Herdyn

Kappitola 11. - Překažená oslava

ZDRAVÍÍM!! (tyhle intra zní jak kdybych byla na cracku) Každopádně vás vítám u další epické části. Doufám, že se vám líbí obrázek nahoře. Ale tak komu by se nelíbil Herďa s pedofilním úměvem a svůdný pohled Baxe? :) Asi nepotěším ty, kteří to čtou jen proto, že se zde objevují ti tři. Dnešní část bude totiž docela akční, ale zase v ní budou převážně kamarádi Sam. No, ale zase aspoň tři lidi to ocení. (zdravím Evi, Imex a Chloupka :D)  *Teď jsem ji dopsala a musím ale říct, že je docela luxusní. Konečně se mi něco povedlo podle plánu! :D Jinak pardon za chybky

Fakty:
1. Docházejí mi fakty
2. Herďa má grill! :O
3. V jejich epickém domečku se vyskytuje ještě jeden člověk
4. Bax je stydlivý vůči(vůdči? o.o) grills
5. Bax neumí pít
6. Herďa kdysi pil dětské šampaňské za 10k donate.


Probudila jsem se vedle Herdi kolem osmé ráno. Ne, nic jsme spolu nedělali. Původně chtěl jít spát na gauč, ale nakonec se mi povedlo ho přesvědčit, ať zůstane u mě. Potichu jsem vstala, abych nevzbudila tu spící princeznu a šla se rychle podívat na svůj foun. Pár sms od Alex a jeden zmeškaný hovor od mámy. Rychle jsem oběma odepsala a pak cupitala dolů. Bylo docela vtipné jak jsme včera řešili, kde budu spát a v čem budu spát. Nakonec jsem spala jen ve svém nátělníku.
Nechtěla jsem tady zůstávat moc dlouho, protože Bax nebyl zrovna z mého pobytu zde nadšený. Přemýšlela jsem, jesti mám počkat, až se ti tři vzbudí nebo se vypařit pryč.
„Ty už jsi vzhůru?" vytrhnul mě z přemýšlení hlas Wedryho, který se objevil za mnou.
„Ahoj. Em, jo už to tak bude. Jaktože ty jsi vzhůru?" zeptala jsem se.
„Ale někdo musí nachystat snídani." pokrčil rameny. (protože tohle Wedry 100% dělá)
„Aha. No, já už bych asi měla jít." řekla jsem nervózně.
„Ále, nemusíš spěchat. Navíc nenechám tě jít hladovou." usmál se Wedry a otevřel ledničku. „co by sis dala?" zeptal se. Došlo mi, že nemá cenu odmlouvat.
„Mně bude stačit třeba jen čaj nebo nějaký jogurt." proč zním tak nervózně? Možná proto, že je hrozně neuvěřitelné se bavit s někým, koho jsem ještě před rokem sledovala a brala ho jako úplně TOP člověka na planetě. No dobře, přeháním, ale měla jsem Wedrouše ráda.
„Opravdu? Co třeba palačinky?" řekl Wedry a kouknul na mě.
„Ty zní docela dobře." pousmála jsem se. Wedry mi úsměv oplatil a už vyndával věci na (jak se tomu říká?) tu polici, kde vaříte.
„Chceš pomoct?" zeptala jsem se.
„Klidně." zase další úsměv. On je hrozně kjůt.
Společně jsme teda připravovali palačinky. Popravdě... s Wedrym mi bylo fajn. V jeho přítomnosti jsem se cítila tak... příjemně. Nevím jak to popsat. S Herďou je to fajn, ale občas se mi zdá trochu arogantní, ale zase každý má chyby.
Zakousla jsem se do palačinky a vychutnávala si každé sousto.
„To je mega dobré." řekla jsem a Wedry se jen usmál. Chvilku jsme mlčeli, ale potom jsem se odhodlala zeptat: „hele, Štěpán mě asi moc nemusí, co?"
„Bax? No... jak se to vezme. Nemá rád, když někdo leze na streamy. Tím nechci říct, že bys otravovala. Mně si tam nevadila, ale on na to moc není. Ale neboj, za chvilku si na tebe zvykne a kdo ví, třeba spolu budete hrát DuoQ." zasmál se Wedry.
„Jo no... snad máš pravdu. A... díky." šeptla jsem.
„Za co? Hele ty palačinky nejsou zase tak těžké udělat." poušklíbl se Wedriáš.
„Ne já jsem jen myslela za to, že jsi na mě tak hodný." usmála jsem se.
„Hodný? Hele ty seš fajn holka. Nemám důvod na tebe být zlý. Toho už se ujal Bax." šťouchl do mě Wedry -jsme byli opření o kuchyňskou linku (jo tak se tomu říká!! :D). Zasmála jsem se a na chvilku se koukla na Wedryho. Usmíval se na mě. Potom mi ale zazvonil mobil a já ho rychle vytáhla z kappsy...

