Herdyn

SPECIÁL - Baxovo rande

ZDRAVÍM! Ačkoli tenhle příběh oficiálně čtou dva lidi, tak i přesto...jsem se rozhodla napsat tenhle speciální díl...po několika měsících... šťastný Nový rok 2016! :D Ale no ták, prostě nebyl čas a nálada, ale za to tady máte speciál, který se pokusím natáhnout tak na 4 tisíce slov...no, uvidíme jestli to dám a enjoy...:)

Fakty o Baxtrixovi:
1. IZI (jak dva čízy, jak když ty vole..Tom tahá..Jerryho z díry)
2. Platina4ever
3. Má opravdu velký talent naštvat Herďu během 5 sekund.
4. Několikanásobný mistr v Lolku.
5. Jeho skill tomu opravdu odpovídá ...Kappa...
6.  Říkal si hurikáááááán
7. Salty Army
8. Je malý
9. Vykráááftit

A na závěr jeden citát :
„No v Praze to asi bude, ale nevím jestli to bude v České republice."
                                                                                                                             -Bax 2015
A ještě jeden:
„Kámo neřeš, prostě vyhrávej."
                                                  -Bax 2015

Na úvod by bylo asi dobré říct, že si plně uvědomuji to, že to tady časově nedává žádný smysl. Vlastně jsou tady stále prázdniny a... Baxtrix by tu vůbec neměl být, ale je to FANFIKCE, takže se věci ohledně času a toho, aby vše sedělo, jak v reálu prostě musí kappičku změnit... dobře už jsem zticha a jdeme teda na to. :D Jinak neumím psát za kluky, ale budu se snažit. xD

Baxtrix
               ...několik dnů před tím, než se Herďa rozhádal se Sam...
Jel jsem do Třebíče s tím, že s Pawlem natočíme sto panáků za sto minut. Kdyby (já už chtěla napsat Star Wars..xD) Sub Wars nedopadly remízou... nah, proč prostě nemůže přiznat, že prohrál? Každopádně jsem se těšil, protože videa s Herďou mají vždycky obrovský úspěch, i když jsme se teda nedomlouvali ke komu na kanál to půjde.
Byli jsme domluvení, že mě Herďa vyzvedne před autobusovou stanicí. Vystoupil jsem ze dveří a rozhlížel se do všech stran, jestli neuvidím mého dobrého kamaráda. Nic! No to si snad ze mě děláš p*del, že na mě zapomněl?! Rychle jsem vytáhl svůj telefon a už ho vytáčel. Chvilku to zvonilo, ale nakonec jsem uslyšel to jeho krásné: „Haló?"
„Herďo?"
„No co je?" on na mě opravdu zapomněl!
„No já už jsem tady!" lidi kolem mě si asi mysleli, že mi hrabe, protože jsem docela křičel. Raději jsem teda poodstoupil kousek dál.
„Kudla co? Baxi! Vždyť si měl přijet až za hodinu!" Pawel zněl docela překvapeně.
„Psal jsem ti, že přijedu dřív...áh, proč si nikdy nezapneš ten tvůj ajfoun?" Jestli jsem byl naštvaný? Kappičku.
„No tak promiň, hele jedu pro tebe jo? Zůstaň tam, kde jsi."
„A kam bych asi chodil?" neodpustil jsem si poznámku, kterou ale Herdyn už neslyšel, protože típl hovor a...no asi jel pro mě. Sedl jsem si na lavičku, co byla blízko mě a podíval se na zprávy na facebooku. Usmál jsem se, když jsem viděl, že mi odpověděla. Můj úsměv se ještě více zvětšil, když jsem zjistil, že je právě teď online. Začal jsem si s ní teda psát...
Psalo se mi s ní tak dobře, že jsem si ani nevšimnul Pawla, který stál nade mnou a tvářil se dost netrpělivě. Zvedl jsem hlavu a nervózně se usmál.
