďovi jsem se nemohla dovolat, tak jsem mu aspoň nechala SMS. Nic moc zajímavého se nedělo, prostě jsem hrála hry, zacvičila si, četla si..no normálka. Kolem páté jsem začala stresovat. Měla jsem úžasný outfit, který tvořily uplé černé rifle a triko s dlouhým rukávem, které má vzadu velký výstřih. Nic jiného by mi ani neprošlo, věřte mi. Vlasy a make-up jsem nehodlala nijak moc řešit. Vlasy rozpuštěné a řasenka s leskem to jistily. Chvilku jsem chodila po pokoji. Pak jsem Pavlíka vyhlížela z okna. Doufám, že tu SMS dostal, protože mi neodepsal. Vyhlížela jsem ho asi 15 minut, až jsem konečně poznala jeho auto, jak zastavuje před našim domem. Sletěla jsem dolů ke dveřím a rovnou mu už otevřela. Zrovna vycházel z auta. Měl na sobě košili s rukávy nad lokty a džíny. "Ahoj. Promiň, že jsem ti neodepsal ani nezavolal, ale když jsem si přečetl SMS, tak se mi vybil mobil." usmál se na mě omluvně.
"Odpuštěno." oplatila jsem mu úsměv. Přišel až ke mně a náhledl do domu.
"Hádám, že vaši to moc nepochopili, co? Ale v klidu, už jsem si tohle párkrát zažil." mrknul na mě a já se začervenala.
"Zlato? Už je tady?" uslyšela jsem mámu.
"Joo!" zavolala jsem. Za chvilku se za námi objevila moje mamka.
"Zdravím." usmál se Herďa.
"Ahoj." pokývla mu máma. Chvilku bylo ticho. "Ale zlato, můžeš ho snad pustit dovnitř, ne?" řekla mamka a usmála se. Uhnula jsem, aby mohl Pavlík vejít dovnitř. Přišel sem i táta. Bože, tohle asi nepřežiju.
"Tati, tohle je Pavel." vyhrkla jsem.
"Těší mě." usmál se Herďa a podal tátovi ruku. Ten mu ji neochotně stiskl a pokývl.
"Takže ty si ten, co si chce dnes odvést moji dceru?" táta se na něj díval pohledem -jestli-jí-něco-uděláš-tak-tě-zabiju-ona-je-moje-princezna.
"Jo, to jsem já." usmál se Herďa a já bych se nejraději odstřelila.
"Hele my bychom už měli jít." řekla jsem dřív, než si táta dojde pro nůž. Díval se na něj fakt hnusně. Kdyby měl místo očí lasery, tak je z Herdyna popel.
"Dobře, tak se bavte." usmála se máma, ale byl to úsměv hraný. To jsem poznala. Táta nic neříkal, ale přestal aspoň tak nenávistně mhouřit oči.
"Rád jsem vás poznal." řekl Herdyn a já ho už tlačila ven.
"Uvidíme se později!" zavolala jsem za našima. Mamka nám zamávala a táta jenom zabručel něco na způsob 'nazdar'. Když se zavřeli dveře, tak jsem si oddechla.
"Páni. Ti mě asi hodně nesnáší, co?" řekl Herďa.
"No, na seznamu oblíneců zrovna nejsi.." řekla jsem s chabým úsměvem.
"Klid, za chvilku poznají, že se není čeho bát." otevřel mi dveře a já si sedla do auta.
"Hm, snad. Jinak..tobě je dvacet, že?" blbý dotaz a vím to, ale..no co, už jsem to řekla.
"Dvacet čtyři." opravil mě a připoutal se. No nazdar. Tak to je o 6 let starší..
"Bezva." šeptla jsem a auto se rozjelo...