...O pár dnů později...

Stála jsem před dveřmi Alexiného domu s malou krabičkou v ruce. Ahaa, vy už si nepamatujete jak jsem říkala, že Alex bude slavit 18tiny? No, dneska je ten den a já se poravdě těším. Jsem ráda, že si můžu odpočinout od těch tří. Navíc poslední dobou jsem na Alex docela kašlala. Na druhou stranu jsem byla i nervózní ohledně Davida. Bože jak dlouho já s ním nemluvila. Co když bude naštvaný? Možná ale nebude a bude se chovat normálně.
„Sam!!" uslyšela jsem natěšený hlas Alex. Když jsem k ní zvedla hlavu tak celá zářila. Donutilo mě to k úsměvu. Navíc vypadala naprosto fantasticky - nějaké moc kjůt šaty (#neumímpopisovat). To, co mě ale zaujalo, byla modrá barva mezi jejími černými vlasy.
„Ahoj Ali. Vypadáš naprosto úžasně!" neodpustila jsem si lichotku.
„Díky. Doufám, že se ti líbí vlasy. Já jsem z nich nadšená. Jinak tobě to taky mega sekne. Pojď dovnitř. Už tam na tebe čekáme." Alex mě rychle zatáhla dovnitř. Její rodiče byli pryč a tak uspořádala pořádnou oslavu. Všude balónky, ozdoby a další kraviny. Vedla mě do obýváku, kde na gaučích seděly děcka z naší školy.
„Lidi Sam už je tady!" zakřičela Alex. Já instantně zrudla. Nejsem ráda středem pozornosti. Proto ani třeba nechodím nějak vyzývavě oblečená. To jen dneska jsem se přinutila k něčemu, co připomíná šaty. No spíš je to sukně s nátělníkem, ale to je vedlejší.
„Ahoj." řekli sborovně a já vytvořila falešný úsměv na tváři.
„Alex! Pojď sem musíme ti něco ukázat!" zavolala na Alex jedna holka, kterou jsem nikdy předtím neviděla.
„Sam, běž zatím dát dárky k ostatním. Pak si tě najdu, jo? Jinak kdybys hledala Petra tak ten se krčí vzadu u stěny." hlásila Alex a odešla za tou houlkou. Prokroutila jsem nad tím oči a šla dát dárek k ostatním. Rozhlédla jsem se kolem, jestli tady náhodou neuvídím Davida, ale nikde nebyl. Hm, divné. Nakonec jsem ale uviděla jak na mě mávnul Petr. S úsměvem jsem se za ním vydala.
„No páni. Ty ses překonal." zasmála jsem se, když jsem si ho pořádně prohlédla. Petr obvykle nosí mikiny a tepláky, ale dneska si na sebe dal košili s precizně ohrnutými rukávy. Hnědé vlasy neměl rozchuchané ale naopak upravené.
„Co? Jo, o tom mi ani nemluv. Matka mě do toho dokopala." mávnul nad tím rukou. On nikdy nebyl typ 'Ahoj jak se máš? Sluší ti to! Jdem ven?' byl hodně pasivní a měl rád svůj klid a já to na něm zbožňovala.
„Jo no, taky to moc nemusím. Ale tak, jednou za rok se obětuju." pozasmála jsem se. Nemyslela jsem to vážně. Je fakt, že Alex to přehání s oslavami, ale je to kamarádka a já ji ráda vidím šťastnou.
„Mluv za sebe." ušklíbl se Petr a já do něj šťouchla. „hele kde si vůbec byla?" zeptal se. Takže on o tom ještě neví.
„Já? Doma. Víš jak, občas potřebuju vypnout. Navíc jsem spadla do G4, tak jsem se zase chtěla dostat trochu výš." pokrčila jsem rameny. Hele nebyla to tak úplně lež, jasné? Opravdu jsem spadla, ale nesnažila jsem se to napravit. Možná někdy uženu někoho, kdo by mě potahal. Herďa se zdá slibný, ale mám pocit, že s ním v týmu bych za chvilku zkončila v Bronzu. Dejte mi cenu Zlatého Datla za nejlepší vtip prosím.
„Doma, jo? Hele, slyšel jsem, že prej si trávila čas u nějakýho internetovýho týpka." ušklíbl se Petr.
„A s kým bych asi tak trávila čas?" ušklíbla jsem se.
"Třeba s nějakým z těch streamerů?" usmál se takovým tím úsměvem 'nelži, beztak vím všechno'.
„Okej, tak možná jsem byla chvilku s jedním z nich, ale to je moje věc, fajn?" řekla jsem.
