Ta Nejvyšší - The Highest // Kniha #3 (CZ)

19. kapitola

Stella

Canohteare

Stála jsem na pokraji palouku a dívala se na dění kolem sebe. A usmívala jsem se. A dokonce i upřímně. Krása, která mě v tuto chvíli obklopovala, byla dechberoucí. Už bylo po slavnostní ceremonii a z ní se stala oficiální hlava Bohů. Teď měla potěšení se ocitnout v centru oslavy na její počest. Nikdy ještě nic podobného neviděla. Byla už noc, přesto mohla vidět všechno dokonale, díky plápolajícím světýlkám, která poletovala všude okolo. Magie. Zahihňala se v duchu.

Na druhé straně louky stálo seskupení mladých Božích dívek, které pěly za doprovodu flétny. Nebo aspoň doufala, že to je flétna, zněla tak, ale nevypadala ani z daleka jako jedna. Ten muž jakoby foukal do větve. Zasmála se, ale opravdu to tak bylo.

A pak uprostřed zeleného prostranství tancovalo a poskakovalo asi tak tucet Bohů a Bohyní. Přišlo jí, že celé to tancování bylo velmi dobře nacvičené.

„Nejvyšší?" ozvalo se těsně vedle ní. Leknutím nadskočila. Byl to Túrelio.

„Sakra, tohle mi nedělej, ještě z tebe budu mít infarkt!" postěžovala si. Stopař se zatvářil vyděšeně, jako kdyby bral její slova smrtelně vážně.

„To jsem neměl v úmyslu, žádám o odpuštění," zamumlal pohnutě.

„Ne, ne, to je v pořádku, to se jen tak říká. Kriste. Jak se daří, Túrelio?" obrátila list a obdařila ho úsměvem. Viditelně se mu ulevilo.

„Velmi dobře. Už dlouho se tu neoslavovalo. Všichni jsou nadšeni," zněla jeho odpověď.

„Vypadá to tak, doufám, že jim to všem vydrží. Copak je to za tanec?" poukázala na střídající se páry Bohů, před sebou.

„To je myslím, jak se v lidském světě říká, čtverylka, jen v našem podání je to..."

„Naprosto odlišné," dokončila jeho větu šeptem. Zamrkala očima v pokusu odtrhnout zrak od neustálého pohybu před sebou. Podívala se zpět na anděla vedle sebe.

„Přihlásil jsem se dobrovolně do gardy, kterou posíláte se svou přítelkyní na zem," zkonstatoval. Stella se na něj zářivě zazubila. Vědomí, že mezi bojovníky, bude i on, ji celkem uklidňovalo.

„V tom případě bude Lilly ve velmi dobrých rukách," vděčně se na něj zadívala, pak si všimla, jak se k nim blíží Ery. A Túrelio se taktně vzdálil, i když měla dojem, že to z jeho strany nebylo vše. Třeba si ji najde později.

„Co tu tak postáváš? Jsi, jako ten tvůj bratr," podotknul Ery, když došel až k ní. Zamračila se na něj, proč by nemohla jen tak postávat a pak zabloudila pohledem do davu před sebou, aby našla Nerona, jak postává na druhé straně palouku. Mračil se tak, že se mu všichni vyhýbali obloukem. Povzdechla si. Potrvá, než se aklimatizuje, a než si na to vše ostatní zvyknou. Ráda by mu pomohla, jen netušila jak.

„Já jsem tu šéf, můžu si postávat, jak jen chci. A Neronovi se nedivím. Měla bych ho nějak zapojit do dění, ale bojím se reakce ostatních."

„Jsi šéf, sama jsi to řekla. Děláš to, co uznáš za vhodné, ne?" poukázal Ery. Zadívala se na něj zkoumavě. Přišlo jí, že tolik vyspěl. Ale to i ona. Za daných okolností nikomu nezbyde nic jiného, než se vyvíjet.

„Problém je v tom, že předstírám, že vím co dělám, ale opak je pravdou," připustila tiše a Ery jí věnoval chápající úsměv. Jistě, že věděl, že něco takové právě ona prožívá.