Shhh

59. Bolest

Tak a vracíme se zpátky k citátům, víte proč? Asi tušíte, ale doufáte v opak, tak jak to v životě bývá.

Viděl jsem všechen ten smutek v tvých očích, ale nevěděl jsem co říct. Nenapadlo mě nic, co by ti pomohlo od té bolesti a tak jsem si v hlavě opakoval jen: "Omlouvám se. Omlouvám se.  Omlouvám se." 

Společně jsme se procházeli lesem, všude bylo ticho, tak jak to mám nejraději. Naše ruce se pohupovali v pevném sevření a konečně jsem se cítila naplněná. Nebyla jsem prázdná jako dříve, teď už jsem na nic nebyla sama, měla jsem jeho. Justina. 

"Přemýšlela si někdy nad naší budoucnosti?" prolomil mezi námi ticho on. Jeho hlas se mi rozezněl v uších a já se na něj opatrně podívala. "Um...ani ne, co ty?" zeptala jsem se ho s nadějí v hlase, že on ano. "Skoro každý den." vydechl a já se usmála. Je pěkné vědět, že náš vztah bere vážně.

"Patří to k tomu o čem jsem si chtěl s tebou promluvit předtím..." řekl a já cítila, jak mi začali červenat tváře. Sakra uklidni se! Tohle co je mezi nám je úplně normální. "A to je?" potlačila jsem smích abych se uvolnila. 

Justin si povzdychl a posadil se k slzavému potůčku. Já se posadila vedle něho do tureckého sedu. "Ví, že tě mám rád, viď?" zeptal se mě a já matně přikývla.  "Proto tohle pochopíš." odmlčel se a prohrábl si nervózně své vlasy.

"Scooter volal, nebudu raději ani komentovat, jak moc byl rozčílený a to jen kvůli tomu co o nás, nebo spíš o mě píšou." odmlčel se a povzdychl si. "Prý je to mnohem horší, než když jsem byl sám." skoro zašeptal a já ho pečlivě poslouchala. "Chce, abychom se rozešli, veřejně." řekl a já se podívala na slzavý potůček. Rozejít se? My dva? Já myslela, že tohle už není jen přes média.

"Musíme, Scooter má pravdu, vždycky jí má." řekl a hodil do slzavého potůčku kámen,který se hned potopil stejně tak jako náš vztah. "Počkej." zastavila jsem ho s třesoucím hlasem. "Tohle všechno bylo pořád jen předstírání?" zeptala jsem se ho a hledala v jeho profilu tváře nějakou odpověď. "City se nedají předstírat." povzdychl si a postavil se, přešel k potůčku a ruce si dal do kapes.

"Mám tě rád Chris, vážně, ale nemůžeme, nesmíme." šeptl a já se taky postavila,myslela jsem si, že se mi kolena za chvilku podlomí. "Mezi námi je konec?" hlas na konci věty se mi zlomil. Tohle nemůže být pravda. "Takže si mě nikdy nemiloval?" šeptla jsem a cítila, jak mi v očích štípou slzy. Mlčel a proto jsem k němu přešla. "Odpověz." zvýšila jsem na něj hlas a trošku do něj strčila,aby se na mě podíval. "Srdce nad mým životem nerozhoduje." řekl mi do očí a já se kousla zevnitř do rtu, abych udržela slzy.

"Jak můžeš být takový sobec?" zeptala jsem se ho a tentokrát mi slza vytekla z oka a stékala pomalu po mé tváři. "Já o tomhle nerozhoduji Chris." řekl a já jen přikývla. "Jasně." šeptla jsem a snažila se rozmrkat slzy. 

"Budeme dělat, že se neznáme, že jsme si cizí?" zeptala jsem se ho a každé slovo mě bolelo a trhalo mi srdce z hrudi. Neodpověděl a já to brala jako odpověď. Jak mi tohle mohl udělat po tom všem? Řekl, že mě miluje a já mu věřila. Věřila jsem mu celým svým srdcem a duší. V tuhle chvíli jsem nechtěl nic jiného, než se někde schovat, schoulit se do klubíčka a nechat všechny slzy vytékat z mých očí,abych si pomohla od bolesti, ale místo toho se mé nohy daly do běhu.

Běžela jsem,nechtěla jsem tam zůstat. Utíkala jsem lesem, sotva jsem popadala dech přes mé vzlyky ,které se mi draly z úst. Nemohla jsem dýchat, ale nohy jsem nedokázala zastavit. Přála jsem si utéct od všech, od sebe. Nenáviděla jsem každý kousek mého života, každou část mě. Byla jsem naivní, tak naivní.