„Už si skončil nebo si mám dojít pro parkování na další dvě hodiny?" usklíbl se na mě a já jsem mu úšklebek hned vrátil.
„Hele já nevím, kdo z nás na koho zapomněl." řekl jsem a posbíral si věci, které tvořili jeden baťoh. Nebyl jsem si jistý, jestli u Herdyna zůstanu spát a nebo stihnu autobus, který jede v devět večer. No, ještě uvidíme.
„Už jsem se ti omluvil a teď dělej. Fakt nechcu platit pokutu." pobídl mě Pawel. Prokroutil jsem oči a vydali jsme se k němu. V autě se nic moc nedělo. Co by se v něm taky mělo dít že? Chtěl jsem se s Herďou domluvit na tom videu, ale pokaždé, kdy jsem promluvil, tak mě seřval, že se musí soustředit. No aspoň, že ona mě nikdy neodmítne.
Zaparkovali jsme a mířili do Herdynovy vily. Hned jak jsme došli dovnitř, tak nás uvítala paní Mikešová, která mě ale popravdě nemá příliš v lásce, nebo mně osobně to i tak připadá. Každopádně to nemění nic na tom, že my jsme mířili do obýváku.
„Počkej, počkej. To budeme točit tuhle challange, když tady máš mamku?" zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že se s největší pravděpodobností ožereme jak prase a on má doma matku.
„Prosimtě však ona bude nahoře a nebude nás řešit. Kolikrát jsem tu měl Drunk Stream a co? Myslíš, že mě snad vyhodila?" řekl Herďa jakoby o nic nešlo. Podíval jsem se na něj, moc dobře si pamatuju, že jednou ho málem vyhodila, ale nebylo to nic vážného.
„To se nepočítá. Jinak nemáš hlad? Máme tady ještě... řízek a hmm, sekanou?" zeptal se mě starostlivě Herďa.
„No jasně. Hlad? Ale jo." přikývl jsem. Stejně jsem museli jít do kuchyně, protože v ledničce máme piva.
Pawel vytáhl řízky (tvl proč to zní divně? :D) a bramborový salát. Jedli jsme a řešili věci ohledně videa a taky jestli bych tady mohl zůstat přes noc, kdyby se náhodou něco stalo. Nějak jsem měl zlé tušení, že to neproběhne úplně bez problémů...
Ačkoli jsme točit chtěli začít tak ve dvě nebo ve tři odpoledne nakonec jsme začali až v pět. Předtím jsme totiž ještě byli dokoupit piva. Ano, ano vím. Jsme naprosto připravená a naprosto úžasná dvojice, která má vše připravené několik dní dopředu a nemusí potom nic shánět... ale aspoň jsem měl krásnou prohlídku po Třebíči, která vedla od Herdynovy vily až po obchod, který byl ale překvapivě daleko a když jsme se vrátili, tak jsme museli ještě chystat věci na točení a jestě k tomu jsme jedli, protože... jsme prostě nenažraní no. Ale tak kdo odmítne řízky od paní Mikešové?
„Ty Herďoo? Nezdá se ti, že ty světla jsou křivě?" kontroloval jsem je a stále se mi zdálo, že prostě nejsou rovně.
„Ježiši ty taky musíš vidět na všem nějakou chybu. Vždyť jsou naprosto rovně." řekl Pawlík, který byl už asi opravdu natěšený na to, až tady budeme zvracet do kýblu.
„Ne, ale tak jako, když už tak to musí nějak vypadat." pokrčil jsem rameny.
„Prosimtě poď už." povzdechl si Herďa. Naposledy jsem se podíval na světla a ještě je kappičku poupravil. Ono jako venku bylo dost světlo to ano, ale tak kvalita videa #1. (navíc se nedá odhadnout, kdy to sakra točili -.-) Zapnul jsem teda kameru a šel si sednout vedle Herdi.