„Hele v pohodě, jo? Mě to nijak netrápí. To spíš David z toho není úplně nadšený." pokrčil rameny.
„Cože? Vždyť jak o tom...?" zašeptala jsem.
„Hele ono není zas tak nenápadné, když se objevíš na jednom ze streamů." řekl.
„On to viděl?!" zděsila jsem se.
„Jo, viděl. Byl totiž u mě víš. Říkal jsem mu, ať na to sere, ale on né. Od tý doby jsem ho neviděl. Ignoroval sms, tak jsem na to sral a šel potahat účet bratrance." Petr zněl jakože o nic nejde, ale já jsem se toho docela lekla.
„Bože, doufám, že je v pořádku." hele, Dejv byl vždycky zlatý, ale od té doby, co jsem mu řekla 'ne' to s ním jde z kopce. Snad si šel třeba jen pročistit hlavu jako já tehdy po té hádce s Herďou. Snad.
„Sam! Tady jsi! Pojď, jdem krájet dort." objevila se před námi najednou Alex.
„Fajn, doufám, že v něm nejsou arašídy jinak můžete volat záchranku." řekl Petr.
„Co by v dortu asi dělaly arašídy?" ušklíbla se Alex a už s Petrem mířila do kuchyně.
„Hele kuchařka říkala, že v tom blbým muffinu nejsou a byly!" slyšela jsem ho nadávat. "Chápeš to? V posraným malým muffinu!"
„To nebyl muffin ale brownies." zaschlechla jsem Alex. „Sam! Pojď, ne?" zavolala za mnou a já rychle kývla a šla za nimi do kuchyně.
Slovu přehananý Alex dává úplně nové rozměry. Před námi byl velký třípatrový dort. Každé patro mělo jinou polevu a jinou barvu fondánu. Poznala jsem čokoládu, vanilku a jahodu - jak neobvyklé. Dort byl ozdoben jedlými květinami, konfetamy, třpytkami a nesměly chybět barevné svíčky na vrcholu toho decentního kulinářského zázraku.
„Fajn lidi, jdu na to!" řekla Alex.
„Něco si přej!" zakřičela nějaká random holka. Alex se usmála, zavřela oči a něco zašeptala. Potom sfoukla svíčky na první pokus. Všichni začali tleskat a já jako idiot taky. Bylo mi z toho špatně. Alex byla docela oblíbená, ale hlavně proto, že pořádala večírky, když měla volný dům a lidi se na ně chtěli dostat. Alex to samozřejmě ví, ale nějak jí je to jedno. Ona tohle moc neřeší. Je ráda středem pozornosti. Já jí to brát nebudu.
„Fajn, fajn, kdo chce vanilku?" Alex se začala ptát, kdo chce jakou příchuť a tak jsme trávili asi deset minut jen tím, že jsme krájeli dort. Po tom jsme se odebrali do obýváku, kde jsme každý jedli svůj kousek. Já jsem byla u stěny a jedla svůj čokoládový kus, na kterém byly třpytky.
„Docela dobrá party, říkal jsem si, jestli se ukážeš." uslyšela jsem známý hlas a zvedla hlavu.
„Viktore!" (Nesměj se! -kámoška chápe :D) řekla jsem překvapeně. „ahoj, jak se máš?" WOW. Ta nejlepší otázka. Abychom si rozumněli, tak tady Vikiáš je ten kluk o kterém jsem mluvila, když jsem chodila v dešti a urovnávala si věci ohledně Herdi. Sem tam jsme si psali a chvilku to vypadalo, že bychom spolu něco mohli mít, ale nakonec z toho nic nebylo. Ale musím uznat, že je fakt pěkný. Vysoký, špinavě blond vlasy, modré oči... můj sen. Bohužel povahově není až tak super jak se prvně zdá.
„Jak jde život, Sam? Mimochodem sluší ti to." usmál se na mě.
„Znáš to, pořád stejné. A díky." pokrčila jsem rameny.
„Docela se to tady rozjíždí. Doufám, že to nedopadne jak ten minulý večírek." zasmál se. Jo no, policie není moc příjemná záležitost. No jo, rušení nočního klidu...
„Jo, to bylo fakt na nic. Hele, neviděl si Davida?" zeptala jsem se.
„Ne, neviděl." zakroutil hlavou.
„Hele půjdu uklidit talíř. Em, zatím." usmála jsem se na rychlo a zdrhla do kuchyně. Začínala jsem se čím dál tím více bát o Davida. Jenže pak jsem uslyšela Alexin hlas jak mě volá kvůli rozbalování dárků.
