Shhh

49. Provokace

Z pohledu Christi: Když jsem přišla domů,tak jsem se potichu rozhlédla po domě,chtěla jsem vědět jestli je táta pořád doma a podle mého úsudku momentálně doma nebyl. Tak jsem se tedy vydala nahoru do svého pokoje. Když jsem vešla dovnitř svého pokoje,tak jsem si hned všimla Justina chodící ho sem a tam po pokoji. "Kde jsi byla?" zeptal se mě místo pozdravu. "Venku" odpověděla jsem  jednoduše a nevině pokrčila rameny. "Sama?" zeptal se mě a přistoupil o krok ke mě. "Ne?" zeptala jsem se ho a přešla s povzdechem ke stolu.  "S Chazem?" zeptal se mě  znova a já přikývla. "Potřebovala jsem si s ním promluvit a vše si vyjasnit." dodala jsem a poté se otočila na Justina,který stál hned naproti mě. "Pořád tě miluje?" zeptal se mě vážně a já od něj odvrátila zrak. "Nevím..." odpověděla jsem. "Jasné, to mi stačí." řekl a uchechtl se. 

"Chyběl ti?" zeptal se mě potichu,když přešel k oknu,které následně otevřel. Nevěděla jsem,co mu odpovědět. Nechyběl mi...nechyběly mi jeho dotyky...prostě nic. Jediné co mi asi chybělo bylo to, jak dokázal být vtipný a zábavný.  Chyběl mi jen jako kamarád, nebo jako starší brácha... "Já..." chtěla jsem něco říct,ale Justin mě zastavil. "Nemusíš nic říkat." řekl bez jakékoliv emoce a vytáhl si  z kapsy od kalhot krabičku s cigaretami. "Ty zase kouříš?" zeptala jsem se ho,ale jako by mě ignoroval a položil si cigaretu do úst,poté jí hned zapálil a popotáhl...z úst vydechl kouř. "Justine..." zkusila jsem to znova. "V téhle situaci mi nic jiného nezbývá." odpověděl mi,ale ani jednou se na mě nepodíval. Říkal mi,že si občas zakouří,ale jen tehdy, když je toho na něj moc,když má deprese nebo je ve stresu.

"Řeknu ti to takhle..." odmlčela jsem se a přistoupila k oknu vedle Justina. Justin vyfoukl z okna kouř a podíval se na mě. "Chaze jsem nikdy nemilovala,nechybělo mi to,co bylo mezi námi. Jeho beru jen jako kamaráda,nebo jako staršího bráchu,který dokáže vždy uvolnit atmosféru. Když se podíváš na náš vztah...já vidím jen jeden velký zmatek a napětí."  hlas na konci věty se mi zlomil a raději jsem se dívala ven z okna,než na Justina. "Všechen tenhle zmatek je bohužel součástí mého života. Nemám skoro žádné soukromý nebo čas, nenávidím svůj život. Pokud si myslíš,že jsem se přes všechno co se stalo,nebo co se děje přenesl,tak to jsi na omylu. Ani nevíš,jak někdy bych tady nejraději nebyl." zašeptal a já cítila zas to nepříjemné štípaní v očích. "To už nikdy neříkej,rozumíš?" zeptala jsem se ho a podívala se na něj. Justin jen odhodil zbytek cigarety a díval se ven. "Když jsem tě potkal,tak jsem si uvědomil,že nejsem jediný,kdo má problémy,které ho ničí a měl jsem nutkání ti pomoci" odmlčel se. "protože jsem věděl,že nedokážu pomoci sobě."  zašeptal a popravdě,tohle co řekl mě totálně odrovnalo. Nezmohla jsem se na nic, jen jsem se opřela o zeď kousek od okna a  sjela po ní až na zem. 

Tohle co mi řekl, mě bolelo. Kdyby vám tohle řekla osoba,kterou milujete,tak by jste na tom byli stejně. Cítila jsem se mizerně a hlavně totálně bezmocná. "Chris"  řekl Justin a já si zabořila hlavu do dlaní. "Promiň,neměl jsem ti to říkat." ucítila jsem jeho ruku na mých zádech,ale neodvážila jsem se na něj podívat. "Podívej se na mě" řekl a ruce mi odstranil z očí. "Nechci,aby ses kvůli mě trápila,už tak máš svých problémů dost." šeptl a já stočila rty do tenké linky. "Pozdě" zamrmrala jsem. "Ještě jednou se opovaž myslet na to,že by jsi tady nebyl..." odmlčela jsem se a poté pokračovala. "Každý máme problémy,ale pomocí toho druhého se přes ně dokážeme přenést, rozumíš?" zeptala jsem se ho a on mě pohladil po tváři palcem. "Já vím." řekl a poté si mě přitáhl na svou hruď. Své ruce jsem obmotala okolo jeho těla a Justin udělal to samé.

"Štveš mě." řekla jsem po pár minutách a odtáhla se od něj. "Proč zas?" zeptal se mě a trošku se zasmál. "Vždy řekneš něco, co bych nikdy nečekala" řekla jsem a zamračila se. "Když nejsem v prdeli já,tak ty." dodala jsem vážně a Justin nadzvedl obočí. "Někdo tady začal používat sprostá slova." řekl také vážně. Věděla jsem,že se snaží nějak to napětí mezi námi uvolnit,ale nějak to nešlo. "Ještě něco mi chceš říct?" zeptala jsem se ho a celého si ho prohlédla. "To si nechám,až na někdy jindy." řekl a já nad tím jen protočila očima. "Jsi vážně hroznej" řekla jsem a postavila se. "Vždyť víš, že se jen snažím,abychom na to oba nemysleli." řekl hned a také se postavil.