Herdyn

Kapitola 8. - Miluju tě

Páni a dámové já vás srdečně zdravím u dalšího partu téhleté kvalitní a naprosto špičkové  a legální fanfikce o tejpkovi, který má fotku nahoře. (Hledejte si ty fotky na vlastní nebezpečí...) Každopádně jak už jde poznat z názvu - dneska to bude pořádná nálož romantiky, takže se připravte!


Faktíky:
1. Bydlí s Wedrym a Baxtrixem (to není divné)
2. Pravděpodobně žádná přítelkyně
3. Rozesmějí ho černoši
4. Má přes 14,1 K followerů na instagramu.
5. Má tam velmi sexi fotky.
6. Miluje hraní Black Desert

Seděla jsem a mlčky pozorovala, jak Alex tancuje s Dejvem Just Dance 5, co vám povim, Alex má rodinu v balíku. Docela mě udivovalo, jak dokáže tancovat a zároveň mluvit, jako jo... je to ženská, ale sakra vždyť ona se stíhala ještě otáčet na mě a něco mi říkat. Oproti tomu její bratr si moc dobře nevedl, sice se snažil předvádět nějaký ten 'tryhard', ale mně to spíš připomínalo jako nějaké zoufalé máchání rukama o pomoc. Assasin/Petr nás měl všechny v... a seděl u stolu se svým notebookem. On je takový ten tejpek, který prostě musí jen gamesit a nebo něco dělat na netu. Osobně mi to bylo naprosto jedno, protože já jsem přemýšlela stále nad tím samým. Stále to bolelo a stále jsem nevěděla, co s tím budu dělat. Samozřejmě mluvím o té věci s Herdynem. Uběhlo pár dní od toho, co jsme se tak nějak rozhádali. Od té doby jsem ho naprosto ignorovala a on mi to opětoval. Cítila jsem se hloupě a poníženě. První mě začně líbat a pak mě pošle do p*dele. Sakra tak co chce?
„Yes! Další výhra. Haha, kdo má odvahu si to se mnou rozdat?" vykřikla najednou Alex. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že se zeširoka usmívá na Dejva, který jen tak tak stojí na nohou.
„Péťo! Poď si zatančit, né?" zavolala na něj a on jen nepatrně zvedl hlavu a ušklíbl se na ni. „ale Petříčku nenech se přemlouvat a poď!" pokračovala Alex a snažila se na něj házat nějaký 'sexy' úsměv nebo co to mělo být. Já jsem dělala jakože tady nejsem. Vlastně ani nevím, proč jsem sem šla. Chtěla jsem se odreágovat, ale tak zatím toho tady moc nedělám, když nepočítám sezení a dívání se na tančící Alex.
„Šel bych, ale zrovna jsem se... přihlásil do zápasu a tak no." řekl nejistě Petr. No jo, Dotař jak se patří. Lolko s námi sice hraje taky, ale popravdě ho do toho musíme většinou dokopat, protože on přešel na Dotu a teď to paří každý den. Jako proti Dotařům nic nemám, ale víte jak... taková ta nekončná válka. Dark Side vs Yoda Side. Gandalf crew vs Souron crew. Dotaři vs Lolkaři. Z mého přemýšlení o válkách mě probral Alexin hlas.
„Nebudeš tu jen sedět a hrát ty svoje kraviny." táhla Petra za ruku k nám.
„Ale já musím hrát! Vždyť dostanu ban!" bránil se Petřík, ale nějak mu to nešlo.
„Nekecej máš tam loading, takže jedno kolo stihneš." ušklíbla se na něj Alex a on si dlouze povzdechl. Nakonec s ní ale stějně tančil. Mezitím si ke mně přisednul Dejv.
„Ségra se s tím ne*ere, co?" pozasmál se.
„Hm, jo..." neměla jsem náladu se bavit a ani jsem pořádně nevnímala. Pořád jsem ho měla před sebou.
„Sam, seš v poho? Zdáš se mi dneska nějaká mimo." zeptal se mě starostlivě Dejv a já se musela aspoň trochu usmát, abych ho ubezpečila, že jsem naprosto šťastná.
„Nic mi není, jsem naprosto v pořádku." dál už jsem nic neřekla. Sledovala jsem ty dva před námi jak tančí Roar. Byl to fakt hrozně sexy pohled. Po tom, co dota(2)nčili Petr běžel k notebooku a seřval Alex za to, že je už dvě minuty ve hře. Ta ho úspěšně ignorovala a místo toho se s lišáckým úsměvem podívala na mě a na jejího bratra, který stále seděl vedle mě a popíjel pivo.
