Shhh

62. Mezi smrtí a životem

Z pohledu Christi

Bílé světlo mě obklopuje, dráždí mě a  je nepříjemné. Chtěla bych od něho odvrátit zrak, ale je všude kolem mě. Necítím své tělo, neslyším svůj dech, jen cítím ten nepříjemný pocit bílého světla. Štípe mě, přijde mi jako by mi mělo vypálit oči. Oči? Můžu je zavřít? Začínám cítit svá roztažená víčka, tupou bolest. Pokusím se je stlačit k sobě a oči zavřít, ale bez výsledků. Nádech, výdech. Nic neslyším, žiji ještě vůbec? Nedýchám, nic necítím ani nevidím. Co se to děje.

V tom ostré světlo zmizí a obklopí mě tma. Nekonečná tma. Jsem tu sama, po tmě. Necítím své tělo. Má víčka vypověděla svou službu a už s nimi nemohu ani hnout, necítím je. Čekám, nic jiného mi nezbývá. Moje mysl jede na plné obrátky, ale tělo, pokud tedy ještě nějaké mám mě nevnímá. Kde to jsem? Co se to děje? Takhle to vypadá po smrti? Všude je nekonečná tma, přišla jsem o své tělo a jen na co se zmůžu je přemýšlet? Nelíbí se mi tu, pokud takhle vypadá smrt, tak chci ihned pryč. Počkat, co vzpomínky, zůstaly mi? Začínám si vzpomínat, nádherný les, chatka, koně.

Byla jsem venku, procházela jsem se lesem,vnímala jsem zvuk broučků, cupitání mravenců a svůj pravidelný dech. Srdce které bije a mou pulzující krční tepnu. Slyším smějící se hlasy, otočím se a v dálce vidím své rodiče. Smějí se a popíjí víno pod altánkem. Cítím z nich štěstí a samou pozitivní energii. "Miluju tě" řekne táta, skloní se k mámě a políbí ji dlouze na rty. Za zády schovává menší krabičku obaleno mechem. "Lesní překvapení" řekne a podá mamině krabičku, která jí v momentě s rozzářeným výrazem otevře. Dívá se do ní a ani se nehne, přijde mi to už jako celou věčnost, jako by se zasekli v čase.

Začnu se k nim přibližovat, své nohy skoro necítím,ale slyším lámání větviček pod nohami. Zarazím se, když kolem mě proletí motýl a já uslyším jeho mávání křídel. Něco je špatně. Všechno je pro mě teď tak intenzivní, jako by mi nic nemohlo uniknout. Je to zvláštní, šílené, ale překrásné. 

Nevím co se to stalo,nebo proč se tak cítím, všechno kolem na mě působí. Ale jakmile dorazím k rodičům, tak se zastavím. "Mami" řeknu s úsměvem, ale můj hlas se ztlumí a změní se na závan větru. Zkusím to tedy ještě jednou,ale hlasitěji. "Mami"  stane se to samé. Neslyší mě, zdá se, že mě ani nevidí. Co se to děje? Nejsem neviditelná přeci.

Podívám se znova na mamku a můj pohled se  zastaví na jejím bříšku. Ona čeká miminko? Cože? Kdy,jak? Proč o tom nevím. Přijdu si zrazená, jak to, že mi o tom neřekla? Táta se jen na mamku usmívá a věnují si navzájem své zamilované pohledy, ale ani jeden se nepohne. Co se to děje?

Zvědavost mě nenechá být a podívám se přes mamky rameno do krabičky. Vidím řetízek s medailonkem, který jí dal táta před tím než mě porodila. Na dvě fotky, svého dítěte a táty. A až teď si uvědomím, že to malé stvoření, které je v  mamky bříšku jsem já. Sama pro sebe se usměji i když vím, že tohle to nedává žádnou logiku, ale jde mi tuhle realitu až moc dobře přijmout.

Dotknu se mamky bříška a celá se zachvěji. Cítím to, ne jen mamku,ale sebe. Chci více prostoru a proto kopu do všech světových stran, je to tam pro mě moc malé, chtěla bych větší pokoj. Jen se nad tím zasměji a podívám se mamce do očí. Vezmu řetízek z krabičky a zapnu jí ho okolo krku. "Christi" vysloví mé jméno a můj obličej se rozzáří úsměvem. Postaví se a stojíme přímo před sebou. Mamka se ke mě přiblíží a v momentě mě obejme, i když její velké bříško nám v objetí trochu brání. Neubráním se slzám, tohle není možné. Vidí mě a slyší.