„Tak jo lidi, vítám vás u svýho tak nějak prvního oficiálního čelindžu (on to tak řekl, tak pšt!) Tenhle bazerant mě do toho ukecal," Herďa se podíval na mě a já se překvapeně zatvářil. Sakra cože? Jak já? No dobře, byl to můj nápad, ale... no dobře byl to můj nápad. „už asi podle názvu jste zjistili, že to je sto panáků piva za sto minut. Pro ty, co neví, tak každou minutu si dáme jednoho panáka piva. Jo a samozřejmě jsme si připravili tady takhle..." Herďa se ohnul vedle sebe a vytáhl obrovskou bednu plnou piv.
„No počkat počkat. To jich je tolik?" přerušil jsem ho.
„Baxi prosimtě byl to tvůj nápad a..proč vůbec teď do toho kecáš?" jéžiš už jsem ho zase naštval.
„Promiň, ale já chci dojít domů bez toho, abych skončil na záchytce." řekl jsem něco na svou obranu.
„Byl to tvůj nápad." řekl znovu a tentokrát to i zdůraznil Herdyn.
„Fajn, fajn..už jsem zticha." dal jsem ruce na znamení, že se vzdávám a začal vyndávat piva.
„No když se na to tak koukám, tak se mi chce už blejt teď." jo, Pawle... to mně taky.
„Neboj, jsou to jenom desítky." řekl jsem. Tak musím vypadat trochu drsně ne?
„Takže asi začnem, ne?" Herďa už začal otvírat první lahev.
„Jasný, já jsem připraven." řekl jsem odhodlaně a... začalo to.
Během těch sto minut jsme se stihli oba dva několikrát vyzvracet, zazpívali jsme si, já jsem vyslechl, jaký jsem debil, že jsem tuhle čelindž navrhl, ale i přesto to byla sranda. Dobře, nebyla, ale aspoň jsem to nemusel dělat sám. Ke konci jsem už jen tak malátně seděl vedle Pawla, který se loučil s dívaky a taky mě nezpomněl nazvar čur*kem a vyčítal mi, že jsem ho do tohohle donutil, ale v pohodě, já jsem na tohle zvyklý a spíše jsem jen ležel a ukazoval Herďovi na gauči srdíčko. Nakonec po tom, co se Herďa vykecal o tom, jaký jsem dement jsem se rozloučil s dívaky i já a pak jsem oba romanticky zamávali. Podívali jsme se s Herďou na sebe -romantická chvilka- „Ty seš fakt kok*t víš to?" řekl mi Herďa a tuhle romantickou chvilku naprosto zničil. Na to jsem se jen připitoměle zasmál. Já už ani pořádně nevnímal. Moc toho nesnesu, protože nejsem opravdu ten typ, který pije několikrát do týdne a když už tedy si někdy dám s kamarádama, tak jsem ten první, který se vyklání z okna a který je naprosto, ale naprosto na sračky.
Musel jsem zůstat u Herdi přes noc, protože jsem to docela nezvládal. Naštěstí s tím Herďa ani paní Mikešová s mými rodiči neměnili problém. Měli jsme takový velmi romantický večer, který se zakládal na tom, že nám bylo oběma špatně a že jsem spal na gauči. Ať žije přátelství! Ráno jsem se probral kolem osmé ráno. Na to že byl víkend a na to, v jakém jsem byl včera stavu jsem vstal brzo. Každopádně jsem se rovnou mířil podívat do kuchyně, jestli tam neuvidím Herďu. Byla tam jen paní Mikešová.
„No to je dost, žes vstal." řekla a podala mi hrnek s čajem.
„Vždyť je teprve osm." what? Však je osm ne?
„Je půl desáté. Dojdu pro toho druhého. Jéžiš, co jste to zase vymysleli." paní Mikešová už rovnou mířila za Herdynem. Sakra co? Jak půl desáté? To jsem fakt tak blbý a nepoznám ani jak vypadá desítka? Tak či tak jsem si sednul ke stolu a popíjel čaj. Autobus mi jede v jedenáct, takže nespěchám. Za chvilku sem přišel i Pawel, který taky nevypadal zrovna moc dobře.
