Ta Nejvyšší - The Highest // Kniha #3 (CZ)

14. Kapitola

Stella

Snové město

Týden po proměně

Stála před obrovským zrcadlem a zírala na svůj odraz, měla na sobě slavnostní řízu se světle zeleným lemování, tak jak si přála to mít. Měla ji přehozenou přes jedno rameno, takže to druhé zůstávalo holé. Těžké hnědé prameny jejích dlouhých vlasů jí splývaly po zádech. Jedinou ozdobou v nich byla velmi jednoduchá korunka utkána ze sedmikrásek. Vypadala přímo nadpozemsky. Nemohla uvěřit, že žena v zrcadle je ve skutečnosti ona sama.

Byla už dospělá, v očích se jí zračilo všechno to, co se za celý ten rok stalo. Její oči už nebyly plné drzé radosti ze života, jako takového. Už nebyly sladce naivní. Bylo v nich hodně nabytých zkušeností, které ani nedoufala, že zažije.

Usmála se na svůj odraz, zkoušela si natrénovat ten úsměv, ve kterém nikdo nepozná, jak se doopravdy uvnitř cítí. Eufórie, kterou pociťovala po přeměně, téměř okamžitě odezněla. A zbyla jen divná, zneklidňující prázdnota. A ať se snažila sebevíc, nemohla to ze sebe setřást. Milovala být Bohyní. Po zdravotní stránce jí bylo dokonale. Její rána se úplně zahojila, i když jizvy se už nikdy nezbaví, jelikož ke zranění přišla už před proměnou. Ale jí tenhle fakt nevadil. Nechtěla o tu připomínku nikdy přijít. Možná by i uvítala, kdyby všechny šrámy na její duši byly opravdové jizvy, aby si připomínala kým teď je a že musí být silná.

Všechno to bylo její psychikou. Tak jako vždy. Moc nad vším přemýšlela.

Takže do jejích myšlenek zabloudil i Raven, který se tak nečekaně objevil a způsobil v její hlavě úplný zmatek. Jeho přítomnost tady možná i z části započala konec její proměny. Netušila, co si s Ravenem má počít a děsila se budoucnosti. Několikrát už se jí stalo, že se v noci probudila s noční můrou, kde byla nucena ho zabít. Vlastnoručně. Na bitevním poli. Nemohla zklamat své bohy a lidi. Kteří na ní spoléhají. A tím slovem myslela, že opravdu spoléhají. Jako, kdyby o ní nikdo nepochyboval. Což byla další fáze její úzkosti.

A v neposlední řadě tu byl její otec.

Právě teď se oblékla slavnostně, jelikož má předstoupit před radu starších.

Měla v plánu na ně zapůsobit, nebo se o tom aspoň pokusit. Potřebovala je přesvědčit o tom, že je schopná vést. Nejistotu a úzkost potlačila. Musela být silná, pro sebe, pro své blízké a pak pro všechny lidi na světě. Žádný problém.

„Jsi připravená?" ozvalo se ode dveří jejím komnaty. Nechala si svou původní, na další změny nebyla připravená. Její starý pokoj, ji připomínal, že už není hloupá, mladá naivka. Očima zalétla ke dveřím a našla tam Eryho. Asi by vyslán, aby ji popohnal. Zubil se na ni, jak šílenec.

„Co?" zamumlala rozpačitě, přímo netypicky k jejímu charakteru.

„Vypadáš božsky, Stello," vypadlo z něj nakonec, po chvíli mlčení, kdy na ni jen zíral. Měla dojem, že jí tváře zahořely a zbarvily se do temně rudé. „No ne, naše nastávající Nejvyšší se červená při složení komplimentu," utahoval si z ní. Ale v jeho očích mimo smíchu našla i něco jiného. Pýchu. Byl na ni pyšný. Činilo jí problémy se přes to přenést. Zavrtěla hlavou.

„No tak Ery, nedělej mě ještě víc nervní. Jsem napnutá jak špagát," svěřila se mu se svým momentálním rozpoložením.

„Nemáš proč být nervózní, Stello. Ty to v obě máš, je jen otázka času než si to zcela uvědomíš. A já vím, že už tušíš," mrknul na ni. Ať už v několika posledních měsících byli od sebe tak odříznuti a možná se i poněkud odcizili, jelikož ona neví, co se dělo za celu tu dobu v jeho životě a stejně tak i on. Ale i tak, on vždy věděl, jak na ni a co jí má říct, aby se cítila lépe. Rychle překonala vzdálenost mezi nimi a skončila v jeho připravené náruči.