Ta Nejvyšší - The Highest // Kniha #3 (CZ)

6. Kapitola

* I'm evil to the core
What I shouldn't do I will
They say I'm emotional
What I wanna save I'll kill
Is that who I truly am?*

Stella

Temná strana

Dívala se, jak Raven odpadl. Potlačila v sobě pocit viny. Musela si opakovat pořád dokola svou novou mantru. Je to Temný , je to Temný, je to Temný...

Co ji k tomu vedlo? Bylo to jednoduché, teoreticky. Věděla, že patří na druhou stranu bojového pole. Tak jako Neron. Ale s ním to bylo trochu jinak, nebyla do něj... byl to její nevlastní bratr. Jejich vztah byl založen na sdílení matčiny krve. S Ravenem nic nesdílela, přesto je osud svedl dohromady. A teď za to pyká, jak on, tak i ona.
Musí si udržet odstup. Prostě musí, jedno jak.

„Tak, jak teď? Vezmi je na zem a vy se pak dopravte do Canohtaere, jasné. Řekněte..." zarazila se. Komu má, co vykládat? Vzpomněla si, jak ji krmily lžemi.

„Neříkejte nic, prostě běžte," odsekla místo toho polohlasně. Všimla si, jak Ery pozvednul obočí. Udělal k ní jeden krok, ale když k němu zvedla oči, zarazil se.

„Stello, co se stalo? Neviděl jsem tě nějakou dobu, vypadáš... jinak," mluvil tiše, zajímal se, jako její milovaný přítel. Ale nějak shledala, že knedlík v jejím krku jí bránil ve svěřování. A rozhodně nebyla vhodná doba.

„Není čas, Ery. Uvidíme se brzy, slibuji," myslela to vážně. Nemínila tu trčet navěky. Ještě nevěděla, jak přesně má být využitá, ale to neznamenalo, že na to nemohla být připravená. Pokusila se na něj usmát, aby tomu dodala důvěryhodnosti. Zatvářil se zmateně a zklamaně zároveň. Nemohla se nad tím pozastavit, aniž by ohrozila jeho a Túreliúv život. Obrátila se k Neronovi.

„Jděte už," popostrčila je. Přišlo jí, že už tu jsou moc dlouhou dobu.

„Jdi zpět do svého pokoje, aby nikdo nepojal podezření," doporučil jí na oplátku. Jen přikývla.

„Buď opatrná," promluvil Ery. Jen na něj mrkla.

„Vy taky,"

Neron pokynul na její přátele a všichni poté vyšli z cely. Stella si částečně oddechla. Vrhla jeden rychlý pohled na Ravena, který seděl bezvládný na židli. Přežije to. Doufala jen, že bude držet jazyk za zuby.
Pak také odešla, nechala vše, tak jak je.

Snažila se být co nejtišeji, když se proplétala chodbami, aby se dostala ke svému pokoji. V hrudi se jí zvedala bublina naděje, že by přece jenom mohlo vše klapnout. Usmála se sama pro sebe zrovna, když zacházel za roh, jen pár kroků od jejích dveří. Když v tom narazila do něčí hrudi.

„Vypadá to, že máš dobrou náladu. Doufám, že nebudu ta, kdo ti ji zkazí," promluvila Nildon, když od ní Stella poplašeně uskočila.

„Už se stalo," zamumlala rozčarovaně. Srdce se jí divoce rozbušilo, při pohledu na nevlastní sestru. Pohodlně se opírala o zeď a zpod přivřených víček ji pozorovala. Stella měla neblahé tušení, že Nildon ví vše do puntíku. Ale nehodlala se jen tak vzdát a složit zbraně, které vlastně ani neměla po ruce. Ksakru. Co by teď za ně dala.

„Kde pak jsi byla, tak sama. Víš, že Temná strana může být pro dívenku, jako ty dost nebezpečná. Zvláště pro ty, co jsou neozbrojené," popichovala ji výsměšně. Připomněla ji velmi taktně, její situaci. Musela se ovládnout, aby se na ni nevrhla jen se svými pěstmi. Ale to by nebylo za prvé moc moudré rozhodnutí a za druhé, neměla nejmenší šanci. Nildon byla po zuby ověšená zlatými pancíři a u boku se jí významně pohupoval její meč, fialové barvy. Stelle připomínal až jedovatou purpurovou. A aby to nebylo málo, měla i své schopnosti.