„Ale ale. Kdopak to tady jen sedí a čučí na mě? Nechcete si zatančit? vyberu vám nějakou romantickou písničku." usmála se Alex a já hned začala kroutit hlavou. Ne, to poslední, co potřebuju, je tančit s Dejvem.
„Nenuť ji ségra." poušklíbl se na ni.
„Vždyť tady celou dobu jen sedí a mlčí. Aspoň to zkuste." nálehala dále Alex. Chivlku jsem mlčela, ale pak si povzdechla a souhlasila. Ono popravdě řečeno, tak ona by mi asi nedala pokoj a stále by se mě ptala, co se mnou je a na to fakt nemám náladu.
„Fajn, ale rychle." řekla jsem.
„Bezva! vyberu vám písničku." zářila Alex a už se dala do vybírání nějakého vhodné songu. Úplnou náhodou vybrala Me And My Broken Heart. Tančila jsem teda s Dejvem a cítila se mírně blbě. Fajn ne mírně, ale opravdu dost blbě. On si to ale očividně užíval, i když jsem poznala, že je mu trochu trapně. Alex si užívala pohled na to, jak oba dva nestíháme. Teda on nestíhal. Když písnička skončila a my jsme zůstali v objetí, tak se mi místo Dejvova obličeje vybavil Pawlův a do hlavy se mi vecpala vzpomínka na náš polibek. Rychle jsem se otdtrhla a div jsem ho neshodila na zem.
„Hele já, já už bych měla jít. Je pozdě a já si musím ještě něco zařídit." musela jsem znít jako dement, jenže já jsem cítila hrozně a potřebovala jsem na vzduch. Promyslet si všechno znovu a pořádně, uklidnit se... přestat na něj myslet.
„Aha, tak... pokud teda opravdu už musíš jít." Dejv vypadal zaskočeně.
„Co tak brzo?" podivila se Alex.
„Já se fakt omlouvám, ale akorát jsem si na to vzpomněla a prostě už musím letět." řekla jsem rychle a už mířila do chodby pro boty.
„Tak čau!" uslyšela jsem je sborovně za sebou. Naposledy jsem se na ně aspoň s malým úsměvem ohlédla a potom za sebou zavřela dveře a vydala se ven.
Neměla jsem vůbec plán, kam sakra půjdu. Domů se mi nechtělo. Jen jsem potřebovala vypadnout a pročistit si hlavu. Bylo kolem sedmé. Sice bylo jasno, ale já si všimla, jak se na obloze začínají objevovat první černé mraky. Když jsem po obědě odcházela s Alex do města, tak bylo dost teplo a já si vzala jen legíny, nátělník a lehkou mikinu. Nyní jsem už cítila chladný vítr, ale snažila jsem se ho ignorovat. Kráčela jsem ulicemi a míjela několik lidí ze školy. Sakra, jak moc mi nechyběli! Každopádně jsem šla dále a ani si nevšímala jak se začíná čím dál tím více stmívat. Vlasy se mi pletly do obličeje a já je stále oddělávala. Nejednou mi na čelo dopadla první dešťová kappička. Říkala jsem si, že to nic není, ale potom mi dopadla na obličej další a další... a než jsem se nadála, začalo už mírně pršet. Dala jsem si teda kapuci a zrychlila chůzi. Déšť ale neustupoval, právě naopak se čím dál tím více zvětšoval a já čím dál tím více cítila zimu. Navíc jsem byla celá promočená. Tohle je fakt den na nic. Sakra měla jsem zůstat u Alex, ale né já si musím něco srovnávat v hlavě. A co vlastně jsem si chtěla 'srovnat'? To, že mě on nemá rád? Že mu jsem ukradená? Že jsem se s ním pravděpodobně vyspala? Jenže i přesto všechno jsem si uvědomovala, že ho mám ráda. Že mi s ním bylo fajn a že bych s ním chtěla být... sakra! Je na čase myslet trochu dospěle! Přijdou další. Třeba ten kluk od nás ze školy - jak se jen jmenoval?- byl docela fajn. Sem tam jsem se s ním zakecala a dokonce jsme si i někdy večer psali a je i docela můj typ - vysoký, husté špinavé blond vlasy, velké oči. Jenže co si to namlouvám...já na něj prostě nepřestanu myslet. Nejde to. Popravdě ono se ani nedá zapomenout na to, jak líbá. Áh! Já jsem tak hrozně pitomá! A taky celá mokrá... třepala jsem se a objímala se rukama. Připadala jsem si jako ryba v rybníku. (#BestPřirovnáníEver)
Jak jsem tak pořád myslela na Herdyna a taky na to, jaká je mi zima, tak jsem si ani nevšimla světla auta, které se ke mně blížila. Nikdo tu už nebyl, protože všichni se šli schovat. Jen já jsem tady chodila jako idiot. Otočila jsem se a viděla jak to auto zpomaluje. Co to...? Pak zastavilo a vystoupila z něj nějaká postava. Moc dobře jsem na ni/něj neviděla, protože byla docela tma. Každopádně jsem neřešila a rozešla se zpátky mým směrem.
