Ta Nejvyšší - The Highest // Kniha #3 (CZ)

8. Kapitola

Eruanno

Canohtaere

Měl by se cítit nepříjemně v přítomnosti Nerona. Ale nebylo tomu tak, což ho a jednu stranu znepokojovalo. Možná za to mohl Stellin rozkaz, ho tu prostě udržet a možná i to, že se sama prohlásila za nástupce. Čímž mu spadl kámen ze srdce. I když její budoucnost na této dráze není tak jistá, jak by měla být. Vyšiloval. Tím to je. To je ten důvod, proč je v přítomnosti toho podvraťáka, tak v klidu a normální.

Kdyby jen Neron nepůsobil tak normálně. Vůbec se nepodobal tomu Temnému, co s ním měl tu čest v minulosti. A kronika, jako kdyby jen lhala. Vypadal, jako kterýkoliv jiný člověk. Zranitelný, starostlivý... sakra!

„Takže, co je tohle za chajdu?" přehlušil tok jeho myšlenek právě Neronův hlas. Stál za ním a prohlížel si skrovný příbytek. Tyhle domy, jsou uzpůsobené pro lidi, které se dostanou do snového města, aby tu mohli pokračovat ve své cestě. Tenhle byl ale pro Nerona.

„Ten je tvůj, dočasně. Než se rozhodne o tom, co s tebou," pokrčil rameny a nechal ho projít kolem sebe, aby si to lépe prohlédnul.

„No to je paráda. Mám tu jen tak vysedávat a čekat," odfrknul si.

„Buď rád, že je ti to dovoleno. Měl by sis to užít, protože je několik zajímavých variant pro tvou budoucnost," mile se na něj zašklebil a Neron znovu protočil oči. Tady to je... ten Temný mu připomínal Stellu. No do prkenný ohrady.

To bylo na Eryho už moc na jeden den.

„To si umím živě představit. Takže je mi dovoleno se jen tak projít? Můžu si dělat, co chci?" vyptával se.

„Ano, ale nesmíš se do odvolání přiblížit k paláci. Nedělalo by to dobrotu, ale informace o Stelle ti nebudou odepřený. Budu ti vše tlumočit a hned jak bude v pořádku, můžeš za ní," zadíval se mu do jeho zelených očí a ošil se. Na malou chvíli mu došlo, že má o ni stejnou starost, jako on. Né-li více. Bylo to až děsivé.

„Budu rád, když mi vše řekneš," pokýval hlavou. Rozhostilo se trapné ticho. Bylo na čase, aby se klidil.

„Tak já jdu, mám své povinnosti. Přijdu později. Buď tu jako doma...vlastně to radši ne," opovážil se zavtipkovat a pak vyšel ven z domu. Až pak si oddechl, ale napjatost se ho držela, jako klíště. Měl toho teď hodně na mysli. Měl tři lidi na starosti. A musel se o ně pečovat stejnou mírou, všechny tři teď byly velmi důležité pro jeho osobu. Přidal tedy na kroku, aby vše stihnul. V hrudi pocítil nadšení, které se ho zmocnilo vždy, když se přiblížil ke starému domku, patřící Iressielovi. U cesty utrhl jednu bělostnou lilii a až pak se odvážil vejít dovnitř. Bylo tu vše při starém. Vždy si musel zvyknout na šero a na světlo svíček. V rohu místnosti se někdo pohnul.

„Ahoj!" zaslechl její hlas. „Konečně, strašně jsem se nudila," zahučela. Ery se na ni zazubil, ale hned na to se zakabonil.

„Co děláš sakra venku z postele? Jsi marod, máš ležet a nudit se!" káral ji. Bylo to tak vždy. Lilly nikdy neposeděla. Nebylo to v jejím charakteru. Udělal pár dlouhých kroku, aby se ocitnul u ní a pak ji pomohl zpět na lůžko. Šlo to stále pomalu, než se tam došourali, Lilly dýchala jako, kdyby uběhla maraton.

„Myslím to vážně, Lilly. Tvoje zranění je stále vážné," pokračoval ve svém plísnění a neuklidnil se než, ji viděl ležet a odpočívat.

„Kristepane, za chvíli bych už k té posteli přirostla, to po mě nechtěj. Jé, to je pro mě?" obrátila pozornost na květinu, kterou Ery svíral v ruce. Úplně na ni zapomněl. Vzpamatoval se a podal ji jí.