„Nová kabelka! O můj bože! Ta je luxusní. Díky Emily!" Usmála se Alex a objala malou snědou dívenku Emily. Chodila s námi do třídy a byla fakt zlatá. Jen hodně tichá.
„Díky, snad se ti líbí." usmála se na ni Emily.
„Je boží!!" jásala Alex. Hele já vím, že působí jako cvok, ale když chce, umí být i vážně. Vážně. Po nějaké době konečně přišel na řadu můj dárek. Alex si vzala malou krabičku a otevřela ji. Chvilku byla ticho a pak vytáhla malý řetízek a rámeček s fotkou.
„Pamatuješ si, jak nám bylo 14 a tys říkala, že ho fakt chceš? No, koupila jsem ti ho a čekala na správnou chvíli... možná jsem to s tím čekáním přehanala." řekla jsem. Alex nic neřekla a jen mě objala. Seděli jsme vedle sebe na gauči i s tou Emily.
„Díky Sam." zašeptala mi do ucha. Sevřela jsem ji pevněji v objetí. Alex se pak odtrhla a podívala se na fotku v stříbrném rámečku. Byla to fotka nás dvou ve 13ti letech. Našla jsem ji dávno v rodinném albu a vzpomněla si na ten den, kdy jsme ji vyfotili. Ten den se Alex stala taková nepěkná věc a já byla jediná, která ji pomohla a zase ji rozesmála.
„Ty ji pořád máš?" šeptla.
„Teď ji máš ty." usmála jsem se. Možná se to zdá jako kravina, ale věřte, že ta fotka znamená hodně. (já a moje nápady)
„Alex ještě tu máš jeden dárek!" ozval se Tonda z vedlejší třídy.
„Jdu na něj." usmála se Alex a setřela si malou slzičku z tváře. Najednou jsme uslyšela prásknutí dveřmi a za chvilku se k nám dost nestabilní chůzí blížil David. V nátělníku, džínech a s rozcuchanými vlasy.
„Ségra! Čau! promiň, že jdu pozdě, ale kámoši mi nábidli pivo a.. já jsem pak *škyt (xD)*.. chápeš, ne?" začal mluvit opilým hlasem.
„Už zase? Ach jo.." povzdechla si Ali.
„Co? Problém?" štěknul na ni.
„Moc dobře víš, že toho moc nesneseš." zašeptala Alex.
„Hele, já hned vypadnu, ale chtěl jsem ti donést dárek." usmál se David a blížil se k Alex.
„Vždyť žádný nemáš." ušklíbla se Alex.
„Jejda, nechal jsem ho asi v autě. Hele, tak *škyt* já jsem hned zpátky." zasmál se.
„Co kdybys šel radši do pokoje?" ozvala jsem se.
„A hele, kdo se ozval. Jaktože ne*ukáš s těma třema buznama?" řekl. Napětí stoupalo a já začínala být naštvaná.
„O čem to sakra mluvíš?" řekl Viktor.
„Tys to neslyšel? Tahle dě*ka š*ká s těma třema.. jůtuberama, aby byla 'slavná'." ušklíbl se.
„To není pravda!" zakřičela jsem a zvedla se z gauče.
„Není? Moc dobře jsem tě viděl, jak ses po nich sápala. Kolikrát si jim dala, aby tě nechali na tom posraným strýmu?" myslela jsem, že mu dám facku. A víte, co? Já jsem to udělala. Málem zkončil na zemi a k tomu jsem ho ještě více naštvala. Ačkoli bych to do něj nikdy neřekla, ta se po mně ohnal pěstí, ale naštěstí ztratil rovnováhu a spadnul.
„Co si to dovoluješ ty dě*ko?!" zakřičel.
„Hele nech ji být, jasný? Si naprosto mimo. Sam taková není." ozval se Petr.
„Ty si na její straně? Jo, jenže ona ti nedá pokud nejseš slavnej, víš." štěkl David. Rozhlédla jsem se po všech kolem. Alex vypadala vystrašeně a ostatní šokovaně. Nevěděla jsem, co mám dělat. To zklamání v Alexiných očích mě ničilo. Věděla jsem, že kdybych zůstala, tak bych to jen zhoršila. Rozběhla jsem pryč z obýváku a rovnou mířila ke vchodovým dveřím. Se slzami v očích jsem běžela cestou domů.
Když jsem konečně dorazila, tak jsem se zamkla v pokoji a brečela. Tohle se fakt hodně podělalo a já jsem nevěděla, co s tím budu dělat...

Trošku depresivní, vím, ale myslím, že takové zvraty jsou potřeba. :)