"Byla jsi tak malinká" zašeptá,když se ode mě odtáhne a svou ruku položí na své bříško. "A někdy i tak otravná" odmlčí se. "Hlavně v noci" dodá a já se zasměji. Kdysi mi mamka vyprávěla, že když mě čekala, tak jsem se každou noc probouzela a pořádala tam nějakou holčičí párty, proto máma schytala vždy tucet kopanců.

Světlo, zase to otravné světlo vypalující mé oči se začalo z ničeho nic roztahovat kolem mě. Nic jsem neviděla a už ani necítila. Ne, mami. Mami, vrať se zpátky. Křičela jsem ve svém podvědomí. To otravné světlo bylo všude a každou vteřinu bylo ostřejší. Už se to nedalo vydržet a v tom. Nádech. Výdech. Začala jsem místo světla vidět obrysy věcí, postav. Mohla jsem mrkat, cítila jsem, jak mi oči začínají slzet. Následovalo pískání v uších a na to jsem začala slyšela nesrozumitelné hlasy.

Obraz se mi začal vyjasňovat, byla jsem v bílé místnosti a kolem mě lidi v bílém. Tváře jsem neznala, byli neznámé. Slova která vypouštěli z úst začali dávat smysl, ale nezmohla jsem se na nějakou odpověď. "Jak se jmenujete?" zeptal se mě starší pán, držící v ruce baterku. To bylo to světlo, které mi přišlo, jako by mi vypalovalo oči. "Kde je máma?" zachraptěla jsem a začala se dívat do stran kolem sebe. "Jak se jmenujete?" zeptal se mi netrpělivě znova. "Potřebuji jí vidět" řekla jsem vyděšeněji než jsem očekávala. "Uklidněte se, vaše rodina je v pořádku. Na chvíli jsme vás ztratili,ale teď už jste zpátky mezi živými." řekl a já se rozkašlala. Já byla mrtvá? Proto ten zvláštní sen, či vzpomínka mé mamky? Byla jsem mrtvá?

"J-já byla mrtvá?" zeptala jsem se trhaně. "Pokusila jste se spáchat sebevraždu slečno Dell" řekl  co nejněžněji to šlo a v ten moment se mi vše vyjasnilo. Máma, táta, Justin, prášky, koupel. "Ne" zavzlykala jsem. Až teď jsem si uvědomila, že to nebyla jen noční můra. Máma je alkoholička, táta umírá a Justin mě od sebe odkopl. Ve škole mě všichni nenávidí, šikanují,mlátí a zesměšňují. Je to všechno pravda. Nebyl to jen sen.

"Měla jsem umřít" šeptla jsem a cukla sebou. Už jsem se mohla hýbat, ruce mi brněly,ale nebylo to tak hrozné než zjištění že celý můj život nebyla jen noční můra. "Teď Vám dáme něco na uklidnění, za pár hodin by se vám mělo ulevit. Poté si promluvíme, musíte odpočívat." řekl doktor a zavedl mi jehlu do žily. Slzy mi pomalu vytékaly z očí,ale snažila jsem se je ignorovat. "Kdyby jste cokoliv potřebovala, stačí zmáčknout červené tlačítko" řekl a já jen matně přikývla. Poté všichni odešli a já cítila mírnou uvolněnost. Přišlo mi jako by se mé tělo rozkládalo do země, stejně jako těla květin. Byla jsem uvolněná a přišla jsem si prázdná. Už se mi nechtělo brečet, ani křičet.

Ale vím jistě, že pokud takhle vypadá smrt, že uvidím své rodiče a já budu vážně poprvé za celou tuhle noční můru šťastná, tak chci zpátky. Nereálný svět, plný štěstí, radosti,následuje až po smrti. Byla jsem ten nejšťastnější člověk, když jsem mohla vidět své rodiče se usmívat, cítit mamky obejmutí plné lásky. Tady na mě nic pěkného nečeká. Byla jsem už mrtvá, tak nebude problém, vrátit se tam znova.  Protože já tuhle noční můru už nechci žít, život plný zklamání, bolesti, utrpení.

________________

Vrátila jsem Vám tedy Christi zpátky,jak jste si přáli. Ale to bych nebyla já, kdybych nevymyslela nějaké další komplikace. Každopádně, začínám vymýšlet další děj do této knížky.