„Překrásné sobotní odpoledne." usmál jsem se.
„No nazdar. Přežils to na tom gauči?" zeptal se mě Pawlík a šel si udělat kávu.
„Em, hádám, že ano. A co ty? Jak ti je?" usrnknul jsem si čaje. Herdyn na mě hodil jen nenávistný pohled. Musel jsem se zasmát.
Uklízel jsem si věci do baťohu a když jsem akorát šel pro mobil, uviděl jsem, že mi bliká upozornění na facebooku. Byla to zpráva: Dobré ráno, doufám, že ta vaše challenge  dopadla dobře a že se ti nic nestalo. :P Jinak platí ten náš sraz dneska v jednu? Počkat...počkat, sraz?! Sakra! No v pohodě, stíhám, takže nemusím stresovat. S úsměvem na tváři jsem jí odepsal: Dobré odpoledne :D Jen tak tak, ale jsem živý! Jinak jasně že ten sraz platí! :P 
„Komu píšeš?" vyrušil mě Herdyn a já se lekl.
„Pawle! Chceš, abych dostal infarkt? Staší ten Outlast..." zamračil jsem se.
„Možná... Ale ne fakt, jestli maj rodiče problém s tím, žes tu zůstal..." už zněl trochu vážněji.
„Ne, ti jsou v klidu. Hah, jen jsem odepisoval kamarádce." pokrčil jsem rameny.
„Jo tak kamarádce?" náh, proč jsou všichni takoví? To, že si napíšu s holkou neznamená, že je to hned vztah, neznamená to, že ji mám rád, neznamená to sakra že vůbec znám její jméno! I když ho napsané na profilu, ale...to je jedno.
„Nech si to. Je to kamarádka ze školy. Zakecali jsme se na chodbě a od té doby si píšem. Tečka." uzvařel jsem tohle téma. Herďa se jen 'nenápadně' chichotal. Prokroutil jsem oči ale neřešil to.
Jeli jsme zpátky na autobusovou zástavku. Stíhali jsme jen tak tak. Herďa mě vysadil na parkovišti, rozloučil se semnou a potom už jel zpátky. Já jsem mířil na bus. Utíkal jsem jako o život, protože jsem měl asi jen pět minut. Naštěstí jsem doběhl zrovna, když autobus zastavil. Sedl jsem si úplně dozadu a psal si s Áďou. Vedle mě se nacpala nějaká bába. Nic proti starým lidem, ale otravovalo mě, že mi neustále mlela něco o tom, jak dřív nebyly telefony.
Autobus zastavil a já jsem mířil domů. Pořád jsem si hlídal čas, protože jsem měl mít ještě schůzku s Áďou. Chodila do nižšího ročníku než já, takže jsme se ve škole moc často neviděli. Taky bydlela docela daleko. Do školy dojížděla. Málem jsem vrazil do dveří, když jsem se jí snažil odepsat. Pořád mi bylo trochu blbě, ale rozhodně nic, co bych nezvládnul. Když jsem přišel domů, tak jsem rovnou šel nahoru do pokoje a uklidil si věci z baťohu. Dal jsem si sprchu, převléknul se do černého trička a džínů. Ano, můj vkus je velmi vytříbený. Nakonec jsem ještě dole prohodil několik málo slov s rodiči a už mířil na náměstí, kde jsme se měli setkat. Bylo hrozné horko a já umíral, když jsem na ni čekal. Každou minutu jsem kontroloval telefon, protože měla 15 minut zpoždění. No jo, typická holka. Nakonec jsem ji zahlédl. Mířila ke mně rychlou chůzi a vypadala... úžasně. Měla na sobě růžový crop top a světle modré kraťasy. Blonďaté vlasy se jí pletly do obličeje a ona si je každou sekundu oddělávala z jejích velkých modrých očí. Jen jsem chvíli zíral, ale nakonec se k ní s úsměvem rozešel.
