Never stop dreaming CZ

Kapitola 17

By to zvláštní pocit. Hlavou se mi míjelo strašně moc myšlenek a pocitů a já to vše nestíhala vstřebat. Ležela jsem v posteli, hledíc střídavě na strop a plakát NY na protější zdi a přemýšlela, nebo spíš pokoušela se o to. Bylo to neuvěřitelné, já dnes odlétala. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, ale tu radost vystřídal smutek. 

Začala jsem myslet na Alexe a s nadějí, že mi napsal, nebo snad zavolal, když jsem usla, jsem vytáhla mobil a hleděla na jeho tapetu. Byli jsme tam my dva. Nic. Ani SMS ani nepřijatý hovor. Už jsem to nevydržela a napsala mu "Taky tě miluji :*. Bude se mi stýskat, ale budu ti psát a volat přes Skype. Opatruj se tu." Zmláčkla odeslat, telefon položila vedle sebe a otočila se, že ještě půjdu spát. 

Když jsem se otočila a zavřela oči a pomalu se odevzdávala říši snů, vběhla do pokoje mamka. Sedla si pomalu na postel a začala mě hladit a potichu řekla "Zlato, vstávej, dnes je tvůj velký den. Ať nezmeškáš letadlo. Dole máš snídani." políbila mě na čelo a odešla. Vyhrabala jsem se z postele, hodila přes sebe svetřík a šla do kuchyně. 

Dnes jsem u stolu seděla sama. Taťka byl ještě něco vyřizovat, mamka seděla v koupelně na vaně a česala sestru, která v ruce svýrala plyšáčka, kterého jsem jí koupila k Vánocům. Když jsem dojedla, šla jsem také do koupelny. Rychle se osprchovala, vyžehlila vlasy a nalíčila se. Musím vypadat trošlu slušně, když budu trávit x hodin v letadle. By se mne mohli lidé také leknout a hlavně musím udělat dobrý dojem na tu rodinu, jenom přeci s nimi budu rok.  Za chvilku jsem stála před skříní a přemýšlela co si obléknu. Nakonec vyhrály tmamě modré džíny, bílá halenka a přes ní černý polodouhý svetr, k tomu delší řetízek s křížkem. 

Popadla jsem ještě svoji kabelku a vydala se do auta. Kufry už mi tam odnes táta, když se vrátil. Sedla jsem si na místo spolujezce, stáhla i přes tu ohromnou zimu okýnko a naposled zamávala sestře a mamce, které musely zůstat doma.  Ucítila jsem, jak si táta sedl vedle a nastartoval motor. Zavřela jsem tu poslední překážku mezi mnou a mamkou a vydala se vstříc dobrodružství. Asi po půl hodině cesty jsme zastavili na obrovském parkovišti u letište.

Měla jsem asi ještě 20 minut a tak jsem si v klidu došla na záchod a pak šla vystát tu strašnou frontu do letadla. Naposledy jsem se otočila na tátu a objala ho, než jsem musela paní podat svou letenku a ta mě pustila za mým snem. Když jsem vstupovala do letadla, byla jsem upozorněna ať ihned vypnu mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy, všimla  si, že mám 2 textovky od Alexe. Chtěla jsem rychle odepsat, ale pán už očividně nervózní, mě upozornil, že telefon mám ihned vypnout. "Prosím, mohu jen odepsat přítelovi ?" podívala jsem se na něho smutným výrazem. Bylo vidět, že to na něho očividně asi neplatí. "Ne slečno, pro každého platí stejná pravidla. Měla jste si odepsat, než jste sem přišla, ted bude muset počkat až doletíte." Vypla jsem mobil a šla si sednout na své místo. 

Asi po 10 minutách se ozvalo upozornění, že letadlo bude za chvilku vzlétat, ať ti co ještě nejsou v letadle pospíší. Měla jsem vedle sebe volno a byla za to opravdu ráda, že se nebudu muset s někým mačkat. Vytáhla jsem mp3, dala sluchátka do uší a poslouchala písničky. Když bylo 5 minut do odletu, přiřítil se vedle mě docela mladý pohledný kluk. Pozdravil mě, vytáhl knížku a sluchátka a četl si. Ignorovala jsem ho a myslela na Alexe a přitom hleděla z okýnka. Letadlo se začalo pomalu zvedat a vše se najednou zmenšovalo. Byl to pocit plný volnosti, cítila jsem se jako pták a vše se zaujetím pozorovala. Opřela jsem se o opěradlo a ještě chvilku hleděla z okna než jsem usla. Když jsem se probudila, byla venku tma a pod námi svítilo nějaké město, bylo to okouzlující. Po pár vteřinách jsem zjistila, že jsem tomu klukovi spala na rameni. Rychle jsem  se odtrhla a začala se mu omlouvat. "V pořádku, rameno poslintané nemám, tak je to v pohodě." Usmál se na mě a dál si četl. Mávla jsem na letušku, ta přiběhla. Poprosila jsem jí o něco k pití a oříšky v karamelu. Usmála se a za chvilku jsem koukala z okna a cpala se. Zbývala asi ještě hodina a půl a jelikož jsem byla vyspalá tak jsem jen pozorovala z okýnka vše možné. Když nám oznámili, že se bude přistávat, uklidila jsem mp3 a vyčkávala až se bude moc vystoupit.

Když nám pokynuli ať v klidu opustíme letadlo, tak trvalo, než jsem se dostala ven.  Ale když jsem tam konečně stála , byla jsem ohromena. Tohle letište bylo mnohem větší než to v Londýně. Chvilku jsem stála a rozhlížela se po své rodine. Najednou jsem si všimla té paní a pána z fotky jak drží cedulku s mým jménem. Vydala jsem se k nim. "Dobrý den, jsem Alice, ale můžete mi říkat Al." natáhla jsem k nim ruku. Paní na mě chvilku koukala jak když si mě do detailu prohlíží a v očich měla něco, co jsem nemohla rozeznat. Pak ke mne natáhla ruku a objala mě.  "Jmenuji se Ann a tohle je Josh a doma na nás čeká Caroline. " Kývla jsem a šly jsme pro mé kufry.  

Zapla jsme si konečně mobil a mohla odepsat. V jeho zprávách se omlouval, že nenapsal nebo nezavolal, ale byl prý špatný kvůli tomu odletu, doufá, že let proběhne v pořádku a že se mi tam bude líbit a že na mě bude myslet. Když jsme seděli v autě pohodlně jsem  se opřela a začala vyťukávat odpověď "Nic se neděje, taky jsem z toho nebyla nejšťastnější. Promiň, že jsem neodepsala dřív, ale musela jsem vypnout mobil a až před chvilkou jsme přilétla, Cestu jsem pomalu celou prospala, takže byla asi klidná :D" Napsala jsme ještě mamce, že vše je v pořádku a pozorovala z auta míjející se domy, obchody, lidi a vše ostatní.

Když jsme asi po 45 minutách zastavili před obrovským, krásným bílým domem, nemohla jsem popadnout dech. Vystoupila jsem z auta a paní se na mě s milým úsměvem obrátila "Tak doufám, že se ti u nás  bude líbit. Vítej v New Yorku."

Tak doufám, že se vám kapitolka líbila :) Napište mi to do komentářů :) Taky bych vám chtěla poděkovat za tolik přečtení :) Už se blížíma ke 2K, to je prostě neuvěřitelné ! Děkuji :)