„Sam?" uslyšela jsem za sebou. Ne, to nemůže být on. Prosím ať to není on.
„Sam!" uslyšela jsem znovu a hlasitěji. Zastavila jsem se a přemýšlela, jestli se mám otočit a nebo utíkat pryč. Nakonec jsem se otočila a viděla už taky promočeného Pawla, jak ke mně míří.
„Sam, proboha, co tady děláš?" vypadal velmi zaskočeně.
„Jen tady...chodím..." wau. S takovou mě na tu výšku vezmou i bez maturity.
„Tak sama a pozdě?" povytáhl jedno obočí.
„Jo. A proč tě to vůbec zajímá?" štěkla jsem na něj. (haf haf)
„Možná proto, že mám o tebe strach? A navíc ses mi vůbec neozvala." řekl.
„Ty mně taky ne." odsekla jsem.
„Chtěl jsem, ale nikdy si mi to nevzala." oukej, tak bod pro něj no.
„Neměla jsem čas. A strach mít nemusíš, já se o sebe postarat umím." s tím jsem se otočila a už se chystala odejít, jenže on mě vzal za rameno a otočil zpátky k sobě.
„Ale já ho mám a nechci, aby se ti něco stalo. A když tě pak najdu jak tady chodíš sama v dešti." zněl starostlivě... trošičku mě to zasáhlo, ale v dobrém slova smyslu. Záleží mu na mě...
„Jen jsem si něco potřebovala srovnat v hlavě." špitla jsem.
„*povzdech* Fajn, ale srovnávat si to můžeš i v teple. Odvezu tě domů, ano?" nebyla to otázka, ale i tak jsem odpověděla: „Ne, to je dobré. Já to dojdu."
„Nenechám tě tady samotnou na tom dešti." řekl docela vážně Herdyn. Povzdechla jsem si, ale šla k autu. On mi klasicky otevřel dveře a pak si šel sednout vedle mě. Sundala jsem si kapuci a podívala se do zrcátka. Celá morká, ale co se dalo dělat? Napadlo mě, že jsem měla opravdu štěstí, že jsem na něj narazila. Nebo spíš on narazil na mě. Jenže stejně jsem se cítila hloupě a taky jsem byla trochu naštvaná. Herdyn si vedle mě rozcuchal vlasy a zase vypadal naprosto úžasně a já jsem se zase přistihla, že se na něj 'nenápadně' dívám a on... se zase dívá na mě.
Jeli jsme mlčky. Topení bylo na max, ale já jsem stejně cítila ten nepříjemný chlad. Zastavili jsme před hřištěm.
„Dík za odvoz." prohodila jsem a vylézala z auta, ale on mě chytil za ruku a stáhl zpátky na sedadlo. Dveře se zabouchly a já se s menším překvapením ve tváři podívala na Pawla.
„Počkej Sam, já... jsem ti chtěl něco říct." řekl rozechvělým hlasem. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Většinou zněl sebevědomně nebo naštvaně, ale takhle?
„Co si mi chtěl říct?" zašeptala jsem.
„Je mi líto, co jsem ti předtím řekl, ale..." tak o tomhle se chce bavit? Hned jsem ho přerušila: „Ne. Já o tom nechci mluvit. Už jsem ti řekla, že máš pravdu." řekla jsem chladně.
„Ne, ty mi nerozumíš. Já, jsem se prostě jen bál ti říct, že..." zasekl se. Tohle tak miluju!
