Shhh

68. Útěk

Procházím se uličkami psychiatrické léčebny a snažím se ignorovat pohledy ostatních. Smějí se,nebo naříkají. Bloudí, šoupou nohami a povídají si sami pro sebe. Začínám z tohohle místa cítit úzkost která mi svírá hruď. Sem nepatřím, já vlastně ani nevím kam patřím. Můj život se mi rozpadl na milion střípků. Moje máma je na léčení pro alkoholiky, můj táta umírá, Justin se už tři dny neukázal. Přijde mi,že jsem na tomhle světě sama. A tak tady bloudím s nemocnými dušemi. 

Nevím jestli chci žít, nevím zda chci patřit do tohohle světa. Nevím zda chci umřít. Nacházím se v otupělé fázi. Nic necítím, žadný pocit smutku,nebo štěstí. Přijde mi,jako by život ze mě pomalu vyprchával. Přibrala jsem, za pouhých čtrnáct dní  7 kg. Už teď cítím na sobě tuky, které obalují mé tělo. A abych byla upřímná tak mě to děsí.

Nevím jestli to tady zvládnu, začínám přicházet o rozum ze všech těch lidí tady. Nemůžu ani zvýšit hlas, nemůžu brečet, nemůžu mlčet, vždy to bude špatně. Doktoři si tady s námi pohrávají jako s loutkami, drží nás pod vlivem drog. A myslí si, že tak nás napraví, ale mýlí se. Chtěla bych utéct, chtěla bych konečně začít dýchat a ne se tady dusit. Drží mě pod krkem a pečovatelky jsou na každém kroku. Pozorují mé chování, pozorují jestli chodím pomalou chuzí nebo jestli někam pospíchám. Každý můj pohyb zaznamenávají a každičký pohyb znamená pro ně něco jiného. Znamení podle kterého usoudí,že nejsem ještě v pořádku. Začínám ztrácet naději, možná se odtud už nikdy nedostanu, budou mě tu držet do konce svého života.

Za chvíli mám být u psychiatra,tak se tedy vydám na konec chodby a zaklepu. "Pojďte dál." ozve se a já vejdu dovnitř, zavřu za sebou dveře a posadím se na proti psychiatrovi na židli. "Jak se dnes máte Christine?" ptá se mě. Lži. Musíš lhát, jinak tady už navždy zůstaneš. "Dobře, je mi mnohem líp, cítím se plná energie." řeknu a on studuje mou složku. "Vypadá to,že té energie máte spoustu, proto jste včera vybuchla." řekne a já si povzdychnu. "Pečovatelky to přehání, jen jsem zvýšila hlas na svého přítele." řeknu jednoduše. "A pak jste pečovatelku kousla do ruky." řekne. "Ano, protože do mě zase chtěli cpát ty vaše léky." odpovím. "Chápu, ale tohle není vhodné chování k propuštění." řekne a já nadzvednu své obočí. "Začíná se u vás projevovat agrese a té se musíme zbavit, takže pujdete na pavilon číslo tři a tam pobudete ještě měsíc, možná déle, musíte svou agresi dostat pod kontrolu." řekne a myslí to naprosto vážně. "Já jsem v pořádku. Nemám sklony k agresi, jen jsem se bránila, nechcí být pořád omámená léky." zvýším na něj hlas. To si snad ze mě dělá srandu, dělají ze mě blázna. 

"To bude pro dnešek vše." řekne a já se postavím. "Nemůžete mě tu držet." zašeptám. "Ale ano můžeme ale mějte na paměti,že je to pro vaše dobro." už nic neříkám a vyjdu z místnosti, zabouchnu za sebou dveře a ruce se mi začnou klepat. Oni mě tu chtějí držet proti vlastní vůli. Dělají ze mě agresora,ale to já nejsem. Možná jsem před tím byla sebevrach,ale agrese? To už přehání. A tak mě napadne jedna jediná věc, musím utéct.

Proto jdu pomalým krokem,at nejsem podezřelá do svého pokoje. Obléknu si na sebe normální oblečení, do tašky si dám potřebné věci a šoupnu jí pod postel. "Vy se někam chystáte?" zeptá se mě pečovatelka. "Přijde můj přítel,tak chci vydat jako normální člověk." řeknu s měnším úsměvem. "Dobrá" řekne a bez jakéhokoliv dalšího slova odejde. Já si oddychnu. Za pár minut začnou chodit návštěvi,když se schovám do pokoje u dveře,tak bych mohla proklouznout. 

A tak vykouknu na chodbu, pečovatelky běží na odpočinkové místnosti, nejspíš má někdo záchvat a tak nastane moje šance. Vezmu tašku a běžím do cizího pokoje. Zalezu tam a přivřu dveře. Nikdo tu naštěstí není. V tom zvoní zvonek, ke dveřím jde nejspíš pečovatelka a tak se připravím na útěk. Dívám se škvírkou a dveře od vchodu se otevřou. Dovnitř vejde návštěva a pokračují do společenské místnosti, já rychle vyběhnu a prst strčím mezi zavírající se dveře. Povedlo se. Pomalu otevřu dveře a proklouznu ven. Nadechnu se čerstvého vzduchu a utíkam,jako by mi šlo o život. Když vyběhnu z areálu tak začnu zpomalovat. Zvládla jsem to, jsem venku. 

Oddychnu si a koukám do mobilu,kde je nejbližší autobusová zastávka. Naštěstí je kousek a tak se postavím a čekám,jako by se nic nestalo. Po pár minutách přijede autobus, vejdu a u řidiče si koupím jízdenku. Mám štěstí,autobus jede nedaleko k chalupě v lese. A tak se posadím a čekám. Uvnitř se to hemží lidmi,ale nikdo nenaříká,nikdo si nepovídá pro sebe. Jsem mezi normálními lidi a proto si oddychnu. Je to příjemný být součástí komunity normálních lidí.

Autobus po hodině zastaví na zastávce,kterou moc dobře znám. Vydám se po silnici k lesu, poté sejdu na menší cestičku a jdu lesem. Po chvilce dojdu k chatce. Usměji se, je nádherná. Jako v mých snech. Mezi stromy prosvítají paprsky slunce a já se nedokážu přestat usmívat. Pomalu přejdu ke stáji a pohladím si Moona. "Ahoj kamaráde." řeknu a hladím ho. 

"Christi?" uslyším své jméno a ohlednu se. Mezi dveřmi stojí Justin. "Co tu děláš?" ptá se mě. "Utekla jsem." řeknu jako by to byla normální věc na denní seznamu. "Chtěli mě prý kvůli agresi šoupnout na měsíc na jiný pavilon. A oba moc dobře víme,že agresivní lidé vypadají jinak. " řeknu a Justin ke mě přistoupí, obejme mě a já v klidu vdechuji jeho vůni. "promin že jsem na tebe vyjela,neměla jsem." řeknu. "V pořádku." zašeptá JUstin a jemně mě políbí. "Myslíš,že mě budou hledat?" ptám se. "Ano,ale my seženeme nejlepšího právníka, budeme se soudit. Už tě tam zpátky nedostanou." řekne a já se usměji. "Miluji tě." řeknu a políbím ho. "Já tebe taky." řekne mezi našimi polibky. Poté se od sebe odtáhneme. "Chceš se najíst normálního jidla?" ptá se mě a já s radostí přikývnu. "Moc ráda." řeknu a společně zajdeme do chaty.