Ta Nejvyšší - The Highest // Kniha #3 (CZ)

16. kapitola

„Ne!" zachraptěl naléhavě. Zarazila se. Předešlá emoce už se z jejího pohledu vytratila. Teď už tam byla jen obezřetnost a váhavost.

„Jsi v pořádku? " zašeptala k němu se starostlivostí v hlase. Nechápavě se na ni zamračil. Proč se o něj sakra stará, copak nemá žádný pud sebezáchovy?

„Co tu děláš?" zahučel a ignoroval nutkání se ztratit v temnotě. Cestou sem ho sice napadly různé myšlenky, ale záměrně se snažil nebrat v potaz ty, které jeho mysl zahlcovaly bez ustání. A všechny tohoto typu se týkají právě ženy, stojící přímo před ním.

Silou vůle se od ní pokusil odtrhnout pohledem, musel si zachovat klidnou mysl, a přímý modrý jako obloha za jasného dne jeho vlčice, ho v klidu nenechala nikdy. A to ani v případě, že se zrovna nenacházel v její přítomnosti.

„Byla jsem u Irresiela v chatce na prohlídce, když jsem tě viděla, jak rázuješ kolem, směrem k lesu. Tak jsem šla za tebou," ospravedlnila svou přítomnost zde.

„Neměla bys tu být," zkonstatoval zachmuřeně. Potřeboval, aby šla pryč. Hrozilo, že mu povolí nervy a to nechtěl, ne před ní.

„No, ale jsem tu," pokrčila rameny a nadále na něj upírala svůj pohled. Netušil, co by na to měl říct. Ale nemusel nad tím ani moc přemýšlet, jelikož mluvila dál. A on si vzpomněl na jejich poslední pořádný rozhovor, oba zanechávající v nejistotě. Právě ta dováděla Nerona k nepříčetnosti. 

„Vypadal jsi dost zadumaně, myslela jsem... že by sis možná rád promluvil, ale nečekala jsem to... no to co jsi dělal, " vysvětlila Lilly zasmušile.

„Už jsi konečně pochopila, co jsem zač?" vyštěkl a stáhl na ni obočí. Její přítomnost ho zneklidňovala. Bylo to tak vždy, ale teď mu žilami probudil čirý vztek a hrozilo, že ztratí sebeovládání.

„Nevím, co tím myslíš. Jediné, co jsem pochopila, že jsi zrovna ubližoval sám sobě. Mám o tebe starost, Nerone, " mluvila tiše, jako ke zraněnému zvířeti a to ho přivádělo k šílenství. Odvrátil se. Byl naštvaný sám na sebe, pro svoje chování.

„Ušlo ti snad, že jsem tě právě mohl znovu ohrozit na životě, do prdele? Pokaždé, když se se mnou ocitneš sama, jsi v nebezpečí. Copak to nechápeš? Jdi pryč!" jeho hlas se odrážel od kamenných zdí a prosycoval už tak studený, zatuchlý vzduch tady dole.

„Neprošli jsme si tím už, Nerone? Byl jsi to ty, kdo mě sledoval na každém kroku, a když se rozhodnu být ti na blízku, začneš mě od sebe odstrkovat. Už se rozhodni!" taky byla naštvaná a možná to bylo lepší. Měla by ho nenávidět. Mlčky na ni zíral. Jistě že zase jednou měla pravdu. Už o tomhle jednou mluvili.

„Co řekl Irresiel o tvém zranění?" změnil rychle téma a snažil se ignorovat nutkání se k ní přiblížit a ukázat, jak moc byl rozhodnutý ji k sobě navždy připoutat.

„Zítra odpoledne jdu domů. Dal mi na to nějakou silně zapáchající mast, ale jinak jsem v pořádku." odpověděla šeptem. Věděl, že už brzy půjde domů, ale zjištění, že tak brzy, s ním zamávalo. Vpil se pohledem do jejího.

„To je dobrě," zachraptěl pohnutě.

„Přijdeš mě navštívit?" zeptala se nevinně, snažila se vyznít ledabyle, ale její pohled prozrazoval naléhavost. Spolkl první odpověď, která se mu drala na jazyk.

„Ano," zalhal. A ona to věděla, přimhouřila na něj oči. Díval se, jak zatnula zuby, aby nevybuchla. Nečekaně se k němu přiblížila. „Měla bys jít," zkonstatoval a zavrtěl hlavou.