„Co? Co si mi chtěl...?" zeptala jsem se potichu. Srdce mi tluklo tak zběsile jako bych měla jít vystupovat do Amerika má talent a zpívat tam Malé koníky lúbi boh. Bylo ticho a já svou otázku tedy zopakovala: „Tak co si mi to chtěl říct?" tentokrát už trochu hlasitěji. Herďa se na mě podíval a já mu upřeně hleděla do těch jeho krásných očí. Pak mě k sobě najednou přitáhl a políbil mě. Já jsem ale nestrnula jak minule. Každý polibek jsem mu zoufale opětovala. Objala jsem svoje ruce kolem jeho krku a sedla si na něj. Neříkám, že to bylo snadné. Bylo mi úplně jedno, že jsme oba dva stále promoklí.
„Že tě miluju." zašeptal mi do ucha, když se ode mě na sekundu odtáhl, aby se nadechl. Jeho rty nyní byly na mém krku a já jen tak nepatrně vydechla rozkoší. Líbal mě od krku až zpátky ke rtům. Po nějaké době jsme se oba odtáhli, ale zároveň jsme nevypadali, že bychom chtěli přestat. Moje srdce vypadalo, že každou chvílí vyskočí z okna. Herdyn mi poupravil vlasy a pohladil mě po tváři. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. Pár sekund jsme se na sebe jen tak dívali.
„Ehm, fajn..takže já bych tě už mě asi pustit a nechat tě jít domů, co?" řekl Herďa. Jeho ruce ale nevypadaly, že chtějí opustit moje boky a částečně můj zadek.
„Hm, no mně to zrovna tady zas tak nevadí." usmála jsem se provokativně. Pawel se zasmál, ale stejně mě pustil. Já jsem se teda přesunula z jeho klína na sedadlo a než jsem se nadála už jsem měla otevřené dveře od auta.Prokroutila jsem nad tím oči. To jako závodí nebo co? By mohl udělat rekord. Vylezla jsem tedy z auta, ale stejně se usmívala. Pršet už přestalo. Šli jsme k mému domu a zastavili se u dveří. Ani jsem se nechtěla podívat na svůj mobil, protože jsem tak nějak tušila, že tam budu mít několik zmeškaných hovorů, i když je pravda, že mamka už tak nějak počítá s tím, že se u Alex vždycky zdržím... stejně jsem měla pocit, že mi to neprojde bez výslechu.
„No, tak asi dobrou noc." pousmál se Herdyn a otočil se. Já jsem si ho hned zase přitáhla k sobě a políbila ho. Ne nějak dlouze, ale...fajn kecám nějakou tu minutu jsme tím strávili.
„Dobrou." ušklíbla jsem se, když jsem se odtáhla. Herďa se usmál a už opravdu odcházel. Ještě jsem mu pak zamávala.
Otevřela jsem dveře a snažila se nepozorovaně proplížit do kuchyně. Jako James Bond. Agent 007. Chyběla mi tu jen taková ta typická písnička. Moje mise byla úspěšná a já jsem si z ledničky ukradla jeden jogurt. Jo, dneska budu mít fakt vydatnou večeři. Mířila jsem zase opatrně ke schodům a potom je brala po dvou. V pokoji jsem ze sebe rychle sundala mokré oblečení a dala ho na topení. Potom jsem si dala rychlou spršku. Převlékla jsem se do tepláků a nátělníku A.K.A pyžama a papala jogurtík. Hm, čokoládový. Přitom jsem se dívala na videa od Herdi a ještě kontrolovala zprávy na mobilu. Musím uznat... že má výdrž. Jo není nad starý dobrý Samsung (To není reklama, jasný?! :D), i když je fakt, že on toho přežil už opravdu hodně...ehm, ehm... neptejte se. Stejně se ptáte? Já vám to ale neřeknu! (protože to nemám vymyšlené! :P) S překvapením jsem ale zjistila, že žádné zprávy ani zmeškané hovory nemám.
Když jsem usínala, tak jsem stále myslela na Pawlíka... na jeho rty. Takže to znamená, že nakonec spolu přece jen můžeme být...

Dneska kratší part, ale dala jsem svých průměrných 2500 slov! :) Doufám, že se líbil a taky jsem se chtěla zeptat, jestli vám nevadí tyhlety 'romantické' blbosti nebo jestli naopak chcete, abych psala víc věcí na styl toho, co se dělo v autě. :D Jinak další part by měl být zítra nebo o víkendu a popravdě..je se na co těšit! :P
Krásný den všem. <3