„Ahoj. Promiň, jdu pozdě, ale brácha..." byla celá zadýchaná.
„V pohodě. Tak, co budeme dělat?" fakt dobrá otázka. Pozveš holku ven a zeptáš se jí, co chcete dělat. Jenže já jsem neměl žádný plán, protože jsem byl u Herdi a tak no... Sakra tak takhle na ni asi dojem neudělám, co?
„Noo, vlastně jsem myslela, že bychom mohli zajít na zmrzlinu. Chci říct, je děsné horko a já mám ukrutnou chuť na něco studeného." usmála se.
„To zní dobře. Jdem." kývnul jsem hlavou a rozešli jsme se směrem město. Popravdě zmrzlina tady byla na každém rohu.
„Kolik?" zeptal jsem se, když jsem zmrzku objednával u okna. (pšt! Princezna si to takhle vyžádala :D)
„Dva kopečky...jahodové." řekla Áďa. Já jsem měl jen jeden kopeček čokoládové. Jo, jo...super, co? Ale ne, bylo to fajn. Šli jsme na náměstí, kde jsme si sedli na lavičku.
„Tak povídej, jak bylo u ehm, toho Herdyna?" zeptala se mě.
„No, když zapomenu na to, že na mě zapomněl a musel jsem trčet půl hodiny před autobusovým nadražím, tak to bylo docela fajn." řekl jsem tak nějak neutrálně.
„Hm... A ta challange?" už jenom při vzpomínce na to jednu skleničku piva se mi udělalo zle. „ah promiň, asi to není nejlepší otázka." zasmála se. Sakra, ona má tak krásný smích! Musel jsem se na ni prostě usmát. Prostě musel. Ona byla tak hrozně roztomilá. A ještě když lízala tu zmrzlinu..hmmm...
„Ale ne je to v pohodě. Vlastně to dopadlo mnohem lépe než jsem si myslel." řekl jsem sebevědomně.
„No tak já se na to pak podívám." řekl Áďa s malým úšklebkem. 
„Ježiši...tak fajn. Aspoň tam pak hoď lajk, jo?" pozasmál jsem se.
„Neboj, pro tebe ho hodím vždycky." mrkla na mě.
„No ono to vlastně asi půjde na Herďův kanál." pokrčil jsem rameny.
„Tak mu mám dát dislike?" ušklíbla se.
„No, to nemusíš, ale aspoň se o mně nezapomeň zmínit v komentáři, jo?" vážně vedeme konverzaci o tomhle? Jo, asi ano. Jenže k mému překvapení mi to nevadilo.
„Jasně, napíšu tam, že bez tebe by to nebylo ono." šťouchla do mě Áďa.
Mluvili jsme skoro o všem možném. O škole, streamech, Lolku, našich zájmech...
„Dá se říct, že jsem sportovně založená, ale to ještě neznamená, že jsem dobrá a nebo že mě to baví. Chci říct, je docela otrava, když se snažíš, nepovede se ti to a nikdo to nechápe a všichni tě ale naprosto..." říkala Áďa a já ji přerušil: „Zflamejí, ano já vím." o tomhle mi mluvit nemusela. Naprosto jsem jí rozumněl. Jo prostě flamit junglera je strašně jednoduché. Nepřišel si na gang, přišel si na gang, stealnul si kill, nevzal si ten kill, jsi nafeedění, feedíš..všechno je špatně. A můj Udyr je přitom nejlepší! (takhle určitě přemýšlí Bax...)
„Em, jasně. No fajn nechme moje zájmy být, co ty?" koukla na mě.
„Já? Ehm, no jak víš, tak streamuju a v podstatě to tvoří většinu mého volného času, protože mluvit s diváky je hrozně fajn pocit, i když tě teda většinu času hejtí. Ale tak, když se můžu setkat s Herďou nebo s jinými kamarády tak jsem samozřejmě taky rád. Proč mám pocit, že dneska zním jako dement?" řekl jsem a poslední větu si šeptnul pro sebe.
