Ta Nejvyšší - The Highest // Kniha #3 (CZ)

13. Kapitola

Neron

Snové město

Prohlížel si svůj nový pokoj. Byl o dost světlejší, než ten, ve kterém pobýval na Temné straně. Okna neměla žádné okenice, nebylo toho ani třeba. Okolní vzduch byl přímo takový, aby nebylo moc velké horko, nebo naopak zima. Okenní otvory byly orámovány bílými závěsy. Stejnou barvu mělo i povlečení na jeho posteli. Měl z toho smíšené pocity. A neuměl se v nich vyznat. Líbilo se mu to? Nebo ne?

Spíš na tom nezáleželo, nebyl tu proto, že tu mají hezkou světlou dekoraci. Důvod byl zcela jiný.

Došel k oknu a zadíval se ven. V dálce se rozprostírala celá říše města. Nikde nebylo vidět, kde přesně končí. Sám to poznal, když nějakou dobu pobyl na okraji, který vlastně ani krajem města nebyl. Bylo to matoucí a neuvěřitelné, ale jak jinak by mohl fungovat posmrtný život, když dobré duše pojme právě Cannohteare.

A k těm duším patří i Lilly, která dělá, že jí to vůbec nevadí. Jeden z důvodů na jeho seznamu, pojmenovaný „Proč jsem se rozhodl být zrádce a žít jako vyhnanec"

Pak tu byla Stella, která bude v nejbližších dnech jmenovaná novou Nejvyšší bohyní, která bude orodovat hrdinsky za jeho osud zde. Další bod v jeho seznamu.

Přemýšlel nad dalším. Ale co na tom záleželo? Další body na jeho sebedestruktivním seznamu už nebyly tak ušlechtilé. Pořád byl bídák, ale s tím se tady nikomu nemohl jen tak svěřit, jelikož stačilo jen jedno šlápnutí vedle a posadí ho na vlak zpět do podsvětí. S nikým se tu o tom nemohl bavit. Napadla ho Stella, ale ta měla teď svých vlastních problémů nad hlavu a ani si nebyl jistý, jestli by jí měl svěřovat to, co sžíralo jeho duši.

Dřív si povídal jen s Nildon. Jeho dvojčetem. Dřív byli jako jedna osoba ve dvou. Měli rádi jejich přezdívku, zlá dvojčata. Teď už ho to tak nebralo. Nemohl si vzpomenout, kdy spolu oni dva mluvili, aniž by on lhal jí, nebo jím ona neopovrhovala. Až teď mu docházelo, že jeho sestra je spíš, jako jejich otec, kdežto on je víc podobný jejich matce. Bylo to k neuvěření, ale bylo v něm něco víc z Marie. Dřív nad svou matkou tak nepřemýšlel. Měl za to, že byla jen jedna z davu obětí, jejich otce. Nikde se o ni nesnažil nic moc vyhledat. Teď toho litoval.

Protože si až palčivě uvědomoval, že je plodem lásky. Což by bylo k smíchu, kdyby to vlastně nebyla pravda.

„Vypadáš zadumaně," ozvalo se za jeho zády. Okamžitě poznal ten hlas, jelikož v něm vyvolal bouři pocitů. Dech se mu zadrhl v hrdle a ztuhnul. Musel sám sebe přemlouvat, aby se uklidnil.

Pomalu se otočil a spočinul na ní pohledem. Měla na sobě tmavé džíny a bíle tričko. Bylo oblečená tak obyčejně, přesto jí to neuvěřitelně slušelo. Krátce zastřižené havranní vlasy měla přehozené na jednu stranu, takže druhou stranu krku měla holou.

Úplně mu vyschlo v krku. Proč na něj měla takový účinek, to snad nikdy nepochopí. Střetnul se s jejím pohledem. Už mlčel asi nepřiměřeně dlouhou dobu, jelikož se tvářila tázavě.

„Jen jsem přemýšlel," zachraptěl. Odtrhnul od ní oči a radši se znovu zadíval ven z okna. Ne že by scenérii před sebou věnoval nějakou pozornost. Byl celý žhavý do toho se hned otočit a vzít do náručí Lillynu křehkou postavu.

„A o čem?" vyzvídala. Evidentně si nedělala nic z toho, že se rozhodl se na ni radši nedívat a došla až k němu. Vnímal každý její krok, až se ocitla vedle něj. Zírala na něj. Cítil její pohled. Jak jí má říct o čem přemýšlel, když se mu to najednou vše vykouřilo z hlavy.