Ta Nejvyšší - The Highest // Kniha #3 (CZ)

12. Kapitola

·The blood in my veins, its made up of mistakes, let's forget who we are and dive in to the dark·

„Zavřete oči, nebo oslepnete," tahle rada neplatila pro ní. Hned jak to dopověděl. Nadechla se zhluboka. Nehorázná bolest ji donutila se prohnout v zádech. Zvrátila hlavu vzad. Už ji nezajímalo, že ji někdo uslyší řvát, bylo jí to fuk. Její plíce se naplnily ohněm, měla právo si křičet, jak chce. Oči měla otevřené dokořán, ale neviděla nic jiného, než jasně zlaté světlo, které vycházelo právě z ní. Na malou vteřinu se agónie a svit utlumil. Ale pak se vše vrátilo, ještě ve větší koncentrované síle.

Rozsvítila se jak vánoční stromeček. Něco v její hrudi začalo těžknout, jako kdyby se její srdce měnilo ve zlatou kouli. A jako kdyby všemi žilami v těle protékalo rozžhavené právě to zlato. Netušila, jak dlouho v tomhle stavu přetrvávala. Minuty, hodiny, nebo dny?

Přežije, nebo ne? Ať je to jak chce, teď si přála, aby aspoň na chvíli ztratila vědomí a nemusela prožívat ta muka. Přišla si poněkud poníženě, tímhle měla projít někde v soukromí. Kdežto teď na sobě cítila pohledy všech okolo sebe.

A jak náhle to vše přišlo, tak to i skončilo. Záře opadla a stejně tak i bolest. Hlasitě vydechla, měla zavřené oči a povědomě si uvědomovala své tělo. Bylo stejné, nenarostla jí ani křídla ani rohy na hlavě. Nic se na ní nezměnilo. Co bylo jiné, bylo její nitro. Roztřeseně si jazykem svlažila rty a dovolila si pootevřít víčka.

Měla dojem, že všechny barvy na světě nabraly více sytosti. Musela mhouřit oči, aby to vůbec ustála, viděla jen obrysy věcí kolem sebe, než si na to její oči zvykly. Pokožka ji brněla. Zkusila v sobě vyvolat živly a odezva se dostavila, záhy. Všechny čtyři se dožadovaly její pozornosti. Byl to blažený pocit. A pak si uvědomila, že necítí své zranění. Její pravá ruka vyletěla směrem k hrudi. Zajela prsty pod lem košile. Jediné, co však nahmatala, byly svědivé hrbolky patřící zahojené jizvě. Potěšeně se zasmála. Pak konečně věnovala pozornost jejímu obecenstvu.

A to ji málem položilo. Všichni kolem ní klečeli jedním kolenem na zemi a dívali se na ni, shromážděni kolem dokola. A lidí jen přibilo. V malém davu hledala známé tváře. Eryho, jehož oči zářily nevěřitelnou hrdostí. Lillyny, udivené a učarované zároveň. Usmívala se na ni. Pak Meldon, který neskrýval svůj bodrý úsměv, který na něm měla tak moc ráda.

Nejpozoruhodnější bylo, že všichni zapomněli, že mezi sebou mají Temného. A Raven klečel v koutu altánu a upíral na ni své černé pronikavé oči. Plné čistě lásky.

Její srdce se zalévalo mnohočetným city. A netušila, jak to může zvládnout.

Poslední kapka byla, když nedaleko za smrčkem postával Neron s pravou rukou položenou na srdci. Pokýval na ni se svým pokřiveným úsměvem. Byla dojatá do nejvyšší míry. Tak moc se bránila stát se tou, kterou teď pro všechny byla. A znenadání pochopila, proč její proměna byla tak nesnadná. Přestože byla smířená se svým osudem, jak se domnívala. Své srdce nikdy nemohla oklamat. Nechtěla to. Chtěla mermomocí zůstat aspoň zdánlivě obyčejnou Stellou.

Ale teď tu stojí před zraky jejího lidu... jejího lidu?

Líbilo se jí to. Bylo to její právoplatné místo. Tady je doma. Jako, kdyby až teď pocítila klid v duši.

„Povstaňte Bohové, stopaři, bojovníci a Temný," promluvila svým plným zdravým hlasem. Nikdy ani nehlesl, když do svého výčtu započítala i Ravena. Nerona radši opomenula, přesto se stále schovával za stromem. Byla ráda, musela s ním mluvit.