„Haha. Že by nějaké vedlejší účinky z té vaší chlastací challenge?" zasmála se Áďa.
„Hele! Já jsem toho vydržel dost." zamračil jsem se.
„Ale jdi, proč si prostě nepřiznáš, že neumíš pít?"
„Máš jediné štěstí, že si tak malá a roztomilá, jinak bych tě něčím trefil." odsekl jsem.
„Tak já jsem roztomilá, joo?" zvedla významně obočí. V duchu jsem si dal tak nejmíň davcet facek. Já jsem debil!
„Em, em...možná. Trochu." zakoktal jsem.
„Ale ne to je v pohodě. Popravdě...ty taky nejsi ten nejhorší společník a no tak." začervenala se trochu Áďa. Definice roztomilosti? Tak to bude ona. (romantik xDD)
Nějakou dobu jsme se jen procházeli a pak jsme zašli do kina. Původně jsme tam jít nechtěli, ale hráli film, který Áďa chtěla hrozně moc vidět. Už ani nevím, jak se to jmenovalo, byla to děsná kravina, ale tak co bych pro ni neudělal, že? Bylo to o nějaké ženské, co měla ráda dva chlapi a pak se nějak transformovala do jiné ženské a pak jsem usnul..a pak mě už budila Áďa. Naštěstí jsem ji ukecal, že jsem nespal, ale že jsem jen prostě měl zavřené oči. Ehm, jo, jsem fakt dobrý lhář.
Film trval naštěstí tak hoďku a půl. Šli jsme z kina. Už bylo kolem šesti.
„No, takže tady to bude asi sbohem." řekla Áďa před kinem.
„Vlastně jsem přemýšlel nad tím, že bych tě doprovodil domů. Víš, jsi hezká a no, mám o tebe strach." řekl jsem a prohrábl si nervózně vlasy.
„Páni, tak to bych asi neměla odmítnout." věnovala mi úsměv, který jsem jí s radostí opětoval a nabídl jí rámě. Jo, jako pravý gentleman. Rámě Áďa přijala a už jsme spolu šli k ní domů. Cesta byla brutálně dlouhá, ale já jsem si ji užil. Když jsme došli k jejímu domu už sezačalo stmívat.
„Díky za doprovod." řekla Áďa a opřela se o dveře.
„Není zač." usmál jsem se jako dement. Bylo ticho, které jsem ale po chvilce přerušil: „No, tak tady se už asi musíme rozloučit..."
„No víš, vlastně moji rodiče nejsou doma a... když už jsi tady, tak bychom možná mohli kouknout na nějaký film a dát si pizzu." řekla trochu nejistě Áďa. Já jsem se na ni překvapeně podíval.
„Proč ne. Pokud ti to nevadí, rád se zdržím." pokrčil jsem rameny. Ona se celá rozzářila. Dohnalo mě to k úsměvu. Zase. Áďa otevřela dveře a vešla dovnitř, já jsem šel hned za ní. Vyzula si boty a já to trochu neochotně udělal po ní.
„Ségra? To seš ty?" ozvalo se ze shora.
„No nazdar." špitla si pro sebe.
„Děje se něco?" zeptal jsem se. To už ale dolů ze schodů mířil vysoký špinavý bloňdák v nátělníku a třičtvrtečních džínech.
„Štěpáne! Neměl si být s Ondrou a Dominikem?" dala si ruce v bok Áďa. On se taky jmenuje Štěpán? Náhoda? Nemyslím si...
„A neměla si ty náhodou být doma a uklízet?" ušklíbl se na ni její bratr a pak se podíval na mě. „tak mě aspoň představ, ne?"
„Fajn. Brácho tohle je Ba-Štěpán. Em, Štěpáne tohle je můj bratr Štěpán." moc Štěpánů na mě! Už ani nevím ke komu z nás dvou vlastně mluvila.
