Ta Nejvyšší - The Highest // Kniha #3 (CZ)

25. Kapitola

~~~ All time low - Therapy ~~~

Sorry, za tolika ATL songů u všech kapitol, ale ve čtvrtek je zase uvidím v Londýne a popravdě, kdo je nezná styďte se hah.

A tenhle song je prostě srdcová záležitost! Z toho textu mám vždy husí kůži a nezáleží na tom po kolikáté tu písničku slyším :')

„Archie?" mírně s ním zatřásla a pak znovu a znovu. Dokud ji lavina reality neporazila. Svěsila hlavu na jeho hruď a brečela. To, že kolem ní běsnila bitva, pro ni teď byl bezvýznamný detail. Znenadání se na jejím rameni objevila něčí ruka, dřív než mohla zjistit, kdo to je, vidění se jí rozmazalo a obklopila ji tma.

Když zase mohla jasně myslet, vyškubla se tomu dotyčnému sevření.

„Nech mě. Nech mě být," vykřikla, ale jako kdyby jí to mohlo pomoci.

„Klid, Stello. To jsem já! To jsem jen já," ozval se tak důvěrně známý sametový hlas. Raven se k ní znovu sklonil. Kleknul si na zem vedle ní a ona se nechala schoval v jeho náručí. Archieho tělo tu bylo s nimi. Někde v dálce slyšela zvuky bitvy.

„Musel jsem tě dostat pryč z ohniska. Byla jsi tam moc nechráněná," zamumlal jí do vlasů. S úlevou se nechala objímat. Obmotala ruce kolem jeho trupu a držela se ho, jako kdyby na tom záležel její život. Zabořila hlavu do jeho hrudě a plakala. Nemohla si pomoci, i když by teď měla být v bitvě a pomáhat jejím vojákům. Musí se vzpamatovat. Raven ji hladil po vlasech a mumlal uklidňující slova. Ani se nepozastavovala na faktu, že by od něj něco takového nikdy nečekala a nechala se chlácholit jeho melodickým hlasem.

„Je mi to líto, Stello," zašeptal na konec, když už se neotřásala pod mohutnými návaly vzlyků. Odtáhla se od něj a zvedla k němu mokrý obličej. Prsty stíral slzavé cestičky. „Ničí mě, když se na mě takhle díváš," dodal.

„Měla jsem mu odpustit dřív. Neměli jsme ani čas... neměla jsem být tak tvrdohlavá," promluvila tiše, nakřáplým hlasem. Stála před ním s rukama svěšenýma dolů. Ucítila jeho prsty na bradě, když ji donutil se na něj podívat. Nekonečná temnota jeho očí ji k sobě, jako vždy přitahovala a teď pro ni měla neutuchající pochopení.

„Stello. On tě miloval. Jak otec může milovat svoji dcera. Byl na tebe pyšný, víc než si umíš představit. Strávil jsem s ním pár chvílí. Věř mi, když ti říkám, že ničeho litovat nemusíš. On věděl, že ho taky miluješ a to mu stačilo," jeho slova na ni měla velký vliv. Její srdce se bolestivě stáhlo a ona si přišla, jako kdyby měla každou chvíli umřít. Pak ji najednou zabolela hlava, ne jako když máte migrénu. Tohle bylo jiné. O krok odstoupila od Ravena a chytila se za spánky. Bolest na vteřinu ustoupila, ale na to se hned vrátila s ještě větší sílou. Ani si to neuvědomila, když jí ze rtů splynul sten.

„Stello? Co je?" zaslechla Ravenův hlas, podbarvený panikou. Nedokázala mu odpovědět. Před očima jí naskákaly černé skvrny a hlava se jí najednou celá vyprázdnila. Svět kolem ní zmizel a ona se ocitla u sebe doma.

Stála uprostřed obývacího pokoje, který byl jen spoře osvícený. Rozhlížela se kolem sebe, pokusila se použít svoji sílu, ale nešlo to. Zmateně se pohnula z místa, chtěla zavolat na Amélii, ale zjistila, že nemohla použít ani svůj hlas. Co to do háje je?

„Ellë, kam běžíš ty mochumůrko!" najednou ji z myšlenek vytrhl něčí hlas. Otočila se kolem své osy, aby viděla, jak malá holčička vyběhla zpoza rohu. Měla na sobě jen pyžamové kalhoty na hlavě spoustu pěny. Cupitala, jak nejrychleji mohla a hihňala se u toho, jako třeštidlo. Kdo to je? Pomyslela si. Za další vteřinu za ní vyběhl muž. V rukou držel ručník a přes rameno měl přehozený vrchní díl dívčinýho pyžámka. Holčička se schovala za křeslo, kde jí vykukovaly jen velké zelenomodré oči. Ústa měla překrytá baculatými dlaněmi a tiše se do nich smála.