BAD ASS

Bad Ass-9

Vicky:

Přitáhl mě k sobě blíž a znovu spojil naše rty. Jenže… Celý ten polibek byl bez citů, bez motýlků v břiše nebo ohňostrojů v srdci. Nebylo to jako s Kevinem, mým bývalým. V kapse mi znovu zavibroval mobil. V tichosti jsem poděkovala bohu, že náš polibek přerušil. Nechtěla jsem Justina nějak urazit, nebo ho rozesmutnit ještě víc. "Musím domů." Zamumlala jsem a rychle vstala. "Vicky? Můžu se na něco zeptat?" nesměle jsem kývla hlavou a čekala na jeho otázku. Nehty jsem si zarývala do boků a cítila potící se dlaně. "Ehm… ty a já..jsme spolu?" zadívala jsem se do jeho čokoládových očí a uviděla malé jiskřičky. Dala bych ruku do ohně za to, že je teď nervózní. Lem trička žmoulal mezi prsty a nespouštěl ze mě oči. "Justine, já nevím. Je to hrozně moc na rychlo a ani se neznáme a-" "Chápu." Skočil mi do řeči a otevřel dveře. "Měj se hezky." Ani jsem nestihla nic říct, vystrčil mě z pokoje a zabouchl. Leknutím jsem nadskočila, ale co, měla jsem to čekat. Cítila jsem se hrozně. S povzdychem jsem se vydala domů a nemohla se dočkat mé matky, která bude mít tisíc otázek a nakonec mi zakáže všechno co je možné.

"Jsem doma!" zakřičela jsem do domu a utíkala do pokoje. Rozsvítila jsem světlo a pustila si hudbu. Plácla jsem s sebou na postel a dívala se na strop. Potřebovala jsem se uklidnit. Zapomenout. Pustila jsem si tu nejsmutnější písničku, která mě vždy dokázala rozbrečet, Akon-Sorry, blame it on me. Na obličej jsem si položila polštář a nechala slzy tancovat po mé tváři. Ignorovala jsem klepání na dveře a ječení mé matky. Měla jsem dost svého života. Všechen ten tlak. Zklamání. Měla jsem dost toho umělého úsměvu a každodenního přetvařování. Chtěla jsem všem ukázat, jaká opravdu jsem. Nedůvěřivá, smutná a uzavřená sama do sebe. Kéž by někdo věděl, kolikrát jsem se řezala jen kvůli blbostem. Je smutné, že mě nikdo nezná. Ale to se dalo tušit. Vždyť jsem ta usmívající se Vicky, která dělá radost své mamince a nezpůsobuje žádné problémy.

Sundala jsem si polštář z obličeje a promnula si uslzené oči. Podívala jsem se z okna a uviděla Justina, jak stojí u svého okna a němě na mě zírá. Pomalu jsem se zvedla a přešla k oknu. Otevřela jsem ho a sedla si na parapet. "Dlouho jsme se neviděli." Usmál se Justin a sedl si vedle mě. Z oka mi kápla poslední neposlušná slza a já si jí prstem setřela. "Ty brečíš?" zašeptal a rty stlačil do úzké čárky. "Ne." Zavrtěla jsem hlavou a opřela se o chladnou zeď domu. "Řekni mi to. Mě můžeš říct všechno." Ruku mi položil kolem ramen a já si hlavu opřela o to jeho rameno. "Život je na nic." Zamumlala jsem. "Když hledáš jen ty špatné věci, tak se nediv." "Řekni mi aspoň jednu dobrou věc na tomhle debilním životě." "Co třeba… láska?" zasmál se a zaklonil hlavu, aby viděl na hvězdy. "Láska je taky na nic." "Proč?" "Co je tak krásného na tom, že tě kluk podvede s nejlepší kámoškou?!" malinko jsem zesílila hlas, ale hned se zase uklidnila. "Ten kluk je idiot. A jestli tě dokázal podvést, tak to nebyla pravá láska." "Jděte někam s pravou láskou. Ta je ve filmech, ale ne v realitě." Musela jsem se zasmát nad těmi nesmysly co mi unikají z pusy. Ale bylo to uklidňující, říkat to, co chci. "Sám nevím, co je na tom pravdy." "Já mám pravdu vždycky." Nevěřícně se na mě podíval a pak se začal nahlas smát. "Řekla si, že jsem kokot. To byla taky pravda?" "Už jsem se ti omluvila a pravda to nebyla." "V tom případě nemluvíš jen pravdu." "Oh, jsi hroznej." "Já vím." Zasmál se a stiskl mi rameno. "Slíbíš mi něco?" zašeptala jsem. "Cokoliv." "Budeš tu vždy při mně?" podívala jsem se do jeho očí, které se leskly v měsíčním svitu. "Až do smrti. A jako zombie taky." Dodal se smíchem. "Děkuju." Nepřestávala jsem se dívat do jeho očí. Zjistila jsem, že se k němu pomalinku přibližuju a rychle se vrátila zpátky do své staré pozice. "Bojíš se?" zeptal se Justin. "Čeho?" "Políbit mě."

Komentář+vote a nezapomeňtě mi říct co si o tom myslíte :)) děkuju!