„Těší mě." řekl jsem naprosto s kamenným výrazem. Její bratr jen zafrkal.
„Musíš ho omluvit on je..idiot." otočila se na mě Áďa a já se malinko pousmál.
„Idiot jo? Já nevím, kdo z nás dvou si tu vodí nějaké magory, co potkal před deseti minutama." Štěpán už zněl docela naštvaně. Chtěl jsem zakročit, ale udržel jsem se.
„Nech toho! Vždyť se mnou chodí do školy a když ti tu vadí tak vypadni." skřížila ruce na prsou Áďa.
„Zapomínáš sestřičko, kdo je tady starší a kdo ti slíbil, že neprozradí tu drobnost, co se stala s Monikou, takže se uklidni nebo padej i s tím frajírkem." řekl dost agresivně Štěpán.
„To by stačilo. Jestli se chceš nad někým povyšovat, tak si najdi aspoň někoho stejně velkého. Sakra seš její bratr, měl bys ji chránit a ne jí vyhrožovat." jo, možná jsem se kappičku neudržel, ale pořád jsem ho nevypnul nebo tak něco. Navíc jsem si udržoval klidný tón.
„Fajn, ale počkej až dojdou rodiče." odsekl její bratr a zmizel nahoru.
„Sakra! Promiň, já...já jsem nevěděla, že tady bude." Áďa zněla smutně.
„To nic, přece za to nemůžeš." vzal jsem jí kolem ramen.
„Díky, si hrozně hodný." fňukla.
„Prosimtě. Hele, mám dojem, že mi někdo říkal, že bude pizza a film." řekl jsem a doufal, že ji přivedu na trochu jiné myšlenky.
„Jo, máš pravdu. Zajdu ji objednat," pousmála se Áďa a vytáhla si telefon (sakra objednává se to tak nebo ne? :D). „jakou si dáš?" zeptala se mě.
„Asi šunkovou." pokrčil jsem rameny.
„S anansem?"
„Jen to ne. Nesnáším ho." zakroutil jsem hlavou.
„Neva, dáš ho mně." zazubila se Áďa.
Naštěstí nás její bratr neotravoval. Vlastně jen jednou, protože šel za těma jeho kamarádama nebo co. My jsme v obýváku vybírali film a čekali na pizzu. Nakonec jsme vybrali *nějaký boží film, který nás bude hrozně bavit*. Jen co jsme ho zapli, tak dovezli pizzu. Áďa ji sem nesla i s talířema. Sedli jsme si na gauč a pojídali. Áďa si ode mě brala ananas, ale ukrádala si i kousky mojí pizzy!
„Hej! Říkala si, že si vezmeš ten hnusnej ananas a ne, že mi budeš jíst celou pizzu." uklíbl jsem se.
„Kdo ji platil?" opětovala mi úšklebek Áďa a když jsem mlčel tak na mě jen vyplázla jazyk. Po tom, co jsme dojedli jsme šli umýt nádobí a dokonce jsme měli i mini vodní bitvu. Áďa v mokrým tričku? Hmmm...až mi je z toho těsno v kalhotech. (x'DDDDDD To sem nenapsala, že ne? xD)
„Fajn, fajn. Dost! Jsem celý mokrý! A to je to nové tričko!" zamračil jsem se na ni. Mrška jedna! Kdo to bude prát?
„Promiň *smích* fakt promiň *smích*. Jestli chceš, tak nahoře je sprcha a můžeš..si dát tu srpchu. Půjčím ti bráchovo triko a kalhoty." řekla Áďa.
„Hele já nechci otravovat. Zas tak hrozné to není." řekl jsem docela vážně.
„Ale nech toho. Zavedu tě tam." chtěl jsem něco říct, ale ona už mě brala za ruku a táhla po schodech nahoru. Ukázala mi sprchu a její pokoj. Ačkoli jsem protestoval, tak mě nahnala do sprchy. No, tak jsem si tu sprchu teda dal, ale jen pár kappiček vody. Měl jsem kolem sebe čistý ručník, který mi Áďa půjčila. No bezva, teď si připadám jak nějaký chudák, ale ona se stejně nedala nijak..to no, to je jedno.. Stál jsem v jejím pokoji od pasu nahoru nahý a ještě s trochu mokrými vlasy. Áďa mi přinesla čisté tričko.
„Ehm, tady, tady ho máš." Zakoktala se. Trochu trapas no.
„Díky." kývl jsem a vzal si ho. Áďa se otočila a šla dát tričko i moje džíny na topení.
„No, asi si taky půjdu dát sprchu, takže..." řekla trochu nervózně a v rychlosti zmizela do sprchy. Já jsem se mezitím převlékl. Co to vůbec dělám? Jsem v pokoji holky, kterou znám hlavně z messengeru. Její bratr se každou chvíli brátí a když mě tu najde, tak mě zabije. Zrovna, když už jsem si říkal, že půjdu a už se i dokonce chystal vzít věci z topení, které ale byli pořád mokré, tak vešla do pokoje Áďa oblečená v mini kraťasech a volném tričku s docela dost provokativním výstřihem. Ok, asi zůstávám.
„Ještě asi chvilku počkám než se ty věci vysuší.." řekl jsem velmi chytře.
„Víš, jestli chceš, tak tady můžeš zůstat. Brácha se už neukáže, rodiče se vrací zítra a já se tu sama docela bojím, ale jestli chceš jít tak klidně běž." takže ona mě tu chce? Ty jo, to docela mění..fajn, nemění to nic, protože jsem tu chtěl zůstat i tak.
„Nechci otravovat." prohodil jsem.
„Neotravuješ." usmála se na mě Áďa a sedla si na postel. Proti mé vůli se moje nohy rozešli směrem k ní a za chvilku jsem seděl vedle ní. Nedívala se na mě, ale usmívala se.
„Jsi hrozně krásná." (a je to tady xDDD) Ani nevím, proč jsem to řekl. Asi proto, že je to pravda.
„Já? Ne, ne..nejsem." zakoktala a nervózně si upravila vlasy, které jí stejně ale zase spadly do obličeje. Neposedný pramínek jsem jí dal za ucho a usmál se.
„Jsi." šeptl jsem. Chvilku jsme se na sebe dívali. Začal jsem se k ní naklánět. Já, já jsem fakt nechtěl, no chtěl, ale nechtěl jsem ji nějak vystrašit...jenže moje tělo mě vůbec neposlouchalo a za chvilku už jsem jí líbal a ona mi to opětovala! Zajela mi prsty do vlasů a já ji opatrně položil pod sebe na postel. jel jsem jí rukou pod tričko, ale jen na břicho. Dál jsem se neodvážil. Aspoň ne prvních deset sekund. Už bych si sundal moje triko, ale Áďa mě přestala líbat a odrthla se ode mě.
„Promiň, ale nechci to pokazit tímhle. Znamenáš pro mě víc než jen kluk na jednu noc." řekla. Pustil jsem ji a otočil se na bok. Chvilku jsem se na ni díval a pak ji políbil na čelo.
„Chápu tě a souhlasím s tebou." šeptl jsem. Áďa mi věnovala svůj krásný úsměv a potom už se ke mně přitulila a po chvíli usnula. K ránu jsem se opatrně vytratil z její postele. Nechtěl jsem, aby nás takhle našel její bratr nebo rodiče. Převlékl jsem se do svých věcí a věnoval jí poslední polibek na čelo. Pak už jsem se nenápadně vytratil z jejich domů a ještě před sedmou ráno jsem se dostal domů...

4266slov! UŽ MÁM DOST! :D No, snad to jako comeback stačilo. Jinak názor? :D
Všem děkuji za přečtení. <3
IZIBAXČUS